3.kapitola - Ztraceni

vloženo: 30.06.2008   
počet zobrazení:   

   Ashley se tvářila divně. „Ty Kim? Co si myslíš, že se stalo?“
   „Kdybych to věděla, nebudu tu sedět s hlavou v dlaních,“ zaúpěla a potom vstala. „Mockrát ti děkuju za pomoc, ale měla bys už jít. Musím se připravit na tu písemku, co bude na konci týdne. Vždyť víš, že mě chce Slizák nechat propadnout.“
   „Dobře. Hlavně to nějak vyřiď s vašima,“ loučila se Ashley.

   Kimberly měla tušit, že oznámení takového druhu nepřijmou rodiče s kamennou tváří. Když si vyslechla hromadné kázání, nejdříve od matky a pak ještě od otce, dopálila se. „Co je na tom divnýho? Je mi patnáct, už budu za chvíli dospělá! A vůbec, do tohohle mi nemáte co mluvit!“ Vyběhla po schodech a zavřela se v pokoji. Vydechla úlevou. Ztropila scénu, která vypadala dost věrohodně. Už dávno jí bylo jasné, čím rodiče naštve ze všeho nejvíc.
   Ashley ten den odpoledne přišla s myšlenkou, že takhle je to aspoň bezbolestné. Kimberly v první chvíli nepochopila, jestli to myslí tak, že nechat si dělat tetování bolí, nebo že ji nemusel kousat Orochimaru. To ovšem teď bylo vedlejší. Na učení se už zase vykašlala, a protože byla hrozně unavená, šla si hned lehnout.

   Červenovlasý mladík se ocitl uprostřed zaplněné ulice. Očima hledal své dva sourozence a tvářil se vyplašeně. Nevypadalo to tu jako některé ze známých míst. Nejspíš bude muset pátrat na vlastní pěst. Pro všechny případy nechal svou tykev otevřenou a nenapadlo ho nic lepšího, než přejít přes silnici. Všiml si naštěstí včas, že se proti němu řítí obrovské červenobíle pruhované monstrum. Zastavil ho písečnou stěnou, zjistil však, že zde jeho moc jaksi zeslábla. To už se ze sedadla zvedal naštvaný řidič autobusu a vylézal z vozidla ven.
   „Který vtipálek nechal na silnici válet písek?“ zařval. Obě přední kola v něm měl zabořená.
   Gaara nerozuměl tomu, co ten směšně oblečený muž křičí. Vrátil se na místo, kde se objevil poté, co se brána znovu otevřela. „Co je tohle za divný svět?“ ptal se sám sebe.

   Temari dopadla na něčí zahrádku. Okamžitě si uvědomila, že je něco v nepořádku. Přinejmenším ti lidé za plotem mluvili nějakým cizím jazykem. To však byla její nejmenší starost. Oprášila si kolena, přiložila ruce k ústům a volala: „Gaaro! Kankurou! Kde jste?“ Zjistila, že sama nezmůže nic. Vzala do ruky svůj vějíř a ukázala se lidem, kteří seděli na lavičkách a o něčem hovořili. „Promiňte, mohli byste mi říct…?“ Zdálo se, že ji ti lidé ignorují. „Haló! Mluvte se mnou! Tady stojím!“ Teprve pak jí došlo, že ji nikdo z těch lidí nevidí. Je snad mrtvá? Musí to zjistit! Vešla do otevřených dveří a ze stolu sebrala jablko. Zakousla se do něj, snědla ho a tím byla zodpovězena její otázka.
   Drobné děvčátko seběhlo ze schodů. „Mamí! Kam jsi mi dala svačinu?“
   „Je na stole, miláčku!“ ozvalo se ze zahrady. „Nechala jsem ti tam jablko!“
   Střapatá blondýnka si skousla spodní ret. Tady jenom ztrácí čas!

   Naruto měl štěstí, že se zjevil hned vedle čínské restaurace. „Kam zmizela Sakura, Tlustoobočnatec a Shikamaru?“ podivil se a vzápětí se ozval jeho kručící žaludek. Vlezl do podniku, sebral ze stolu misku s rýží v omáčce, k tomu přibral jeden pár hůlek a mlsně se olízl. Svou kořist si odnesl schovanou pod bundou. Zalezl si na místo, kudy neprocházeli lidé, a s chutí se pustil do jídla. Momentálně ho nezajímalo, jak se dostane zpátky do Konohy, v hlavě měl jen samou rýži a stesk po ramenu.

   Kimberly se ve spánku převalovala. Znamení na krku pálilo, instinktivně se ho dotkla. Přestalo to. Obrátila se na druhý bok. Cizí mužská postava se vynořila ze stínu. Přeneslo ho sem to znamení na paži, které zmáčkl. Okamžitě zaregistroval pohyb na opačné straně místnosti. Přešel pomalými kroky k posteli, v níž spala dívka. Kim se zdálo, že na ni někdo civí. Otočila se a ve tmě zahlédla rudě zbarvené oči. Vykřikla a cizinec jí okamžitě zakryl ústa rukou. Je to zloděj nebo rovnou vrah? A co dělá v jejím pokoji? Jak se sem vůbec dostal? Vždyť se nespustil alarm! Na další uvažování neměla čas, protože mužskou postavu ozářil svit měsíce. Měla pocit, že vykřikne znovu.
   Cizinec ji pustil a o krok ustoupil. Kimberly si třela spánky a tlumeně opakovala stále dokola: „Ihned se probuď! Tohle je sen. Ihned se probuď!“
   „Já nemám čas tu stát celou noc!“ houkl na ni mladý muž.
   „Ono to na mě mluví!“ zděsila se černovláska. „Co budu dělat?“
   „Co jsi tak vyděšená? Taky z toho nejsem právě dvakrát nadšenej!“ opáčil neznámý.
   Rozhodla se k riskantnímu kroku. „Zmizni odtud! Padej pryč!“ rozkřikla se, a jak sílil její vztek, Orochimarova značka se opět ozvala a mladíkovo tělo se jí rozplynulo před očima.
   Z vedlejšího pokoje vyběhla její matka. „Proč tak strašně křičíš, Kimberly?“
   „To nic.“ Dívka se rázem uklidnila. „Něco blbýho se mi zdálo.“ Zalezla pod peřinu. Jistě, že to byl jen sen. Jak by se proboha Sasuke Uchiha mohl ocitnout v jejím pokoji? Vždyť je to přece úplný nesmysl!