8.kapitola - Den sedmý

vloženo: 11.12.2008   
počet zobrazení:   

   Den sedmý... Itachi má pech

   Akatsuki se marně pokoušeli přemluvit svého vůdce, aby přeci jenom počkal, že po nich nemůže chtít, aby se dobrovolně vydali do jámy lvové. O tom, jaký je za porušení příkazu trest nikdo neměl ani tuchy, ale nikomu se nechtělo jakýkoliv trest dostat. A opravdu se nehodlali ani ztrapňovat veršováním, jenom proto, že Vůdce sám tam ještě ani nekouknul.
   V tuhle chvíli i sám Itachi Uchiha klečel na kolenou před Peinem a úpěnlivě prosil. Pokud nezabere tohle, tak už nic…
   „Šéfe, prosím! Já NECHCI skončit jako Deidara!“ křičel a vzpínal ruce.
   Zrzek se jen usmál a pravil: „Ale, Itachi, vždyť je to tvoje domovina. Neodmlouvej a PADEJ!“
   Poražený Uchiha se za doprovodu Deidary, kterému zjevně ani Tsukuyomi nestačilo, a také za doprovodu velmi hlasitých výbuchů smíchu, vydal přímo… do Konohy.

   Zděsil se, když uviděl, v jakém je jeho rodná vesnice stavu. Polovina obyvatel již byla… no… jak to jen říci… v čudu, další část právě v doprovodu ANBU jednotek mířila kamsi do… pryč… no a nejhůř na tom byli ti, kteří ještě stále veršovali.
   „Itachi, Itachi…,“ povzdechl si Deidara.
   „Na tohle mozek nestačí…
   víš… ten tvůj.!“
   Itachi se začal pomalu, ale jistě rozzuřovati.
   „Drž klapačku, stůj co stůj!“ okřiknul nakvašeně svého blonďatého společníka.
   Sakra, pomyslel si, Kisame má chřipku a já tu teďka ztvrdnul s tímhle pakem…
   Ale to nečekal, že se za pár minut (nebo hodin?) stane něco mnohem horšího…

   Sakura se procházela spolu s Ino, Ten-Ten a Hinatou po Konožských ulicích. Debatovaly o tom, proč se chlapci v jejich vesnici chovají tak… podivně a potrhle.
   „Podle mě je to roztomilý,“ mrkla Sakura očkem. „Teda… u některých jedinců.“
   Měla samozřejmě na mysli mladého Uchihu.
   „Máš pravdu, Sakura-chan,“ přisvědčila členka Hyuuga klanu. Myslela při tom na nejmenovaného blonďáčka.
   „Holky, vždyť je to trapný!“ namítla Ten-Ten. „Vemte si Nejiho. Chová se jak idiot.“
   Ino rozhovor moc nevnímala, všimla si totiž kohosi, kdo se schovával v křoví a myslel, bůhvíjak není nenápadný.
   „Koukejte, holky! Týpek!“ křikla a namířila na dotyčného prstem.
   „Kde?“ Všechny pohledy spočinuly na černovlasém, který, jakmile to postřehl, snažil se ze zmíněného křoví elegantně vymotat. To se ovšem moc nepovedlo, a tak skončil v roztrhaném plášti na zemi před skupinkou chichotajících se dívek.
   „Někoho mi připomíná,“ přemítala růžovláska. „Už vím… Sasukeho!“
   Můžeme si jen domýšlet, co by se stalo, kdyby byla dívka věděla, kdo to je a nechovala se momentálně… hloupě.
   „Kurva! To jsem zas něco pěkně posral!“ uzlíček černo-červené látky se namáhavě hrabal na nohy a pěkně sprostě nadával. Na veršování očividně kašlal.

   „Uchiha Itachi!“ zahromoval hromový hlas a z křoví, z nějž Uchiha před chvílí vypadl, se vynořila postava s ANBU maskou na obličeji. Než se Uchiha vzpamatoval, byl v tom křoví zase zpátky.
   „Co je?“ divil se. „Nic jsem neudělal… teda kromě toho Malého incidentu tehdy…“ Mírně se ušklíbl.
   Černý ochránce tu poznámku přešel bez povšimnutí. A zatýkat toho chlapa taky nehodlal. Ne ne, měl pro něj na skladě něco mnohem horšího. Teď si na milém Uchihovi pořádně smlsne…!
   „Porušil jsi příkaz daný milostivým Hokage-sama. A trest tě nemine.“ Poté mírně otrhanému Uchihovi pošeptal cosi do ucha, Itachi zezelenal a vypadal…opravdu nezdravě. Následky šoku se projevovaly dokonce i na členu Akatsuki.
   „To… to po mně nemůžete chtít!“ Dnes už podruhé klečel na kolenou a prosil.
   „Hele, vem to pozitivně. Když uděláš, co žádám… nechám tě odejít a pomlčím o tom, žes tu byl.“ Pod maskou se člen elitních jednotek Listové vesnice královsky bavil.
   Itachi právě zvažoval, jestli by nebylo náhodou lepší se nechat zatknout a následně popravit, když ho ANBU nakopl přímo do pr… zadnice a Uchiha starší přistál u nohou Ino, které ještě stále cukaly koutky. Ten týpek před ní byl sakra hezkej chlap, ale choval se… pitomě. Když… jí by to nevadilo. Čím blbější, tím lepší. A Sakura si může toho svého Sasukeho strčit špičkou napřed.
   Itachi se napřímil, polknul, pohlédl blondýnce do očí.
   Buď chlap, jseš přece strašnej vrah… tohle bude hračka… a vytřeš tomu ANBUákovi zrak! Sám sebe v duchu povzbudil, nadechl se… a promluvil.
   „Slečno… ehm…?“
   „Yamanaka Ino.“ Blondýnka ho obdařila svůdným úsměvem.
   Itachiho mozek šrotoval na plné obrátky. Div že se mu z uší nekouřilo, jak se snažil vyplodit něco složitějšího než pouhé vykoktané vyznání. Navíc… nechtěl vypadat jako blbec, takže by to mělo dávat smysl.
   „Víte… jakmile jsem vás dnes uviděl, uvědomil jsem si, že vás miluji.“
   „Íík!“ vypískla Ino a skočila nebohému Uchihovi okolo krku.
   „A teď už tě nepustím, chlapče!“ Očividně hodlala slib splnit, protože černovlasý se jí ne a ne zbavit.
   „Itachi, Itachi,“ povzdechl si dnes již podruhé Deidara, když viděl, že blondýnku z krku svého parťáka opravdu nesundá.
   „Tvůj mozek
   je mezek,
   fakt na nic nestačí.“