22.kapitola - Nemáme, neprodáváme

vloženo: 15.08.2008   
počet zobrazení:   

   Rozzlobený Orochimaru zuřivě sledoval každou, i sebemenší, stopu, která by ho dovedla k sídlu Akatsuki. Zatím však neměl štěstí, a aby si ulevil od vzteku, kopal do kamínků, na které narazil po cestě.

   Anko byla zmatená ze slov svého bývalého mistra. Ale nepochybovala o tom, že jí nelhal. Vracela se do Listové, svůj úkol už splnila.

   Hinata začínala mít o Naruta doopravdy strach. Ale uvědomovala si, že pokud nezačne brzdit své reakce, poznají na ní její slabost pro tohoto ztřeštěnce. Dala by ruku do ohně za to, že Kurenai už možná něco tuší. Kiba jí neustále domlouval, aby se tak nepřepínala, a ona by to moc ráda dodržovala, jenže ten strach o všechny, kteří zmizeli, ji poháněl vpřed a dával novou sílu. Shino porušil své zásady a začínal remcat, že přece není možné, aby úplně zmizeli ze světa, že přeci musí najít nějakou stopu.

   Asuma bral pátrání s klidem a dopřával svým svěřencům potřebné přestávky. Suně se zatím dařilo vše úspěšně tutlat. Tým Maito Gaie si konečně dupnul a poučil svého mistra o povinných přestávkách.

   Kakashi se konečně dočkal. Jeho stopovací tým se ohlásil a předal informace, které potřeboval. „Našli jsme sídlo Akatsuki! Pospíšíme si a budeme na místě možná do zítřejšího večera.“
   „Nestačím žasnout, senpaii,“ zastyděl se Yamato. Sai jen kývl hlavou, on toho vůbec během celé cesty moc nenamluvil.

   Pein dostával další ze svých záchvatů vzteku. „Vypařili se! Všichni naráz! Jak si vůbec mohli něco takového dovolit?“
   Konan s ním tentokrát nesouhlasila. „Ale Peine! Vždyť je to vcuclo! Oni neutekli! Jak dlouho ti to mám ještě opakovat?“
   Začal bručet, pak otevřel svou tajnou skříňku a lokl si z lahve. „Všechno je zničený! Akatsuki se rozpadají, tak co mám teďka dělat?“ Míchat depresi s alkoholem nebyl rozhodně dobrý nápad. Modrovláska se ho ještě chvíli pokoušela umravňovat, než se doopravdy dopálil. „Zatraceně, ženská! Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš!“ zařval na ni.
   Ale pohár Konaniny trpělivosti právě přetekl. „Přestaň se chovat jak rozmazlenej hajzlík! Nadáváš tady, místo aby ses staral, jestli se jim něco nestalo! Odcházím a vrátím se teprve tehdy, až se uklidníš… Nagato.“ Otočila se, rychlým pohybem setřela slzu, která jí stékala po tváři, a utíkala pryč.
   Pein se za ní ohromeně díval. Je náhle tak jiná… sebevědomá… rebelka. Moc by ho zajímalo, kdo mu vyměnil jeho oddanou a poslušnou parťačku. Nagato… už je to pár let, kdy ho tak oslovila naposledy. Znovu si pořádně lokl z lahve plné alkoholu. „Všechno se hroutí,“ zabručel.

   „Jsme na místě!“ zajásal Kakashi. Hodlal využít momentu překvapení, protože během pár vteřin vykopl dveře a se svým týmem se rychle schoval za roh. Nevšiml si modrovlasé mladé ženy, která ho smutným pohledem sledovala, skryta ve stínu schodiště.
   „Co to zas ksakru…!“ Pein byl rázem na nohou a vyletěl z pracovny jak namydlený blesk. Jeden pohled stačil, aby mu došlo, co se děje. „Čmuchalové z Konohy! Co tu chcete?“ Teď už je na skrývání identity trochu pozdě.
   „Jdeme si pro Naruta!“ Kakashi se mu odhalil.
   „Kdo to má být?“ nechápal Vůdce Akatsuki.
   „Uzumaki Naruto, hostitel devítiocasého démona.“
   „To děcko s Kyuubim tady není. Chválím vás za to, že jste vystopovali úkryt Akatsuki, ale tenhle Uzumaki tu není. Nemáme, neprodáváme, to je snad jasné!“ V duchu vymýšlel plán úniku, protože ho zastihli nepřipraveného.
   „A ti ostatní?“ ozval se Yamato. „Naše Hokage, Kazekage z Písečné...“ Chvíli trvalo, než si vzpomněl na jména úplně všech pohřešovaných.
   Sai se pokusil o výpad, ale byl surově odmrštěn zpátky. „Opatrně, Sai,“ napomenul ho Tenzou. „Nevíme o něm nic.“
   „A kde jsou ostatní Akatsuki? Tohle musí být past,“ soudil Kakashi.

   Pein neměl na takové řeči náladu. „Jasně, jen všichni pojďte a kopněte si do mě! Zjevte se zrovna ve chvíli, kdy jsem přišel o své podřízené! Zmizeli neznámo kam a já se mám starat o to, jestli tu náhodou někde nepobíhá devítiocasý? Nechtějte mě rozesmát!“
   Zvolil dobrou taktiku. Sledoval každý jejich pohyb, stál k nim natočený bokem, takže mu nebylo dobře vidět do tváře. Jakmile pronesl poslední větu, rozplynul se před nimi jako pára.
   „Co to bylo? Nový druh Kawarimi?“ zbystřil Yamato.
   „To určitě ne,“ zavrtěl hlavou Kakashi.
   Kolem nich začali létat papíroví motýli, vrhali se na ně jako hejno zuřivých sršňů. „K zemi! Rychle!“ Všichni tři si chránili hlavu, dokud poslední papírový hmyz nezmizel za obzorem.
   „Co to bylo?“
   „Nejspíš nějaká past. Měli bychom se tu porozhlédnout,“ mínil Kakashi.
   Neměli ale ani čas se rozhlédnout, protože…
   „Zdravím, Orochimaru.“ Sai se usmál svým nezaměnitelným způsobem a příchozímu zamával.
   „Kde jsou?“ zasyčel hadí ninja.
   „Kdo?“
   „Akatsuki. Čekal bych od tebe inteligentnější otázku, Hatake Kakashi!“ zachechtal se.
   „Zmizeli, je to pár minut zpátky.“
   „V tom případě přeji hezký den,“ ušklíbl se Orochimaru a ztratil se jim z dohledu, než někdo z nich stačil cokoli namítnout.
   „Nevím, jestli jsem se nespletl, ale neříkal ten muž něco o tom, že ostatní členové Akatsuki zmizeli?“
   „Že by za tím únosem stál ještě někdo jiný?“ podivil se Kakashi a tázavě pohlédl na Yamata.
   „Mně připadalo, že i Orochimaru někoho hledá,“ přidal se Sai.

   Prohledali sídlo, ale nenašli nic, co by je nasměrovalo. Žádní zajatci se zde neskrývali. „Ani jeden nekalý plán. Musel stihnout skrýt všechny tajné dokumenty těsně předtím, než zmizel.“ Kakashi sevřel ruku v pěst.