11.kapitola - Den desátý

vloženo: 04.10.2009   
počet zobrazení:   

   Den desátý... Zastuzený

   I když oba píseční bratři neúnavně brojili proti všemožným veršovánkám, nenechali si ujít jedinou příležitost, aby s nimi nepozlobili Temari. Právě vyšla z obchodu, kde si pořídila opravdu zvláštní šaty. Látka nesahala až na zem, navíc byla opatřena na konci rozparky. Dívce přiléhala těsně k tělu. Ten kus oděvu jí připadal velice pohodlný.
   „Temari, Temari!
   Lepší šaty neměli?“
   Zakvičel Gaara a poskočil před ní. Druhý bratr nebyl moc daleko od něj.
   „Zmetku!“ Střapatá se napřáhla, ale rychle ucukla před nic dobrého nevěstícím pohledem Sabaku no Gaary a praštila do nosu druhého z bratrů. „Že vám není hanba!“

   Odbila desátá hodina ranní a Kakashi sensei stále ještě nedorazil na místo určení. Sakura byla kvůli tomu neuvěřitelně popudlivá a zlostně přešlapovala na místě. Naruto hleděl do země a Sasuke si jen malý kousek od nich namáhal hlavu. Růžovlasé lezl dnes Uzumaki na nervy snad víc než kdy jindy. „Na co pořád zíráš, Naruto?“
   Blonďáček se zakuckal: „Musím lhát, musím lhát.“ A nahlas prohlásil: „Jdu si teďka ramen dát!“
   Sakura doufala, že se přeslechla. „Ale teď nemůžeš nikam jít, máme trénink! Naruto! Kam letíš?“
   Ale to už ninja pelášil pryč, nejspíš i proto, že se bál, aby nedostal od té křehké dívenky pěstí po hlavě. Zaběhl za nejbližší strom a schoval se za ním. Sakura vzdychla, pak se opatrně rozhlédla a potom si to namířila rovnou k Sasukemu. „Sasuke?“ zašvitořila sladce a zapýřila se.
   Uchiha se na ni ošklivě podíval.
   „Sakuro, teď za mnou nelez,
   nebo tě nacpu do želez!“
   Dívka se zatvářila šokovaně a chtěla něco říct, ale předběhl ji Naruto, když radostně zatrylkoval:
   „To smysl nedává!
   Výhra bude asi má!“
   Sasuke si to ale nenechal jen tak líbit.
   „Neva, že smysl to nedává!
   Veršování mě namáhá.“
   zabručel a střelil po něm pohledem.
   „No tak s tím přestaň!“ vložila se do toho Sakura. „A vůbec… o co tady ksakru jde?“
   Uchiha zakoulel očima a zamumlal:
   „Tohle je mužská záležitost.
   Řeknu ti to,
   až k tomu bude příležitost.“
   A pak už mohla jen pozorovat, jak se dva mladí ninjové navzájem propalují vražednými pohledy.

   TenTen zamyšleně pozorovala černovlasého kamaráda ze svého týmu. „Poslyš, Neji, nevíš, co je to dneska s Leem? Mlčí jako zařezaný.“
   „Spíš bych si dělal větší starosti z veršovánek našeho senseie než z tohohle. Už mi jednoduše lezou krkem!“ zabručel Hyuuga.
   TenTen ho chytila za rameno a pevně ho stiskla. „Promluv s ním,“ sykla a její pohled nemohl být výmluvnější.

   Rock Lee seděl na osamělém pařezu jako hromádka neštěstí. Neji k němu přistoupil poněkud váhavě. „Naše TenTen je z tebe celá ustaraná,“ začal. „Myslí si, že tě něco… sžírá.“
   Ninja v zeleném zvedl hlavu. „Neji, věříš mi, že jsem se vždycky snažil stát opravdovým mužem?“
   Hyuuga v duchu zaúpěl. No jistě! Už jsem ti to uvěřil a odkýval aspoň stokrát! Nahlas však řekl: „Řekneš mi teda, co je to s tebou?“
   „Já… zahanbil jsem Gaie senseie, zostudil jsem ho! Má síla mládí není dost velká!“
   Tohle připadalo Nejimu trochu povědomé. „Ale Lee… snad tím nemyslíš to zatracené veršování?“ Když viděl, jak se ninja tváří, rychle dodal: „Nezoufej, však on se taky jednou zapomene…“ A když ne, tak ho k tomu donutíme!

   „Půjdeš tam a basta!“ ječela Sakura a táhla Sasukeho za sebou. Byl tak překvapený, že se ani nezmohl na protest. Růžovlasá se neskutečně rozčílila krátce po tom, co jí na hlavě přistál papírek se vzkazem, že trénink se ruší. Až do té doby pozorovala oba chlapce, kteří vypadali, že se na sebe každou chvíli vrhnou a začnou se prát. Teď Naruto spokojeně zavýskl, oblažil dívku zářivým úsměvem a pak už skutečně odběhl pryč. Sakura si chtěla povídat, ale Sasuke jí odpovídal čím dál odměřeněji, ale také poetičtěji, až to nakonec nevydržela, popadla ho za ruku a táhla pryč.

   Netrvalo dlouho a ocitli se přede dveřmi vedoucími do konožské nemocnice.
   „Sakuro! To vážně nutný není,
   vždyť přece mně nic není!“
   bránil se Uchiha, ale tím jen přiléval oleje do ohně.
   „Myslím, že ten svůj problém podceňuješ, Sasuke!“ Strčila do něho, aby se trochu pohnul. Její vnitřní já si mnulo ručičky. Až pak si dívka uvědomila, co to zase provedla. Já ho… uhodila! Zaúpěla v duchu. Dobře mu tak! Už dlouho to potřeboval! To prohlásila vnitřní Sakura a potutelně se na své plaché a nerozhodné já zašklebila. Uchihovi neunikl její zaražený pohled do prázdna.
   „Sakuro, nejsi nějak mimo?
   Nemyslíš už zase na Ino?“
   „Už od tebe nechci slyšet ani slovo!“ Růžovlasá se jako mávnutím kouzelného proutku vrátila do reality a za neustálého vyhrožování dotáhla Sasukeho před sesternu.

   Asistentka vrchního lékaře si ho vzala do ordinace. Sakura už hodnou chvíli čekala přede dveřmi sedíc přitom na lavičce.
   Uchiha se nechal prohlédnout, ale když se ho sestřička zeptala, co že jemu, takovému silnému mladému muži, co rozhodně nevypadá nemocně, vůbec chybí, odpovědět jí nedokázal. Místo toho vyškubl papír z bločku na stole a rychle na něj něco načmáral. Když si to žena přečetla, začala se smát a pak už se s Uchihou nejmladším (a ve vesnici jediným) bavila jako se svým dobrým známým.

   Sakura čekala dlouho, přitom se zaobírala myšlenkami, které jí sžíraly nitro. „Proboha, co jsem to jen udělala? Vždyť já jsem do něho mlátila, křičela na něj, byla tak strašně hnusná! A teď… už se mnou v životě nepromluví!“ Bylo jí do breku a málem už jí slzička ukápla, když náhle ucítila něčí ruku na svém rameni.
   „Sakuro, můžem už jít?
   Začínám docela unavenej být.“
   Dívčina reakce byla naprosto neočekávatelná. Prudce vstala a zařvala na celou nemocnici: „Ááá!“

   Naruto naplnil svůj nenasytný břich a rázoval si to konožskými ulicemi. Zahlédl na rohu té nejbližší Hinatu a věděl, že střetnutí je nevyhnutelné. Ale jak to udělat, aby s ní nemusel mluvit?
   Slečna Hyuuga celá zčervenala v obličeji a na chvilku se zastavila. Velmi ji překvapilo, když udělal totéž. Ovšem zatímco Naruto se snažil vymyslet plán, jak uniknout veršování, ona se odhodlávala k tomu, aby se mu vyznala ze svých citů.

   Uzumaki se k ní blížil a přitom se mu přehříval mozek, jak usilovně přemýšlel. Musím něco udělat! Vždycky, když mě potká, omdlí. Možná by stačilo, kdybych ji pozdravil… Došel až k ní. Dech se mu na chvíli zkrátil a pak mu z pusy vylétlo:
   „Já jsem nějak zapomněl,
   kam jít mám.
   Proto, že občas o tobě v noci snívám.“
   Myslel to samozřejmě v žertu. Zareagovala předvídatelně. Otevřela pusu, zasténala a omdlela. Naruto okamžitě zpozoroval známou tvář a hned zkoušel volnou rukou na Kibu mávat. Ten k němu doběhl a ihned mu začal spílat. „Baka! Copak ty nevíš, že ta holka na tebe trpí?“ zlobil se.
   Naruto byl poněkud zmatený.
   „Ale já jí přece nic neudělal!
   Na žádnej průšvih si nezadělal!“
   bránil se.
   Kiba vzdychl. „Fajn, fajn. Tak přestaň s těma svejma výmluvama a podej mi ji.“
   Naruto to rád udělal. Inuzuka se opatrně vydal k nejbližšímu místu, kde by mohl modrovlásku přivést k vědomí. Uzumaki se za ním chvíli díval a pak zmizel dřív, než ho Hinata stačila zmerčit podruhé.

   Sakura si mohla konečně oddechnout, když se uklidnila a vyslechla sestru, která jí všechno vysvětlila velmi dopodrobna. Pak přemluvila Sasukeho, aby jí ukazoval rukou směr, kudy jít. Když dorazili až do čtvrti, kde kdysi dávno sídlil Uchiha klan, požádala ho ještě o klíče. Podal jí je, rychle otevřela, šel za ní mlčky. Uložila ho na postel a přikryla dekou, odvážila se mu sundat boty. Pak si stoupila nepříliš daleko od něj a zrozpačitěla. „Víš… nemusíš nic říkat, já… jenom chci, aby ses co nejdřív uzdravil,“ vyhrkla, rychle se k němu sklonila, dala mu pusu na tvář a vyběhla ze dveří dřív, než vůbec stačil zaprotestovat. Uchiha nad tím dlouho nepřemýšlel, ale Sakuřina slova mu vnukla nápad, jak se přiblížit k vítězství nad Narutem snadnější cestou. Rozhodl se, že na těch několik posledních dní onemocní. A nikdo, naprosto nikdo, mu jeho plány nemůže překazit!