Na okraji skály

vloženo: 02.12.2007   
počet zobrazení:   

   Nedaleko naší školy se tyčí velká a strmá skála, říká se o ní, že je prý začarovaná. Takové tajemné místo tolik přitahuje a zvědavost je mnohdy silnější než zdravý rozum. Kdo jednou zjistí, že je kouzelníkem, pro toho začíná mít život nádech adrenalinu, a i když třeba nechce vyhledávat nebezpečí, většinou si ho najde samo.
   Už jsem si zvykla na to, že můj život je nabitý trapasy a nečekanými událostmi a není pravda, že si za to člověk může sám.
   Jednoho dne jsem se prostě rozhodla, že se na tu skálu dostanu, a trochu to podpořilo i hecování holek. Byl to tehdy u nás v havraspárské koleji trochu rušný ilegální večírek, a tak trochu jsme flámovali. Druhý den mi došlo, jak pošetilá to byla sázka o 50 galeonů. Ještě, že byl zrovna volný den a nikdo z profesorů se nezajímal o to, kde se mu zrovna toulá jeho čeládka.
   Vyvedla jsem si ze stájí svoji klisnu Jasmine, je to jednorožec. Cválaly jsme krajinou. Jasmine byla ráda, že se může proběhnout, a já se kochala rozmazanou krajinou a doufala, že mi nesklouzne batůžek ze zad. Cestou jsme si daly malou pauzičku, nechala jsem Jasmine dostatečně se napást a sama jsem se natáhla pod nejbližší dub a pojídala obložené chleby. Ještě jsme měly čas, bylo teprve dopoledne a večerka začínala po desáté hodině večerní.
   Znovu jsem na Jasmine nasedla, je už na mě zvyklá a příležitostná projížďka už ji z míry nevyvádí. Našla jsem ji kdysi jako opuštěné jednorožčátko a do Bradavic jsem ho… propašovala, zakryté prastarým kouzlem.
   Ještě zhruba půlhodina cesty čekala naši dvojici a myslím, že když jsme se zastavily pod skalním převisem, ulevilo se nám oběma. Nechala jsem Jasmine o samotě, věděla jsem, že neuteče. O té tajemné skále, která ani neměla jméno, se tradovalo, že ji kdysi jeden kouzelník zabezpečil před slídivýma očima a že se nikdo dosud neodvážil se tam podívat. Prý tam straší.
   Třímám v ruce hůlku, batoh na zádech a úzkou stezičkou se zvolna vydávám vzhůru. Stoupám výš, cesta zahýbá doleva a přede mnou se rozprostírá břeh průzračně čistého jezera. Náhle jsem zatoužila ochladit si nohy v křišťálové vodě. Sotva jsem se přiblížila k jezeru, natáhla se po mně obrovská ruka a snažila se mě za nohu stáhnout do hlubin.
   „Tak pusť mě, potvoro!“ hudrovala jsem a vyslala proti ní proud jisker. Kdyby mne stáhla pod vodu, tak je po mně, neumím totiž plavat. Popálená ruka povolila stisk a já vyběhla bleskurychle k lesíku naproti jezeru.
   Musel být také očarovaný, byla tma, že člověk neviděl na krok, ani posilněné Lumos příliš prostor přede mnou neosvětlilo, musela jsem přivyknout tmě a hůlka mi sloužila jen jako hodně slabá baterka. Po zemi se musely všude povalovat větve a šišky. Neustále mi totiž něco praskalo pod nohama a moje ctěné pozadí se stále poroučelo k zemi. Nakonec už jsem ani nevěděla, jestli kráčím vpřed, nebo se vracím. Bylo mi to jedno.
   Když už jsem si myslela, že tma už černější být ani nemůže, stoupla jsem na něco neidentifikovatelného a náhle jsem visela hlavou dolů. Hůlka mi osvětlila prostor kolem mě sice slabě, ale přece jen.
   „No tohle!“ podivila jsem se. „Obyčejná mudlovská past.“ Provaz visící ze stromu. Na zemi muselo být tedy pytlácké oko a já se do něj chytila. No, jak taky jinak! Proto visím hlavou dolů jako netopýr.
   Moje kamarádka Hekaté mě kdysi naučila, jak vyčarovat polštář pro dobré spaní. Spát se mi opravdu nechtělo, přesto jsem zaklínadla využila. Vykouzlila jsem si polštář pod sebou a pak přepálila provaz. Žuch, do měkkého polštářku.
   Možná zbývá už jen kousek cesty a možná už budu u konce svého nešťastného počínání, jen ještě vyšplhat se do kopce. Vzhlédnu k nebi a polije mě horko, to je ještě výška. No, co se dá dělat, už jsem v tom až po uši.
   Šplhám zvolna nahoru a brzy dosáhnu na vrchol skály. Už vidím skalní převis, jen musím ještě projít okolo jeskyně. Chrčivý zvuk za mými zády nevěstí nic dobrého, něco slizkého ke mně vztahuje ruce. Rychle se otočím a uvidím před sebou vysokého a nebezpečného mozkomora. Jak se sem dostal? Vím, že na něj zabírá patron, jenže toho jsme ještě nebrali. Rozběhnu se pryč, zatímco on neslyšně pluje vzduchem za mnou. Náhle se otočím a za sebou nevidím nic než nehostinnou krajinu. Kam zmizel? Mlha za mnou zhoustla a zvolna se formuje do tvaru mozkomora. Vždyť je to bubák!
   „Ridikkulus!“ zvolám a změním to stvoření v cirkusového klauna a rozřehtám se na celé kolo. Setřu si z čela studený pot a dojdu konečně až na okraj skály, kde mě čeká poslední překvapení, hnízdo plné dračích vajec. Vytáhnu z báglu fotoaparát. Elektřina nefunguje na škole, ale mimo pozemky ano.
   Vrátila jsem se na hrad na minutu přesně a ukázala holkám fotografii. Tajemná, neprobádaná skála nese dodnes jméno Dračí vrch.