Pomáda trochu jinak

  Info: Nadine je čarodějka a nikdy nepohrdne shlédnout film Pomáda. Jenže tentokrát se jí podaří porouchat televizi a stane se nečekaná věc. Její platonická filmová láska se zjeví u ní v ulici. Otázkou ovšem je, jak toho báječného kluka dostat domů? Děj se odehrává dlouho po Brumbálově smrti.
  postavy: AUTP - Nadine, Danny Zukko
  žánr: romantika, humor
  aktualizováno: 05.10.2010
 poznámka k povídce: Postava Nadine nemá vůbec nic společného s autorkou povídky. Autorka není zatížena na Johna Travoltu a už vůbec se nechová jako Růžové dámy :-D

vloženo: 13.01.2008   
počet zobrazení:   

   Znuděná dívka Nadine seděla v křesle, jednu nohu opřenou o opěradlo, druhou lehce pokroucenou. Viděla ten film snad už posté, a stejně si ho pustila znovu. Pomáda, ta neskutečně romantická slátanina. Takhle by to nejspíš řekla svým drahým spolužákům ze Zmijozelu. Ano, ač se to zdá neuvěřitelné, Nadine Lampkinová byla čarodějka, a navíc zatraceně dobrá, i když malinko zbrklá. Pocházela z mudlovské rodiny a jako většina moderních mudlovských slečen holdovala televizi a jejímu téměř neměnnému programu.
   Zívla a znovu se zadívala na obrazovku. Hrozně ji bavilo pozorovat mladého Johna Travoltu coby neodolatelného rebela, Dannyho Zukka. Teď zrovna probíhalo líčení jeho prázdninové lásky před jeho natěšenými kámoši. Nadine si tu písničku vychutnávala. Byl to totiž napůl muzikál. Sice v televizním programu tvrdili, že je to plnohodnotný muzikál, ovšem přitažlivá černovláska moc dobře věděla, že ve filmu se pořád nezpívá, že se tam hlavně mluví.
   První tóny známé melodie. Chvíli poslouchala, jak se její oblíbená písnička line z obrazovky. „Letní láska, nečekaná...“
   „Letní láska... zbláznila nááás!“ hulákala Nadine a měla štěstí, že kromě ní v obývacím pokoji nikdo nebyl. Pohrdlivým pohledem si přeměřila Dannyho dívku Sandy. „Taková šmudla... oblíkat se neumí, chovat jako ty cool holky taky ne. To já bych se k němu hodila víc,“ ušklíbla se a natáhla se pro ovladač. Chtěla hudbu ještě trochu zesilnit. V záchvatu nepozornosti však její ruka nahmatala magickou hůlku s žíní jednorožce, kterou nechala dívka povalovat vedle křesla na malém stolku. Nevěděla, co vzala do ruky, a namířila na obrazovku. Prásk! Okamžitě vypadl proud. Nadine zbledla, když uviděla, co má vlastně v ruce.
   „Do háje!“ Zvedla se a šla nahodit pojistky. Televize nefungovala, jak by měla. Obrazovka zrnila, a ať lomcovalo děvče s anténou sebevíc, ten obraz ne a ne naskočit. Ulevilo se jí, když uslyšela hlas moderátora. Ovšem jen na docela krátkou chvíli. „Omlouváme se za přerušení filmu. Na televizním přijímači je porucha, kterou se pokusíme neprodleně odstranit. Setrvejte u obrazovek!“
   „Co?“ vyděsila se Nadine. Chtěla svůj pořad sledovat do konce a teď tohle. Zlost v ní vřela a nejraději by si do něčeho kopla.
   Vtom zaslechla zvonek. Kdo sem může v tuhle hodinu jít? Kromě ní v domě nikdo není, rodiče odešli oslavit svoje výročí svatby. Opatrně obešla křeslo a vzala do ruky hůlku. Už jí bylo sedmnáct a hůlku používat smí bez toho, aby jí chodily otravné dopisy z ministerstva o porušení pravidel. V den svých sedmnáctin byla tak neskonale šťastná, že její rodiče to vyvádělo z míry. Popadla hůlku a přiblížila se ke vchodovým dveřím. Neznámá osoba byla tak troufalá, že zazvonila znovu. Nadine bleskurychle otevřela dveře, a než mohl vetřelec cokoli říci, sklátilo ho kouzlo úplného spoutání.
   Vskutku pohled pro bohy. Sedmnáctiletá kráska v minisukni a rudém topíku a na zemi ležící vysoký a štíhlý černovlasý mladík, který může jen nervózně těkat očima. Kdyby mu nebylo trapně, stočil by jistě pohled pod dívčinu sukni.
   Jako by si Nadine uvědomila, jak právě vypadá, poodstoupila několik kroků dozadu a mezitím přemýšlela, co s tím klukem má udělat. Nakonec si řekla, že by ji mohl uspokojit křížový výslech. Odčarovala ho, pomohla mu vstát, ale nepřestala na něj mířit hůlkou. Dostrkala ho až do obývacího pokoje, kde mu přikázala, ať si sedne. Kroužila kolem něj a nemohla najít ta správná slova. Mladík byl snad ještě zmatenější než ona a něco si pro sebe tlumeně mumlal.
   „Tak co, pane vetřelče... Co jste pohledával u mě doma?“ zeptala se přímo.
   „Totiž... já se ztratil, víš, baby. A jedině v tomhle baráku se ještě svítilo.“ Udělal na ni oči, ale Nadine mu zašermovala hůlkou před nosem.
   „Vážně? Hm... a tvoje jméno?“ Nepatrně se zamračila. Chlapec vstal a zřejmě jí chtěl podat ruku. Dívka pohotově zaječela: „Sednout!“ a hoch si podobný přístup k ní raději rozmyslel.
   „Já jsem Danny,“ špitl a zavrtal oči do podlahy.
   „A dál?“ naléhala dívka.
   „Zukko. Jsem Danny Zukko.“
   Dívce se podlomila kolena a hůlka jí vypadla z ruky. Mladík po tom divném kusu dřeva okamžitě chňapl a mířil s tím přímo na ni. Teď byl před ní v bezpečí. Dívce se tahle situace ovšem ani trochu nelíbila. „Koukej to položit! Dyť ani nevíš, co s tím!“
   „Nepřibližuj se... dostal jsem se do nějakého blázince! Ani se mě nedotkni!“ Pomalu couval ke stěně. Nadine se k němu opatrně přibližovala. Hoch náhle zašermoval s rukou, v níž držel kouzelnickou hůlku a z níž vylétl proti zdi paprsek světla a zapálil záclonu.
   „Pitomče! Dej to sem!“ Nadine se už doopravdy zlobila. Vyškubla mu hůlku z ruky a jediným pohybem uhasila oheň. „Když s tím neumíš zacházet, tak na to nehrab!“ Zpražila ho pohledem a hoch už raději ani necekl. Jen ji ještě požádal o šálek čaje. Dívka zmizela v kuchyni.
   Vůbec jí to nešlo do hlavy. Nějaký cizí kluk se zničehonic objeví u jejích dveří. Vypadnou pojistky, právě když má rozkoukaný svůj oblíbený film. Místo ovladače mířila na televizi svou hůlkou s žíní jednorožce. Bylo by to možné? Zamračila se. Ale tenhle kluk přece vůbec nevypadá jako John Travolta, ten hollywoodský herec. I když... byl přitažlivý, to nepopírala. Nejlepší bude podrobit ho malému testu.
   Přinesla mu čaj a našla ho, jak má hlavu v dlaních. „Depka?“ pronesla soucitně.
   „Ty vůbec nechápeš, jak mi je.“ Bylo vidět, že ho to dost vzalo. „Letos musím udělat maturitu a vypadnout ze školy. Rodiče mě budou hledat a já tu zatím trčím v nějakém zapadákově... Kdo ví, jak se to jmenuje!“
   V té chvíli měla dívka dojem, že se tu vybavuje s jedním arogantním individuem, co dřív chodilo do Bradavic. Byl sice ze Zmijozelu, ale šíleně jí lezl na nervy, jak každého upozorňoval na svůj čistokrevný původ. Ano, Draco Malfoy míval přesně takové záchvaty vzteku jako ten mladík v jejím domě.
   „To nějak vyřešíme,“ odsekla a začala se vyptávat. „Na jakou školu chodíš?“
   „Rydell High.“ Zpozorněl. „Jak to, že mluvíš anglicky?“
   „Asi proto, že jsme v Anglii, truhlíku.“ Trochu jí toho roztomilého nemotory bylo líto. Náhle se přestala kontrolovat a z pusy jí vylétla otázka, která hocha poděsila. „Patříš k T-Birds?“
   „Jak to proboha víš?“ Vážně je stovky mil daleko od domova? Věděl jistě, že tohle není Amerika.
   „Počkej, uklidni se!“ zděsila se Nadine. Já jsem ale husa, blesklo jí hlavou. „Vloudila se chybička. Neutíkej!“ vypískla, když se chlapec odhodlal a vyběhl ke dveřím. Dělala to nerada, ale jedině klopýtací kletba ho dokázala zase dostat na zem. Frajírek Danny rychle ztrácel odvahu. Nejraději by někam zmizel. Nevěděl, jak se tu octl, ani co s ním tahle divná holka chce provádět. „Počkej... nech si to vysvětlit... Danny.“ Proč ho oslovila? Že se jí líbil? Hlavně to teď nesmí zkazit. Má příležitost, proč ji nevyužít? „Hezky si sedni, musím ti totiž něco moc důležitého říct.“ Nadechla se. „Hele, já vím, že jsme nezačali zrovna nejlíp. Jmenuju se Nadine.“ Přikývl. „Jsem čarodějka a studuju v čarodějný škole.“
   Rozesmál se. „A kde máš koště?“
   „Tady!“ Oplatila mu úsměv a přivolala si nejnovější model značky Kometa.
   Málem mu vypadly oči z důlků. „Fakt se na tom dá lítat?“
   Přikývla. „Ale tady ti to nemůžu ukázat, zničila bych celej barák,“ ušklíbla se. „Já vážně nevím, jak ti to šetrně sdělit. Ty jsi... prostě jsi...“ Nedokázala mu to říct, a tak před něj strčila televizní program a ukázala na tučný titulek. „Ty jsi tohle.“
   „Pomáda?“ Nechápal.
   „Ty jsi postava z muzikálu, který se tak jmenuje. Všechno to sedí, víš? Jméno školy a tak... Ty formálně neexistuješ.“
   „A ty jsi cvok!“ vypálil tak rychle, že nestačila nic říct na svou obranu. „Copak to nevidíš? Neexistující postava by přece na tebe nemluvila a... nemohla by se tě ani dotknout,“ zavrčel a přejel jí prstem po pravém stehně. Ihned jí projel elektrický výboj. Zastyděla se. Samozřejmě, že je skutečný.
   Teď ale před ní vyvstávala řada nevyřešených otázek. Jak to poví rodičům? Jakým způsobem dostat toho kluka domů? Co bude ty dva dlouhé měsíce dělat s tímhle „týpkem“? Měla dojem, že každou chvíli se musí dům otřást výbuchem a přihodit se nějaké neštěstí. Tohle tedy parádně zblbla.
   „Co na mě pořád tak civíš?“ Prohlížela si ho totiž tím soucitným pohledem, který jí byl naprosto cizí.
   „Promiň, já jen... přemýšlím, jak tě dostat domů.“
   „Stačí, když mi seženeš letenku do Ameriky. Anebo mě tam rovnou odčaruj, když jsi čarodějka.“
   „Ty se mi vysmíváš?“ naježila se Nadine. „Ono to čarování není, chlapče, tak jednoduchý. Zásadním problémem je totiž...“ Zmlkla. V zámku zarachotily klíče. Zbledla a chytla Dannyho za košili.
   „Přísahej, že odkejveš naprosto všechno, co budu říkat. Já nechci mít kvůli tobě s našima problémy.“
   „Fajn!“ řekl, než ho pustila. Oba způsobně seděli v křesle, když dorazili pan a paní Lampkinovi.
   „Nadine, kdo je ten hezký mladík?“ optala se matka.
   „To je bratranec mojí kamarádky Lane. On nesehnal v Londýně ubytování, tak ho Lane nasměrovala k nám. Nebude vám to vadit?“
   Tvářili se pochybovačně. „A jak se sem dostal?“
   „Přicestoval krbem, přes Letaxovou síť. Je taky z Bradavic, ale z Havraspáru. Lane slíbila, že si ho tu v půlce prázdnin vyzvedne.“
   Nakonec souhlasili. Mladík se snažil chovat, co nejslušněji to jen šlo. „Tak ho odveď do pokoje pro hosty,“ řekla Nadinina matka a dcera s ním hned vyběhla po schodech nahoru. Děkovala všem svatým, že její rodiče jsou mudlové, kteří ani za mák nerozumí čarodějům. Kdyby se totiž spojili s její kamarádkou, záhy by se dozvěděli, že žádného bratrance nemá.
   „Kdo je ta Lane?“ vyptával se černovlasý krasavec.
   „Moje kamarádka Loraine, taky čarodějka. Máš moc otázek. Vydrž chvíli, musím napsat pár lejster.“ Jeden pergamen popsala ihned. Vypustila svoji sovu Howl a ta hned odlétla oknem za Lane bydlící na druhé straně Londýna. Danny nepřestával na všechno zírat s pusou dokořán. Ani ne za půl hodiny se Howl vrátila s odpovědí. Jak Nadine správně předpokládala, byl pergamen plný zmatených vět a bezmezného nadšení. No jo, vždyť jsou obě stejně praštěný! Další dopis si už musela rozmyslet. Rozhodla se oslovit ředitelku Bradavic, Minervu McGonagallovou, s prosbou o radu. Když si nebude vědět rady ona, pak jistě bývalý ředitel Brumbál. Když to Dannymu trpělivě vysvětlovala, na jeho tváři se mihl stín pochybnosti. „Ale... jak by ti mrtvý mohl odpovědět? Není to šáhlý?“
   „Když se koukneš kolem sebe, všechno, co vidíš, je šáhlý,“ povzdychla si Nadine. „V ředitelně visí portréty všech zesnulých ředitelů... a jsou očarované tak, aby mohly komunikovat, jasné?“
   „Drobet.“
   „Měl by sis jít lehnout.“ Odvedla ho do jeho nové ložnice a sama si sedla k oknu a dlouho do noci vyhlížela sovu, kterou vyslala do Bradavic.
   Howl se vrátila až za pár dní. Na pergamenu byla jen dvě slova, ale Nadine strašlivě vyděsila. „Hlídejte krb,“ opakovala si stále dokola sdělení ředitelky Bradavic.
   „Pořád nic?“ nakoukl do dveří Danny.
   „Hlavně nic podstatnýho,“ vzdychla. Bylo až s podivem, jak se ten kluk za těch pár dní spřátelil s jejími rodiči. Asi proto, že si nehrál na frajírka. Bylo pro ni stále těžší dívat se na něj jako na filmovou postavu. Byl přece tak... přitažlivý a... skutečný.
   Dalšího dne, těsně po obědě, to v obýváku zarachotilo. Lampkinovi se přiřítili do místnosti a spatřili Minervu McGonagallovou, jak si otírá z hábitu vrstvu sazí.
   „Kde je?“ zeptala se stroze a Nadine na ni udělala nenápadně posunek. „Omlouvám se za ten vpád, ale potřebuji s vaší dcerou projednat něco důležitého... ehm, ohledně školy.“
   „Provedla snad něco?“
   „Vůbec ne, paní Lampkinová. Týká se to jen jejího poněkud nabitějšího rozvrhu.“ Tato odpověď Nadininým rodičům stačila. Nechali ředitelku s chlapcem i dívkou jít do dceřina pokoje. Profesorka Přeměňování zabezpečila dveře proti vniknutí i odposlouchávání a pak se obrátila k Nadine. „Tedy, vy jste to pěkně vyvedla, slečno Lampkinová.“
   „Byla to nehoda,“ špitlo děvče.
   „Nehoda nenehoda, na tom teď nesejde! Důležitější je otázka, jak pana Zukka dopravíme domů.“ Nechala uplynout pár minut ticha, než dívce sdělila řešení. „Je potřeba připravit nesmírně složitý lektvar. Hledání přísad a jeho samotná příprava potrvá zhruba dva měsíce, což se nám vzhledem k vašim prázdninám hodí. Pak přijedete jako obvykle prvního září Bradavickým expresem do hradu, oba dva. A potom již bude možné odčarovat Vás zpátky.“ Promluvila znenadání na Dannyho.
   „Na tohle jste přišla sama?“ vylítlo z děvčete.
   „Slečno Lampkinová! Ovládejte se přece trochu!“ naježila se ředitelka. „Kdyby nebyly prázdniny, udělím vám za takové chování školní trest! A teď bych ráda poprosila pana Zukka, aby nás nechal o samotě.“ Otevřela dveře, aby mohl odejít, a poté je opět zajistila. Její tvář dostala opět ten známý vážný výraz. Popravdě se tak tvářila od té doby, co Albus Brumbál tragicky zahynul.
   „Profesor Brumbál... tedy Albusova podobizna... vám vzkazuje: Nesmíte se zamilovat!“ S těmito slovy se dívka dlouho nemohla smířit.

   Uplynulo pár dní od nenadálé návštěvy McGonagallové. Sova Howl měla doslova „letecké dny“. Lane totiž denně psala dlouhé zprávy a ptala se, co je nového. Nadine ji zapřísahala, ať ji ani nenapadne se u ní během těchhle prázdnin ukázat.
   Čím dál víc propadala zoufalství. Zdálo se, že se ten kluk snaží o to, aby ji klučičím způsobem uhranul. Sváděl ji pohledem, uhlazoval si vlasy, dělal na ni frajerská gesta. Musí být silná, nesmí se s ním spustit. Pomocí šikovných otázek se dozvěděla, že svou vysněnou Sandy zatím nepotkal. Pochopila, že se k ní musel dostat v období, kdy pro něj začínaly jeho vlastní dvouměsíční prázdniny. Měla by tedy šanci toho bombastickýho kluka sbalit? Ne, nesmí! Ale proč? Co by se jí mohlo stát? Dobře to ale věděla. On musí zmizet z jejího života!
   Bylo to pro ni ale čím dál těžší ho odmítat. Jakmile chlapci trochu otrnulo a přestal se bát toho nevyzpytatelného světa, začal na dívku útočit svými chlapskými zbraněmi. Třeba tehdy, když ho nedopatřením přistihla ve vaně a spatřila jeho... krásné obnažené tělo. Šibalsky na ni mrkl a ona raději rychle zabouchla dveře.
   Bylo spoustu takových maličkostí, které ji dráždily, probouzely v ní vášeň a nejraději by se na něj sama vrhla. Probouzel v ní šelmu, nenasytnou dračici. Tak dlouho odolávala, až podlehla...
   Jejich vztah byl tak vášnivý a spalující. Neminul den, aby nedali průchod svým citům, jistěže tajně. Ona mu ukázala spoustu prazvláštních věcí, které by ve svém světě jistě nezažil. On jí nabídl své rty a sebe samého.
   Vyšli si ven, do parku. Našli si pěkně rostlý strom. Nadine se smála, když ji přitiskl ke kmeni, objal kolem ramen a začal zuřivě líbat. Bylo jí tak příjemně, že zapomněla, co je její povinností. Snad nikdy nikoho tolik nemilovala. Hladila jeho zvlněné černé vlasy a beze strachu hleděla do jeho vyzývavých modrých očí.
   Přišli domů až k večeru. Rodiče nebyli doma. Matka šla navštívit svou dávnou přítelkyni, a vrátí se až pozdě večer, a otec měl zas přesčas v práci. Nadine pomocí sladkého dívčího žvatlání nasměrovala mladíka do koupelny a rozhlédla se po obývacím pokoji. Něco nebylo v pořádku. „Fuj, to jsem se tě ale lekla!“
   Z krbu na ni civěla Lanina hlava. „Kde ho máš? A proč máš na sobě noční košili?“ Stačila se ještě převléci, než chlapce poslala pryč. Z venkovního do nočního úboru.
   „Zmizni, Lane!“ odsekla podrážděně.
   „Já ho chci taky vidět!“
   „Neječ! Uvidíš ho... v září ve vlaku.“
   Podrážděná brunetka zakňourala. „Že ty s ním něco máš?“
   „Jo,“ přiznala Nadine. „Poslyš, měla bys mě podpořit. Kdyby ti nahoře chtěli, abys ho potkala ty, rozbili by televizi tobě. Ale stalo se to mně, tak je můj.“
   „Nedělej fóry, ukaž ho!“ Právě v tu chvíli se Danny zjevil v obývacím pokoji, spodní část těla měl ovinutou ručníkem. „Hustý!“ vypískla brunetka.
   „Takže... to je Lane.“ Nadine se zatvářila kysele. „Prosím tě, už zmiz, naši se za chvíli vrátí!“ zaprosila černovláska.
   „Moc mě těšilo, pane Zukko.“ Lane nasadila vlídný úsměv a její hlava zmizela z krbu. Mladík se už na nic neptal a Nadine za to byla vděčná.

   Poslední dny prázdnin probíhaly celkem poklidně, i když dívce bylo stále hůř. Zbabrala to, fakt totálně! Nesměla se zamilovat a porušila to. Teď se trápí, protože její vysněný princ už za pár dní zmizí.
   „Je mi s tebou fajn, Nadine,“ oznámil jí jednoho večera.
   Přikývla. „Jsi ten nejfajnovější kluk, kterýho jsem kdy potkala. I když máš lehce... frajerský sklony. Možná právě to se mi na tobě hrozně líbí.“
   „Hele, vyklop to! Co tě trápí?“
   „Že odjedeš,“ zašeptala.
   „To přece není takovej problém! Našetřím na letenku a přijedu si pro tebe, až dodělám školu.“
   „Ty nic nechápeš,“ řekla a zmizela v koupelně.

   Poslední den prázdnin. Nadine už měla všechny věci do školy sbaleny. Dům byl opět jen její a jeho. Položil ji na postel a začal ji líbat. Pak zapátral rukou níž a začal jí odepínat podprsenku. Zapomněla na všechny starosti a nechala ho udělat to, co sama chtěla ze všeho nejvíc. Bylo to nepopsatelné a tak krásné. A on... byl něžný a ohleduplný. Poslední den, kdy mohli být spolu. Oba je ovládla vášeň a nemysleli na to, co bude dál...
   Spiklenec Lane napsala v polovině prázdnin dopis manželům Lampkinovým, že bohužel nemůže Dannyho vyzvednout, proto je prosí, zda by ho nemohli nechat do konce prázdnin u nich doma. Byli tím sice trochu roztrpčeni, ale souhlasili.
   Prvního září nasedli oba do spěšného Bradavického expresu. Lampkinovi se s mladíkem srdečně rozloučili. Nadine byla smutná, i když měla mít spíš důvod k radosti. Všechny čarodějky v okolí jí toho pěkného kluka záviděly. Poslední polibek před ředitelnou a pak ho nechala jít dovnitř samotného. Z pochybností ji vyvedlo až sdělení profesorky McGonagallové. „Už je po všem...“

   Uběhl poslední rok Nadinina studia v Bradavicích. Mohla se nyní nazývat vystudovanou kouzelnicí. První týden prázdnin vymysleli opravdu originální televizní program. Vybavily se jí náhle všechny vzpomínky na to, co s Dannym Zukkem prožila. Bylo jí do breku, ale stejně si zas ten film pustila.
   „Jsi moc přecitlivělá!“ houkla na ni matka, když ji viděla, jak smrká do kapesníku a otírá si zvlhlé oči. Začal film a ona se nemohla přinutit přestat plakat. Klíčová scéna před její písní. Danny, její vysněný kluk, se jí zjevoval před očima ve stejné podobě, v jaké ho poznala. Jako by ten film byl dneska úplně jiný. Setkal se opět se svými přáteli z gangu T-Birds, aby jim vyprávěl zážitky z prázdnin. Zdálo se jí to, nebo na ni skutečně mrknul? A teď se obrátil přímo k ní, jejich oči splynuly. Osušila si slzy a zírala na obrazovku jako uhranutá. Černovlasý mladík se na ni široce usmál a pak začal zpívat. A ona věděla, že ta píseň patří jenom jí...

KONEC


(Sandra De (Sandy) a Danny Zukko z muzikálu Pomáda)