3.kapitola - Spousta velkých chlapů

vloženo: 25.12.2008   
počet zobrazení:   

   Sasori marně hledal pokoj dívky, kterou sem z vlastní vůle přivedl. Ještě pořád se zlobil na Orochimara. Ložnice černovlásky byla nezvykle tichá. Bylo mu jasné, že cizinka spí, protože nevěřil tomu, že by se jí po tak dlouhé a namáhavé cestě chtělo utíkat.

   Spala a klidně oddechovala. Porušil své zásady, naklonil se nad ní a přejel prsty po hebkých vlasech. „Hej ty!“ zašeptal. „Co takhle vstávat?“
   „Ííí!“ vypískla, protože nečekala, že někoho uvidí blízko postele. Nechtěně se přitom ohnala a udeřila mladíka do nosu. Okamžitě se za něj chytil. „Já… já… jsem… ááá… promiňte, pane!“
   „Dobrý,“ uklidňoval ji. „Moje vina, měl jsem klepat,“ zavrčel. „A… vlastně… chtěl jsem ti jenom sdělit, že tu smíš zůstat.“
   „O… opravdu? Jsem… strašně moc… vděčná…,“ pípla ustrašeně.

   Vůdce si nechal cizinku zavolat. Přivedl ji Orochimaru, který nevynechal příležitost, aby dívku nepostrašil. „Vůdci se nesmíš dívat do očí, nesnáší to. Radši před ním moc nedýchej, ať ho nerozzlobíš. On… bývá hodně vzteklý, víš?“ S uspokojením sledoval, jak se děvčátko klepe jako osika.

   Pein si mladičkou dívenku dlouho a zkoumavě prohlížel. „Tvé jméno?“ vyštěkl ostře.
   „Moriko,“ odpověděla a začala zadržovat dech.
   Vůdce něco bručel a přitom se na ni díval, dokud si nevšiml, že v obličeji modrá a neposkytl jí první pomoc.
   „Co tě to napadlo?“ vyčinil jí.
   „Ten dlouhovlasý říkal, že… že se zlobíte, když někdo ve vaší blízkosti moc hlasitě dýchá!“ Uhnula pohledem.
   „Aha. Jenže já se teď zlobím, ale z úplně jiného důvodu. Ty si teď jdi sednout na mou židli a počkej tu,“ rozkázal Pein a vyhlédl ze dveří ven. „Orochimaru!“

   Ninja se schovával za rohem. „Volal jste, ó pane?“ nasadil svůj provokatérský úlisný tón.
   „Co to mělo znamenat? Ta holka to vzala vážně a málem se mi tam udusila!“ běsnil Vůdce.
   „Ale no tak! Za tu srandu to přece stálo!“ namítl Orochimaru, na což mu velitel Akatsuki odpověděl, že si nemá zahrávat, jinak přijde o svou laboratoř.

   Vůdce se vrátil do pracovny. Dívka způsobně seděla na místě, jak jí nakázal. „Už je ti dobře?“ přikývla. „Co umíš?“ zeptal se a očekával, že uslyší ne příliš uspokojivou odpověď.
   „Udělám, co mi přikážete, pane! Já… učím se rychle.“
   „Pomalu, děvče. Než nám upíšeš svou duši, měla bys vědět, že jsme organizace vrahů.“
   Posmutněla. Promýšlela si odpověď, pečlivě. „Nemůžu se tam vrátit. Vy jste jediný, kdo mě dokáže ochránit.“

   Bylo rozhodnuto, že Moriko bude v sídle Akatsuki poklízet a o všechno se starat. Ninjové přítomnost ženy, respektive služky, v domě jen uvítali. Bylo jich tu hodně a časem zákonitě musela natrefit na všechny.

   Setkání s Hidanem bylo nečekané. Tenhle chlápek se vracel v podnapilém stavu do sídla, pracující dívky si nevšiml a zakopl se o ni. Dopadl na podlahu a zůstal na ní chvíli ležet. Když se se sprškou nadávek zvedal zas na nohy, konečně si dívky všiml.
   „Jak se jmenujete?“ Probudila se v ní zvědavost.
   „Jashine! Co to děláš, tohle mi strkat do cesty?“ zarámusil ninja.
   „Moc se vám omlouvám, pane Jashine!“ Moriko se omluvně usmála.
   „Ale ne! Já jsem Hidan! Jashin je můj bůh!“ zarazil se bělovlasý muž.
   „Je vás tu víc? Nikoho dalšího tu nevidím!“ Zděšeně se rozhlížela, aby někoho omylem nepřehlédla.
   „Holka, ty se mi začínáš líbit!“ Hidan jí stiskl ruku.

   Jakmile se Kakuzu dozvěděl, že mají v sídle přírůstek, rozhodl se vyvést jí žertík. Připlížil se za ni a znenadání vykřikl: „Peníze nebo život!“
   Moriko nedala najevo strach. „Peníze bohužel nemám, pane. Ale svůj život vám ráda věnuju.“ Začala si rychle sundávat vrchní část svého oděvu.
   Kakuzu jí sáhl na rameno. „Hele, nech toho! Já si dělal jenom srandu!“
   Přestala a podívala se na něj. „Ale… chtěl jste přece můj život, tak… jsem vám ho chtěla dát, i když netuším, k čemu by vám mohl být.“ Ukazovala si přitom na oblečení.
   „Já se z tebe picnu!“ prohlásil ninja. „Když jsem říkal život, myslel jsem tím…“ Zbytek věty jí pošeptal do ouška. Zbledla a roztřásla se. „Ale jak jsem už jednou říkal, byl to jenom fór. Zapomeň na to, jo? Já jsem Kakuzu!“
   „Mně říkají Moriko.“

   Daisune byl další ze členů Akatsuki. Představil se poněkud netradičně. Jednoduše přišel k dívce, políbil jí ručku a řekl: „Daisune, tichý zabiják ze Skryté mlžné k vašim službám, madam.“
   Později se dozvěděla, že tento přírůstek v Akatuski rodině je neobvykle galantní, ale práci odvádí rychle, pokud možno bezbolestně a hlavně bezchybně.

   Mezi jedny z novějších členů patřili tři chlápci, kteří všechno dělali spolu. Setto, Sinji, Sarue, bratři ze Země blesku a blázni do techniky. Vůdce nedokázal za žádnou cenu pochopit, jak je možné někoho efektivně zabít či okrást za pomocí drátků a různě zohýbaných páček. Ale pracovali spolehlivě, tak jim jejich úchylky mohl jen tiše vyčítat.

   Royo byl Kakuzův partner. Drsný, svalnatý chlápek a moc toho nenamluvil. A pak tu byl poslední člen, kterého Moriko zatím neměla možnost spatřit. Říkali mu Ten-o-kterém-se-nemluví, ale několikrát zaslechla i jméno Zetsu. Do sídla nosil zprávy, ale nikdo ze členů ho zatím nespatřil, jen pár vyvolených a ti mlčeli. Moriko doufala, že ji tahle banda chlapů nakonec začne mít ráda.