5.kapitola - Hadr

vloženo: 29.01.2009   
počet zobrazení:   

   Ještě dlouho trvalo, než se Sasori úplně uzdravil. Moriko mu celou dobu stála po boku a snažila se, jak dovedla nejlépe. A příležitostně pomáhala ostatním. Byla jako pejsek, na kterého každou chvíli někdo volal.

   Kakuzu snad jako jediný oceňoval dívčinu dřinu a tajně jí nosil pamlsky z kuchyně. Bylo však nasnadě, že jednoho dne bude přistižen.
   „Kam to neseš?“
   „Užírám zásoby, Hidane. Co je na tom?“ zamlouval to maskovaný.
   „Kecy! Od kdy ty baštíš dango knedle?“ nenechal se odbýt bělovlasý.
   Kakuzu to nehodlal poslouchat, nacpal si jeden knedlíček do pusy, následně se zakuckal a vyzvrátil obsah svého žaludku na podlahu.
   „Pche! Přede mnou nic neutajíš, to si pamatuj! Mám přehled o všech tady!“ rozesmál se Hidan, ale pak zvážněl a zvolal: „Holka! Práce volá!“
   Černovláska okamžitě přiběhla. Od té doby, co po ní chtěl Kakuzu její „život“, se k němu chovala až s přehnaným respektem. Ihned se pustila do vytírání podlahy.
   „Nestrkej mu pod nos tyhle knedlíky. Evidentně mu nedělají dobře,“ utrousil Hidan, sebral dalšímu členovi Akatsuki jídlo z ruky a zmizel s ním v nejbližších dveřích.
   „Přece jsem nemoh říct, že jsou pro tebe.“ Maskovaný ninja se zatvářil zkroušeně.
   „Neomlouvejte se, pane Kakuzu. To je v pořádku,“ mávla rukou Moriko, a dokonce se usmála.

   To odpoledne pobývala černovláska v Peinově pracovně. Nařídil jí, aby mu vyleštila boty a dostala také několik plášťů na přeprání. V sídle panoval čilý ruch a projít chodbou se rovnalo vrhnout se do smrtelného nebezpečí, proto jí dovolil máchat prádlo v jeho úřadovně.
   Moriko měla před sebou necky a voda se jí vesele rozstřikovala po koberci. „Já to vytřu, pane, dejte mi čas,“ pípla ustrašeně, když se nad ní Pein vztyčil.
   „Já vím,“ zabručel a pohlédl ke dveřím. Pobyt té holky se nějak prodlužuje. Měl bych na Sasoriho přitlačit.
   Vyšel na chodbu, kde se dostal do mírné hádky s Orochimarem. Zvědavá dívka přiskočila ke dveřím a zaposlouchala se. Orochimaru si opět na něco stěžoval, jak bylo ostatně jeho dobrým zvykem, a Pein mu samozřejmě statečně odporoval.
   „Zachází se tu se mnou jak s chátrou!“ kvílel hadí ninja.
   „Díky své hlouposti si za to můžeš sám. Až si odpykáš trest, dělej si klidně, co chceš. A jestli se ti to nelíbí, můžeš si sbalit saky paky a zmizet ze sídla! Litovat tě nebudeme,“ zavrčel zrzek.
   „Jste pěkně k… krutý, Šéfe,“ zlobil se Orochimaru. „Tváříte se, jako byste měl ten svůj trůn jistý,“ zasyčel.
   Pein do něho zapíchl prst a už začínal brunátnět v obličeji. „Tak hele, pane veledůležitý! Já tady velím, já jsem vůdce, a to se ještě hodně dlouho nezmění! A nezkoušej mě svrhnout, mám totiž v tvém pokoji schované své špehy,“ vynesl poslední trumf.
   „Vážně?“ zarazil se hadí ninja.
   Naprosto!“ přikývl Pein.
   „Tak v tom případě… jdu prohledat svou ložnici.“

   Když velitel Akatsuki opět vstoupil do místnosti, Moriko byla zcela ponořena do své práce. „Vážně máte v jeho pokoji špehy?“ pronesla neopatrně a zvedla hlavu. Vzápětí musela uhnout, protože zrzek se po ní natáhl.
   „Potvoro jedna!“
   „Prosím, nebijte mě!“ zapištěla černovláska.
   Vůdce stáhl ruku zpět. Pěkně nebezpečná, tahle holka. „Jistěže ne,“ uchechtl se. „Orochimaru je zkrátka zvyklý jednou za čas otevřeně rebelovat, ale nějak mu nedochází, že nikdo z Akatsuki už na to není zvědavý.“ Pein vzdychl a posadil se na židli. „A na co ty tak koukáš? Do práce, honem!“

   Sasori si s uspokojením přiznal, že jeho zdravotní stav se vrátil do normálu. Vzápětí si opět připomněl, že neměl dovolit, aby mu přidělili týmového partnera. Bylo to prosté, Orochimaru mu přišel kvílet do pokoje. A Sasorimu se to dnes opravdu poslouchat nechtělo.
   „Za tvý mindráky já přece nemůžu!“ zlobil se. „A vůbec, co to bylo za pitomej nápad… přebývat v ženským těle! Se koukej, jaký z toho chytáš záchvaty hysterie! Kdybys mě neotrávil, netrestali by tě!“
   Orochimaru zvolil taktický ústup. Sedl si do rohu na postel a jen vztekle syčel. Snad si myslel, že ho Sasori začne litovat, toho to však ani v nejmenším nezajímalo.

   Černovláska se skláněla k zemi, v ruce hadr na podlahu. Kolem právě procházel černovlasý dlouhán, který se náhle zastavil. „Jen pracuj, pracuj. Neradi bychom tě nechávali o hladu.“
   Neodpovídala, ale kdyby pohledem mohla zabíjet, už by z Orochimara nic nezbylo.
   „Že by tahle dívka byla němá?“ protáhl a zachechtal se.
   V té chvíli k nim z opačné strany chodby kráčel Sasori. Právě se nakláněl k Moriko, chtěl jí zřejmě něco říct, vybral si k tomu však špatný okamžik. Děvče se rozmáchlo a chtělo hadího ninju plesknout hadrem, místo toho však zasáhlo červenovlasého mladíka.
   Orochimaru chytil jeden ze svých pověstných záchvatů smíchu. „Ku… ku… ku!“ Dávil se a tím přilákal ostatní, kteří také dlouho neudrželi vážnou tvář.
   Sasori chytil děvče za límeček blůzky. „Není nic ponižujícího, než být potupen uprostřed svých druhů. Už to nikdy nedělej,“ zasyčel.
   „Já… nechtěla,“ pípla černovláska.
   „Podej mi ten hadr,“ poručil jí a ona mu ho okamžitě podala. Vzal ho do ruky a bez varování s ním udeřil hadího ninju do obličeje. Akatsuki se hlasitě rozchechtali při pohledu na nevzhledné hnědé a šedé a fleky na Orochimarově bílém obličeji.
   „Bitka!“ zařval někdo a ostatní se jeho nápadu zhostili s obrovskou vervou. Nikdo nezůstane ušetřen!