9.kapitola - Den osmý

vloženo: 24.12.2008   
počet zobrazení:   

   Den osmý – Past na Deidaru

   Itachi zbaběle prchal z Konohy. Roztoužená Ino ho pronásledovala až za dva obrovské kopce za vesnicí. Dostal ji ze sebe velmi nehezkým, svým typicky vrahounským stylem. Ošklivě se na ni podíval, přitom se jí vysmekl, sevřel dívce ruce, strhl je ze sebe, pustil a jal se prchat. Přitom ještě stačil odstrčit Sakuru, Hinata před ním uskočila do křoví a TenTen vylezla na strom.
   ANBU hlídky nad takovým počínáním jen nechápavě kroutily hlavou. Konožský zběh prchal jako o život, jeho blonďatý partner se řítil za ním.
   „Necháme ho plavat?“ zeptal se jeden.
   „Přece jsi mu to slíbil,“ poznamenal druhý a třetí se plácnul do čela. Divadelní představení uprostřed ulice si hlídky strážců nehodlaly nechat ujít, tudíž se poměrně rychle rozmnožily.

   Zhrzená a odkopnutá Ino se nechtěla vzdát tak snadno. Vyběhla s hlasitým voláním: „Vrať se!“
   Sakuře se udělaly před očima mžitky. Zhluboka vzdychla a vyrazila za ní. „Ino! Tak počkej!“
   Kunoichi ve fialovém doběhla až za vesnici, kde ji růžovláska konečně dohnala, chytla kolem pasu, a zabránila jí tak běžet dál.
   „Já chci Uchihů!“ fňukala Ino.
   „To ale nebyl Sasuke!“ protestovala její věčná sokyně.
   „To neva! Ale byl pěknej,“ broukla blondýnka.
   Sakura myslela, že snad špatně slyší a udělala něco, k čemu ji ještě nikdo v životě nedonutil. Vrazila dívce pořádnou facku. „Vzpamatuj se, Ino-prasečino!“ Překvapená a zároveň i dosti zděšená kunoichi se nechala dotáhnout zpět do Konohy.

   Deidara už konečně dohnal Itachiho.
   „Utíkat od krásný holky,
   ty seš jak z mateřský školky.
   Jednak jsi ztratil svůj cíl
   a fakt musím říct,
   že ten trest sis zasloužil!“
   Uchiha přimhouřil zrak, vrhl na blonďáčka jeden ze svých zvlášť ošklivých pohledů a něco zavrčel. Deidara vedle něj poskakoval, škodolibě se chechtal, a tak to pokračovalo, dokud nedorazili do sídla.

   Mezi Akatsuki se samozřejmě strhlo nemalé pozdvižení, když jim Deidara radostně vyklopil, čeho byl před několika hodinami svědkem. Ninjové si to museli přebrat nejdříve v hlavě, protože jak by dokázali tak rychle porozumět blonďáčkovým dosti zmateným veršům?

   Itachi měl takový vztek, že kdyby to nebylo proti jeho zásadám, okamžitě by někoho zabil na místě. Jen počkej, Deidaro! Ty nevyhraješ, protože já mám plán! Nahlas však řekl ostatním něco zcela jiného, a to zrovna ve chvíli, kdy Deidara zmizel v kuchyni, aby v ní slídil po něčem chutném a sladkém.
   „Hele, taky už vám to jeho veršování leze krkem?“
   „Jasně! Už to musí přestat!“ souhlasil Hidan.
   „A jak to chceš provést, Itachi?“ zajímal se Kisame.
   Uchiha ztišil hlas. „Prostě ho k tomu donutíme. A pak… si slízne trest.“
   Akatsuki ukuli pikle, o kterých bylo dobře, že je Deidara neznal. Nejspíš by se mu z toho obrátil žaludek naruby.

   Nic netušíc si donesl misku plnou sušenek a právě v té chvíli si žralok usmyslel, že si potřebuje někam odložit Samehadu. „Nálet!“ zařval a zabalený meč proletěl blonďatému ninjovi nad hlavou. Ten se lekl, upustil misku, sehnul se k zemi a už vůbec nevnímal Itachiho vítězné volání: „Mám ji!“ ani sušenky rozsypané všude kolem něho.
   „Kisame, ty baka!
   Mý srdce strachem puká!“
   zlobil se, ještě když se zvedal.

   A tak to pokračovalo celý den, ať už se jednalo o vylitou vodu a Hidan předstíral, že se jen snažil umýt podlahu, nebo když Zetsu mladíka odstrčil svými úponky od stěny s vysvětlením, že mu tam překáží.
   Blonďáček statečně vzdoroval nepřízni osudu a Akatsuki ho nemohli za žádnou cenu donutit, aby upustil od svých veršů. Ale přiblížil se soumrak a Deidara už začínal mít těch žertů právě dost. „Táhněte už k čertu!“ vybuchl.
   Ninjové stáli okolo něj a mlčeli jako pěny. Blonďáček nechápal, co se to najednou děje. Itachi v duchu odpočítával minuty. Na jeho tváři se rozlil slastný úsměv. „A teď si odpykáš trest!“

   Zetsu sevřel Deidarovi ruce za zády a Sasori mu pomáhal. Táhli ho chodbou někam pryč. Kakuzu kamsi odběhl a Hidan určoval skupince směr. Zbylí ninjové kromě nepřítomného Šéfa běželi za nimi, rozhodnuti nenechat si takovou vzácnou příležitost ujít.

   V jednom z velkých sálů uviděli Konan, kterou pevně svíral v náručí maskovaný ninja. „Dej ze mě ty špinavý pracky dolů, Kakuzu!“ ječela modrovláska.
   To už sem ale Akatsuki dovedli i Deidaru. „Myslel jsem to v žertu!“ zakňoural.
   „Pozdě!“ zašklebil se Itachi.
   „Co hodláte vyvádět?“ Konan nafoukla tváře a chystala se začít pěkně od plic nadávat, ale právě na to Akatsuki čekali. Přitáhli dva nedobrovolné aktéry k sobě a donutili je, aby se políbili.
   „Fuj!“ otřásl se Deidara.
   Modrovláska ležela na zemi a lapala po dechu. Vzápětí schytal blonďatý ninja pořádnou facku od Vůdce, který dorazil právě v nejlepším. „Jak ses opovážil sáhnout na mou partnerku?“ Peinovi z očí sršely blesky, divže nechrlil oheň jako skutečný drak.
   „Zeptejte se jich,“ pípl Deidara.
   „Takhle dopadneš, jestli ještě někdy začneš veršovat!“ oznámil mu Hidan klidně.
   Vůdce vytáhl Konan na nohy. „Aha! Takže takhle to je! Dneska jste bez večeře! Všichni! Zmizte!“