13.kapitola - Není kam se schovat

vloženo: 01.03.2011   
počet zobrazení:   

   Soichiro Yagami zalapal po dechu. Zaslechl poslední synova slova a málem se mu zatmělo před očima. Light si toho všiml. „Slovo jsem dodržel. Ani jsem se ho nedotkl,“ ucedil chladně a dodal: „Tu holku mám rád, Ryuuzaki, a budu jí bránit, ať se ti líbí nebo ne!“
   „Ano, to jsem pochopil, Lighto-kun,“ uchechtl se černovlasý. „Něco takového se nedalo přeslechnout.“
   Hnědovlasý skřípal zuby. Omluvil se policistům, že dnes pracovat nebude. Šéf vyšetřovacího sboru si vzal podklady domů a poprosil ostatní, aby mu volali jen v případě nutnosti. Když oba muži, starší a mladší, opustili místnost, Aizawa si odkašlal. „Možná jste zašel opravdu příliš daleko Ele. Ještě jsem šéfova syna neviděl tak rozčileného.“
   Ryuuzaki mu neodpovídal, jen se pochechtával. Pak k němu ale vzhlédl. „Tímhle jednáním nás jen utvrzuje v tom, že by mohl být Kirou.“
   „Ale Ele! Na jeho místě bych jednal stejně! Kdyby ses pokusil ohrozit mou rodinu, namířil bych proti tobě služební zbraň, bez nejmenšího zaváhání!“
   „Hm, zajímavé. Budu o tom přemýšlet.“ Černovlasý detektiv se opět ponořil do sebe.

   V úkrytu

   Otevřela jsem oči. Chladná mužská ruka mě k sobě pevně tiskla. Usmála jsem se. Na staré sváry se dávno zapomnělo. „Chránils mě celou noc?“ zašeptala jsem a začala si prohlížet ten skromně vybavený pokoj.
   „Jo, nikdo se sem nevloupal,“ uchechtl se a počkal, až se posadím. „Hm, to ti ten vztek dlouho nevydržel,“ poznamenal jízlivě. „Řeklas, že už se mnou nepromluvíš.“ Mlčela jsem. Měl pravdu. Zavrtala jsem oči do podlahy. Všiml si toho. „Ukaž mi ty ruce.“ Poslechla jsem ho a párkrát zasykla, jak mi přejel prsty po paži. „Nechce se to hojit, jak koukám.“
   „To nic, jenom to pálí. Moc jsem to namáhala,“ mávla jsem rukou.
   „Budem muset sehnat nějaký obvazy. Až zase použiješ nějakou techniku, určitě se to znova votevře.“
   Přikývla jsem a pak se zamyslela. „Nedává mi to smysl. Chápu, že Light lhal rodině a L vypustil tu kachnu, ale vždyť až do týhle chvíle jsme neviděli jedinýho slídivýho policajta, ani v civilu ne. Nerozumim tomu, co se děje kolem,“ vzdychla jsem si.
   „Jo, je to divný. Ledaže… se ti dva o tebe perou. Jak to vlastně bylo v seriálu? Můžem z toho vycházet.“
   Zavrtěla jsem hlavou. „Kira v tom Misu nechal a pak to na Ela nahrál, protože dívka přišla o vzpomínky na zápisník a on taky. Nechal se zavřít a po těch dlouhých týdnech věznění ho málem odstřelil vlastní otec.“ Ty díly jsem sledovala se zatajeným dechem, jak bych si to nepamatovala? „Ale ten příběh se zlomil. Kdyby mě chtěl vydat Elovi, zkusil by mě třeba omámit,“ namítla jsem opatrně a Steeven se rozchechtal.
   „A jak si můžeš bejt tak jistá, že to příště neudělá? Možná prostě jen doufal, že jeho poslušná husička se nezměnila, a netušil, že holčička mezitím povyrostla.“
   „Hele, já přece nejsem žádný mimino!“ ohradila jsem se se smíchem. „Ale máš pravdu. Asi jsem ho překvapila, i když možná i ten pohled, když jsem vyšla z pracovny, byl hranej. Aspoň Ryuuk byl vážně rád, že mě vidí.“
   Steeven se uchechtl. „ No jo, už to tak bude. To je pro tebe plus, že umíš dráždit shinigami.“
   Vyplázla jsem na něho jazyk. „Dyť je ještě větší šmejd než celej Kira!“
   Kývl hlavou. „Tak až se trochu zmátoříš, vydáme se zpátky.“

   Cesta s otcem

   Soichiro Yagami se nepřestával dívat do zpětného zrcátka, na syna se neodvažoval vůbec pohlédnout. Light mlčel, to ticho na oba těžce dopadalo. Už se blížili k domu, když se starší muž přeci jen odhodlal k hovoru.
   „Nemyslíš, žes to trochu přehnal, Raito?“ vzdychl si.
   Jeho potomek se mu zadíval zpříma do očí. „Dodržel jsem slovo. Nevztáhl jsem na něho ruku.“
   „Ale taky nemůžeš nikomu vyhrožovat smrtí!“ namítla ostře hlava rodiny. „Obzvlášť, jsi-li synem policejního ředitele.“
   Hnědovlasý stočil pohled k volantu. „Nebudu se ti omlouvat za to, že jsem se neovládl, ale viděl jsem ten jeho chtivý pohled a začal jsem se o Misu bát. Možná je Ryuuzaki skvělý detektiv, ale nikdo mi nevymluví, že patří do ústavu pro duševně choré.“
   „Ale Lighte, on jen… neměl lehký život a… přeci jen se tolik neupínej na tu dívku. Na těch nahrávkách jsou její otisky,“ vzdychl Yagami starší.
   „Byla to pitomost a ona si to moc dobře uvědomuje!“ ohradil se Light. „A Kirovi jí muselo být líto, i když mu určitě nedošlo, že když jí pomůže, že jí tím zničí život. A ty ses s ní zavřel v pracovně. Kdyby byla vážně druhým Kirou, tak by jí nikdo nedokázal, že tě zavraždila.“
   Ten argument zněl logicky a hlava klanu to musela uznat. „Ano, to už bych tu nebyl.“
   „Divil jsem se, že ti nic neudělala. Byla tak vyplašená a naštvaná, když jsem ji vedl nahoru.“
   Muž se zastyděl. Tak se ponořil do své každodenní policejní rutiny, že si neuvědomil, že obžalovaný je v první řadě člověk a že vždy musí ctít presumpci neviny. Jenže práce s někým, jako je El, by časem zlomila každého.
   „Ryuuzaki si o tobě stále myslí, že jsi Kira. Nezavdávej mu k tomu důvod, prosím.“
   Mladík si odfrkl. „Nikdy mě nepřestane podezírat. Jsme si dost podobní, oba ambiciózní, oba zvyklí vyhrávat. A zatím jsem se nezbavil dojmu, že prostě jenom… žárlí.“
   Řekl to posměšně, Soichira to malinko zarazilo, ale nemohl o tom přemýšlet, protože auto už zastavovalo před domem. Light popadl batoh a zmizel v domě. Jeho otec si hlasitě vzdychl, než se vydal za ním.

   Sayu přepadla bratra ve dveřích a trochu ho vyvedla z míry. „Kde máš Misu-Misu?“ Usmívala se.
   „Utekla,“ řekl krátce a jemně ji odstrčil z cesty.
   Zarazila se. „P… počkej… co tím myslíš?“
   „Že ta zpráva nebyla kachna. Skutečně po Mise pátrá policie.“ Light se ohlédl, za ním stál jeho otec a se sevřenými rty čekal, co mladík ještě dodá. Jestli teď všechno prozradí… „Nějaký anonym oznámil, že ji viděl, jak šňupe, zřejmě kokain. Když Misa zjistila pravdu, nečekala ani do rána. Určitě se teď cítí jako štvaná zvěř,“ dodal vyčítavě.
   „A to nemůžete něco udělat? Tati?“
   Soichiro Yagami byl zahnán do kouta. „Ehm, ne… nemáme důkazy, zatím…,“ vydechl si, zřejmě tu drobnou lež synovi odpustí, byl to především trest pro něj.
   Sayu se znovu zadívala na bratra. „A budeš ji hledat?“
   Přikývl. „Musím, potřebuju si s ní v klidu promluvit. Myslí si totiž, že to já jsem ji udal.“
   „Ale to je přece nesmysl!“ namítla okamžitě hnědovláska.
   „To já přece vím, Sayu. Omluv mě, chci si pořádně promyslet, co dál,“ vzdychl si a zamířil po schodech do patra. Jeho otec nic nenamítal, jen se podivoval nad synovou dokonalou obrazotvorností.

   Hnědovlasý za sebou zavřel dveře pokoje. „Heleď, co jsem to ráno slyšel? Ona ti pláchla?“ uvítal ho Ryuuk.
   „Otevřela si okno, přelezla na strom a spustila se po kmeni dolů. Taky tě rád vidím, Ryuuku,“ zamumlal otráveně a sedl si ke stolu. „Ten zatracený El! Přece jsme se dohodli, že nic nepodnikne! Bude trvat věky, než jí zase najdu!“
   „No, tak to už pak bude z Kiry starej kmet,“ chechtal se shinigami.
   Light po něm střelil pohledem. „Tak ráno, jo? Že ty sis zase šel pro jablka?“
   Ryuuk se zašklebil. „No jo, vždyť jabka z lidskýho světa jsou tak šíleně dobrý.
   Hnědovlasý si vzdychl. „Víš, tohle celý mě dokonale mate, Ryuuku. Když sem Misa tehdy přišla, bral jsem to jako hru. Chodit s modelkou… no, proč ne? Byla ochotná pro mě udělat všechno. Jenomže teď to vypadá, že někde našla i mozek.“
   „A neni třeba problém v tom, že jí teďka vnímáš jinak? Že ses do ní třeba vážně zabouch?“ dotíral shinigami a Light nad tím musel chvíli přemýšlet.
   „Možná máš pravdu, Ryuuku,“ vzdychl si nakonec. „Třeba je to opravdu tím.“

   Za Rem!

   Opustili jsme úkryt. Pořád mi ta zpráva v novinách vrtala hlavou. „Jak to teď bude, co myslíš? Doteď nic a teďka mě asi začnou honit.“
   „Je to dost možný. Ale ten Light je v tom asi fakt nevinně.“
   „Jo, to je. Misu neudal, o to se postaral El sám, tak to bylo v seriálu. Jenže já se nechci zdržovat v jeho blízkosti. Za prvý má furt Ryuuzakiho za zadkem a…“
   „A tobě připomíná Jeho,“ šeptl mi Steeven do ucha.
   „Zatraceně!“ vyhrkla jsem. „Buď to On odkoukal z anime, nebo jsou to dvojčata!“ prskla jsem zlostně a pak zavrtěla prudce hlavou. „Asi začínám bejt jen čím dál víc paranoidní.“
   „Tak na to bacha, nestojím o spolubydlící. Už tak je v tý hlavě málo místa pro jednoho.“
   Nad tím lamentováním jsem se usmála. „Ty bys tohle tělo ani opustit nechtěl. Kdo jinej by tě s takovou ochotou přijal do svýho srdce a nemyslel na to, jak si co nejrychlejš prohnat kulku hlavou?“
   Zašklebil se. „Jen počkej. Jednou se naštvu a udělám z tebe hříšnou ženu. Budeš flirtovat jako profík a staneš se dámou. A shodíš konečně tyhle klučičí hadry.“
   Tomu už se nedalo nesmát. Byla jsem mu vděčná. Steeven vždycky přišel na to, jak mi vrátit náladu.