8.kapitola - Rozhovor a emoce

vloženo: 13.07.2009   
počet zobrazení:   

   Loutkář poručil černovlásce, aby pomazala ránu hojivou mastí, kterou jí podal. Učinila tak a pak podepřela zraněného a vedla ho do jeho pokoje. Usmíval se, i když musel trpět hroznými bolestmi.
   „Pane?“ Moriko ho posadila na postel a chvíli se na něj dívala.
   „Já už to zvládnu, anděli z Akatsuki.“
   „Neříkejte mi tak, budu se stydět,“ pípla dívka a klopila zrak k zemi.
   „Jsi chytrá a moc milá. Ať se stane cokoli, zůstaň taková.“ Znovu se usmál a pak zvedl ruku a naznačil jí, že si potřebuje odpočinout.

   Když se vrátila do ordinace, loutkář ještě čistil lékařské náčiní. „Nějak dlouho ti to trvalo,“ zabručel. Moriko mlčela a pak mu podržela bednu, do níž předměty ukládal. „Pomoz mi to odnést do pokoje,“ vybídl ji. Když společně uložili věci na svá místa, obrátil se k ní. „Jsi na řadě.“
   „Myslím, že nerozumím, pa… pane.“
   Blýskl po ní očima a nepatrně se zamračil. Dělá to schválně? „Taky tě musím prohlídnout,“ objasňoval jí situaci. Váhavě přikývla. Sáhl jí nejdříve na hlavu a ruce, aby zjistil teplotu. Byla to běžná rutina, dělal to často. Potom ji vyzval, aby si rozepnula svrchní oděv a on mohl zkontrolovat činnost srdce. Učinila tak jen velice nerada. Když se jí dotkl, začalo ji polévat horko. Sasorimu se zdálo, že je po fyzické stránce v pořádku, jen u ní zaznamenal některé z příznaků nervozity. Prohlásil, že prohlídka je u konce a přestal si jí všímat.

   Zůstala s ním v pokoji a rozhlížela se. Co by ji tu tak mohlo fascinovat? Pomyslel si Sasori, když přehlédl své království. Vyrovnané lahvičky, velká spousta svitků, dvě loutky v koutě a rozvrzaná postel.
   „Nepůjdeš pryč?“
   „Vyháníte mne?“ odpověděla mu otázkou, to bylo chytré.
   „Vlastně… nějakou práci bych tu měl.“
   Na chvíli odešel a vrátil se s kbelíkem až po okraj naplněným vodou. Moriko byla zvědavá, co se bude dít. Ukázalo se, že chce vyčistit své loutky, aby bylo možné je použít k tréninku. Podal jí rukavice s připomínkou, že je během práce za žádnou cenu nesmí sundat.
   Sasori natíral své loutky jedem, některé měly dokonce i své vlastní zásobníky. Byla to však práce nesmírně zdlouhavá a Moriko nevydržela mlčet.
   „Máte… ehm, máš… nějaké příbuzné?“
   „Už nikoho,“ odpověděl jí tónem, jako kdyby se ho ptala na něco nepodstatného.
   „Já také o všechny přišla. Už… už se nevrátí,“ posmutněla.
   „Stávají se takové věci,“ hlesl Sasori. „Neříkal jsem ti tak úplně pravdu. Mám ve Skryté písečné prarodiče, ale nehodlám se tam vrátit.“
   „Proč?“
   „Už dávno jsem se postavil na vlastní nohy. Rodina tě jenom brzdí. Já ji k životu nepotřebuju!“
   Kývla hlavou, ale v duchu s ním nesouhlasila, věděl o tom. Dál se věnovala práci a přitom se ponořila ještě víc do sebe.
   „Má matka chtěla, abych jednou šila látky jako ona. Otec se vyznal v umění zpracování kovu. Měla jsem dva brášky, sedm a devět let jim bylo.“ Loutkář jí chtěl naznačit, že ho to nezajímá, ale nechal toho. Co s takovou hloupou, naivní holkou? „Byli jsme tenkrát moc šťastní,“ pokračovala. „Otec… kdysi říkal, že oni přijdou, že jsme měli mnoho peněz, měly být mým věnem, poklad předků jeho rodiny.“ Sasori zpozorněl, ale dívku nepřerušil. „Kdybychom jim dali ty peníze, vykoupili bychom životy všech těch lidí…“ Zakryla si rukama oči a rozvzlykala se.
   „Přišli by tak jako tak,“ ozval se loutkář. „Je to jejich přirozenost… vraždit, ničit a loupit.“
   Vzhlédla k němu, nepoznávala ho. Kam se poděl ten sympatický člověk, kterého s takovou láskou a péčí ošetřovala, když mu bylo nejhůř? Zalekla se a chtěla couvnout.
   „Kdo ti dal důvod ke strachu?“ zeptal se, jako by dokázal číst její myšlenky.
   „N… nikdo,“ pípla a uhnula pohledem.
   „Aspoň mi nelži.“ V obličeji byl vepsán vztek, ale hlas měl klidný.
   „Vy… dokázal byste mi ublížit?“ Moriko byla stála zmatená.
   „Kdybych měl důvod, tak ano,“ přikývl.

   Mlčela, to ticho už ho unavovalo. Jestli je tu nějaké tajemství, chce mu přijít na kloub. „Jak se jmenoval tvůj klan?“ zeptal se jí náhle a vyvedl ji tím z rovnováhy.
   „Otec to mně ani bratrům nikdy neřekl. Pro všechny jsem byla jen Moriko,“ přiznala popravdě.
   „Jistě, to dost věcí vysvětluje. A ten poklad? Máš ponětí, kde teď je?“
   Zavrtěla hlavou. „Už si nevzpomínám na cestu do té skrýše.“
   Nechal ji pracovat. Ano, byl by tu způsob, jak přivolat její vytěsněné vzpomínky, ale… když to udělá, budou ho všichni nenávidět.