1.kapitola - Prázdniny u Weasleyů

vloženo: 17.02.2008   
počet zobrazení:   

   „Rone! Hej Rone! Přihraj sem ten pomeranč!“ křikl Harry a znovu se zadíval do oblak, jednu ruku nataženou před sebe. Vytáhlý zrzoun mu s pobaveným úšklebkem podával žádané ovoce. „Tak jak se ti tu líbí?“
   „Nikdy jsem si nevšiml, jak je Doupě vlastně úžasné!“ zamyslel se Harry.
   „To víš, ale nechci ti kazit radost. Zůstaneme tu už jenom týden a pak se vracíme na Grimmauldovo náměstí. Do…“
   Siriusova domu, dořekl za něj v duchu Harry. Myšlenka na kmotra zabolela. Neuběhly ještě ani dva měsíce od jeho tragického skonu. Ani ode dne, kdy se o sobě Harry Potter dozvěděl pravdu. Že se má poskvrnit krví, aby jiní mohli žít. Že se má stát vrahem.
   „Je teď hodně práce v Řádu?“
   „Taťka o tom nemluví. Je poslední dobou pořád ve stresu. Všichni se bojí, že Ty-víš-kdo nabývá na síle.“
   „Jasně. Na to bych taky přišel,“ zamračil se Harry, ale doopravdy se nezlobil. Tady byl šťastný, měl pocit, že tu má jakousi „náhradní“ rodinu. Weasleyovi mu dali to, co nikdy nepoznal. Lásku, péči, porozumění a pocit, že není na světě sám. Věděl až moc dobře, že kdyby je o to požádal, položili by za něj život.
   Byl nesmírně rád, že je zpátky v Doupěti. V Zobí ulici u tety Petunie, strýce Vernona a nesnesitelného bratrance Dudleyho strávil pouhý týden a pak mu Brumbál dojednal odjezd do Doupěte. Potom pro něj přišel pan Weasley a teď je tady. Měl je všechny strašně rád. Rozpustilou Ginny, ze které vyrostla půvabná mladá dáma. Vyčouhlého ironického Rona, jeho nejlepšího přítele. Pohodáře Billa, usměvavého Charlieho a nevypočitatelná dvojčata Freda a George, která se v nedávné době stala zcela nezávislými. A ač si to nechtěl přiznat, neměl nic ani proti až příliš ambicióznímu morousovi Percymu. A Ronova matka mu velice ráda nahrazovala tolik let mrtvou maminku.
   „Harry! Harry!“ zahulákal Ron. Černovlasý chlapec sebou trhl. „Už jsi byl zase duchem někde mimo.“
   „Promiň, to ty vzpomínky,“ otřepal se Harry. „Proč se vlastně s odjezdem do sídla Řádu čeká?“
   „Musí přijet ještě Hermiona. Bez pomoci některého ze členů Řádu by ten dům nenašla.“
   „To je pravda,“ připustil Harry.
   Na příjezd své další skvělé kamarádky se opravdu těšil, i když předem tušil, že její vědomosti mu zanedlouho budou lézt krkem. Ale byla dalším z lidí, kteří ho zbavovali starostí. A zvláště teď, když se před ním znovu otevírala minulost.
   Voldemort sílil, cítil to. Tady mu ale nemůže ublížit. Ne, dokud mu nebude sedmnáct. Prastaré kouzlo bylo zpečetěno. Krev rodu jeho matky jej i nadále chránila. I když nerada. Brumbál byl moudrý muž. Věděl moc dobře, co udělat, aby Harrymu zajistil bezpečí, i když ho tím odsoudil k letům plným osamělosti. Harry mu to ale nikdy nevyčítal, vždyť se ho jen pokoušel chránit. Tak jako jeho matka, otec i Sirius…
   Černovlasý hoch s kulatými brýlemi na nose vešel do kuchyně. „Co si dáš dobrého, drahoušku?“ zahlaholila paní Weasleyová.
   „Co dům dal,“ zašklebil se Harry a dostal chleba se sýrem.
   Hermiona dorazila o dva dny později, k večeru. Kvůli přemíře zavazadel se poněkud opozdila. Harryho napadlo, jestli si snad tentokrát nesbalila celou knihovnu. Do Doupěte přišla v doprovodu Tonksové, která stále ještě nezměnila názor a nadále si nepřála, aby ji kdokoli oslovoval Nymfadoro.
   Přesun do hlavního štábu Fénixova řádu na Grimmauldově náměstí 12 proběhl rychle a diskrétně. Harry se smíšenými pocity vstoupil do dveří. Nenáviděl ten dům, v němž si jeho kmotr prožil pravé peklo a který nyní zdědil. Bylo v něm tolik zla a skrytých zákoutí, až ho to samotného děsilo.