11.kapitola - Tváří v tvář

vloženo: 16.02.2011   
počet zobrazení:   

   Byla jsem na sebe neuvěřitelně dopálená a Steeven neustále trousil své chytré rady, a to kázání nebralo konce. Samozřejmě jsem ho nemohla okřiknout, i když představa vyděšeného Yagamiho byla víc než lákavá. Když trochu povolil stisk, vytrhla jsem se mu, kousek od něj ustoupila a přejela si po ruce. Zůstal v klidu. Beze slova jsem zamířila k zastávce autobusu a usedla na lavičku. Možnost zmizení byla mizivá, s takhle roztřesenými nervy by se proměna nepodařila.

   Byl až neuvěřitelně klidný. Líným krokem ke mně došel, sedl si co nejblíž a objal mě. „Proč se takhle chováš, Miso?“ zašeptal vyčítavě, a já měla vážně co dělat, abych se nerozbrečela. Jenže teď jsem musela použít chladnou logiku a nějak ho přesvědčit, aby mě nechal jít. Jeho přítomnost, gesta, vystupování, to všechno probouzelo nádherné i zatracované vzpomínky, a já rozhodně nechtěla, aby vládu nad mým tělem převzaly emoce. Jsi teď Misa, musíš myslet jako ona, opakovala jsem si v duchu.
   Hnědovlasý mladík mě k sobě přitiskl pevněji. „Prosím… dej mi odpověď!“
   A pak mě to napadlo. Pokusila jsem se mu vyškubnout a přitom ho praštit. „Nesahej na mě!“ zasyčela jsem vztekle a vytřeštila oči, když mi pevně stisknul ruce.
   „To bolí, Lighte,“ vydechla jsem šokovaně a čekala, jak zareaguje.
   „Řekni mi pravdu, Miso.“
   „Tys mě zaprodal!“ vyštěkla jsem a neuhnula před ním pohledem. „Ty jsi mě vydal tomu… tomu Elovi! Jak jinak by o mně věděl?“
   „Já jsem to nebyl!“ namítl okamžitě. „Musel tě sledovat.“ Aby mi dokázal, že mu můžu věřit, pustil moje ruce a odsedl si, přitom se tvářil tak kajícně, že by se nad ním ustrnul snad i kámen. Ona si myslí, že jsem ji zradil. Zalapal po dechu a zadíval se mi do očí. „Proč si myslíš, že to byl El?“
   „Protože o tom mluvili ti chlapi v autě, že mě sebrali na jeho příkaz. A já ti nevěřím, Lighte, všechnu tu důvěru jsi ztratil, když jsi mě ohrozil na životě.“
   „Zatraceně, Miso, já bych ti přece nikdy neublížil!“ Znělo to tak opravdově, upřímně, ale nenechala jsem se opít rohlíkem. Přece to byl Kira.

   Měsíc mi vyšel vstříc, když vykoukl nad střechami a přebil to mizerný pouliční osvětlení. Natáhla jsem k Yagamimu ruce. „No tak se podívej! Podívej se na to!“ Plačtivě a důrazně. Zíral na ty šrámy jako uhranutý. A Steeven měl přednášku.
   To od tebe není pěkné využívat moje triky.
   Sklapni a možná ti za to ještě budu vděčná, doporučila jsem mu a čekala na Kirovu reakci, jakoukoli.
   „Počkej… tohle ti udělal Ryuuzaki?“ Udělala jsem nechápavý obličej. „Tak si říká L,“ opravil se rychle.
   „Mám ti to zopakovat, aby to ta tvoje tupá palice ráčila pochopit?“ vztekle.
   Nepřežeň to! Vřískl mi Steeven do ucha, neposlouchala jsem.
   „Nikam s tebou nejdu, takže mě nech jít!“
   „To nepřichází v úvahu!“ namítl ihned. „Jsi rozrušená a teď už žádný autobus nechytíš. Zůstaň přes noc u mě, promluvíme si.“ Zavrtěla jsem hlavou a rázným gestem naznačila, že hodlám odejít. „Miso, prosím, žádám tě…“
   „Nevěřím ti. Chceš mě předat jemu. Už spolu nemůžeme být, to je ti doufám jasné!“ odsekla jsem ledově, vstala a chtěla se rozběhnout ulicí zpátky.
   „Nutíš mě, abych dělal věci, které nechci,“ řekl odměřeně a stiskl mi paži. „Bude pro tebe nejlepší, když si odpočineš u mě. Slibuju, že si jenom promluvíme a ráno můžeš odejít.“
   „Já s tebou nikam jít nechci!“ vzlykla jsem a stočila pohled k jeho košili.
   „Vím, že mě teď máš za netvora, ale já to s tebou myslím dobře,“ prohlásil chladně, vykročil a táhl mě za sebou. Blížili jsme se k domu Yagamiů.

   Light prošel domovními dveřmi a já se konečně přestala vzpírat. Nelíbilo se mi to, ale musela jsem tu roli hrát dál. Bála jsem se, co je uvnitř, a Steeven si neodpustil pár opravdu nejapných poznámek.
   V koncích, viď?
   Já to zvládnu. Nevěřím, že mi neublíží, ale zatím slovo drží, tak se uvidí.
   Naivko, povzdychl si albín a já se zhluboka nadechla a dotkla se kliky.

   Dům byl prostorný a z anime jsem z něj znala téměř každý kout. „Jé, tys jí přivedl!“ Něčí hlas vřískl z kuchyňských dveří. Orosilo se mi čelo. Light zareagoval obdivuhodně.
   „Byl jsem ji vyzvednout na letišti. Nech ji chvíli vydechnout, Sayu.“
   „Tak počkat! Vždyť nemá zavazadla!“ prohlásila bystrá dívenka. Chtěla jsem něco říct, ale předešel mě.
   „Nechala si je u sebe v bytě. To víš, jak to chodí u párečků. Už mi moc chyběla, tak souhlasila, že přespí u nás,“ pousmál se a hnědovlasá kývla.
   „A jak bylo u příbuzných?“
   „Teta a strýc jsou skvělí. Byla to vážně paráda!“ Profesionálně jsem zalhala a škodolibě dodala: „Kam se Japonsko hrabe na Ameriku.“
   Obě jsme se rozesmály. Začala se vyptávat, jak bylo v Americe, trpělivě jsem jí odpovídala, o zemi, o které se moc neví, se toho dalo vymyslet dost. Oprava… v tomhle anime se o Státech zrovna moc nevědělo, jinak bych dopadla šeredně blbě, ale pravda byla ta, že jsem se snažila dodržovat fakta a nepouštět se na neznámou půdu.

   Light se všemožně snažil svou drahou sestřičku utnout a dostat se se mnou do méně horké zóny. A pak jsme všichni zaslechli kroky, rázné a přímé, osoba v domě nejenže nebloudila, ale už z chůze bylo poznat, že má jasný cíl. A pak se ve dveřích do kuchyně objevila hlava otce rodiny. „Lighte, tohle bys měl asi…“ Pak se zarazil a zblednul, hleděli jsme si do očí.
   Udělal se mi v krku obrovský knedlík a nebyla jsem schopná se vůbec pohnout. Muž držel v ruce noviny, teď je upustil a zíral na mě jako na nějaký přízrak. Z titulní strany se na mě šklebila podobizna.
   Sayu se tiskoviny zmocnila první. „Proč tu píšou, že tě zatkli za držení drog?“ Dívala se prosebně, jako bych jí byla vzorem.
   Tak jestli se dostaneš z tohohle, smeknu před tebou a omluvím se za tu bondage.
   Jenomže já jsem v koncích! Vyjela jsem na něj vztekle a zamrkala. Viděla jsem, jak Light svírá pěsti, tohle byla čára přes rozpočet, což znamenalo, že to nebylo v plánu. El, blesklo mi hlavou. Nikdo po mně nepátral a teď najednou tohle?
   „Slečno Amanová? Slečno!“
   Hlas Yagamiho staršího mě vytrhl z letargie. Musím něco udělat, a hlavně rychle! Protože tenhle člověk pravdu znal, věděl o tom věznění.
   „Zatracení novináři, zase už vypustili kachnu. Copak já mám zapotřebí brát drogy? Vždyť bych si tím totálně zničila image.“ Malinko jsem pohodila hlavou a oblažila Lighta zářivým úsměvem. Viděla jsem, jak se hnědovlásce rozzářily oči.
   „Můžeme si promluvit, slečno?“ Přikývla jsem a následovala hlavu klanu do pracovny.

   Soichiro Yagami se opřel o stůl, já si nervózně žmoulala ruce. Kdyby teď zkolaboval, bude to problém, když neumím první pomoc. Nakonec ztěžka vydechl: „Proč jste mé dceři lhala?“
   Chvíli jsem nad tím přemýšlela. „Byl byste radši, kdybych jí řekla pravdu? Z vašich slov jsem pochopila, že o tom mém únosu víte.“
   Podrbal se na hlavě. „Řekla jste únos?“
   „Ano, řekla. Nic jsem neudělala a nic mi nedokázali. Šla jsem domů a najednou mě přepadli a nacpali do auta. Jak tomu mám asi říkat? Kdo byli vůbec ti chlapi? A ten El, o kterém mluvili?“
   Díval se na mě a vypadalo to, že je mu ze sebe samotného špatně. Copak takhle se chová vrah? A nakráčel by až do jeho domu, když ví, že se po něm zuřivě pátrá? Yagami sváděl urputný vnitřní boj. Rozhodla jsem se mu zasadit ještě poslední ránu, až nějak zareaguje na to, co jsem mu právě vmetla do tváře. V žádném případě jsem se nechtěla vrátit k Elovi, ale útěkem bych jen stvrdila, co si tu o mně všichni mysleli.
   „Byla to policie. L je soukromý detektiv ve vládních službách,“ vypravil ze sebe ztěžka a hlas se mu zadrhl. Teď mám šanci ho zviklat!
   „Policisté? Copak mají právo se takhle chovat? Copak jsem nějaký chovanec z ústavu pro duševně choré? Oni… oni mi tvrdili, že jsem vrah, vždyť je to úplný nesmysl! Nedostala jsem ani možnost se bránit! A v té laboratoři byly cítit nějaké výpary. Chcete mi snad vyčítat ten útěk? Podívejte se!“ Do světla stolní lampy zazářily krvavé šrámy. Zhrozil se a nevěděl, co má říct. A já ťala do živého, jako stratég, co má vítězství na dosah, ale ví, že stále ještě nesmí polevit. „Light mi řekl, že s tím Elem jsou přátelé. To je snad takový zločin chodit s vaším synem?“
   Byl v koncích, četla jsem mu to v očích. „Jste rozrušená, slečno,“ vypravil ze sebe ztěžka a přemýšlel nad nějakou další formulací. „Prosím, uklidněte se.“
   Podívala jsem se na něj se zjevným odporem. „Klidně se s Lightem rozejdu, jestli mi to zachrání život!“ prskla jsem a nechala hlavu klanu Yagamiů v pološeru. V hlavě mi zazníval Steevenův potlesk.

   Za dveřmi na mě čekal Light. Neřekl nic, jen mě vzal za ruku a přivedl do pokoje. Bylo mi jasné, že shinigami tam bude. „Ahoj, Ryuuku!“ Mrkl na mě a zašklebil se.
   Kira mě nechal, ať si sednu na postel, a pak mě objal. „Bylas skvělá! Co ti chtěl otec? Slyšel jsem hádku,“ zašeptal a sledoval mě tím svým zvláštním pohledem.
   Odstrčila jsem ho od sebe. „Řekla jsem ti, abys dal ty ruce pryč! Otec i syn, oba stejný psychopati. Má to v hlavě vůbec v pořádku, když se mě snažil přesvědčit, že El mě neunes?“
   Light překvapeně zamrkal. „Cože ti řekl?“
   „Už ti neřeknu ani slovo! Běž se na to zeptat jeho! My sice víme, jaká je pravda, ale já začínám doopravdy věřit tomu, žes mě podrazil!“
   Zíral jako omámený, tohle skutečně od té hloupé husičky nečekal. Jenže teď stál proti soupeři skoro stejně silnému, aspoň co se týče chladnokrevnosti a plánování budoucích činů. Sledovala jsem každý jeho pohyb a za tím chladným pohledem musel cítit ještě další osobu.
   „Dobře, Miso, chápu to. Je toho teď na tebe příliš,“ vzdychl si. „Tak si lehni vedle v pokoji a já zamknu, aby tě nikdo nerušil.“ Čekal reakci, která ale nepřišla. Vzala jsem to s ledovým klidem, mohlo to skončit hůř. Trochu ho to vyvedlo z míry. „A když budeš něco potřebovat, jednoduše zaklepeš na dveře.“
   „Fajn,“ vydechla jsem, vstala a popřála Ryuukovi dobrou noc.

   Light přešel o dva pokoje dál. Viděl, že to asi vážně posral, protože nedostal ani malé objetí. Slyšela jsem, jak zamyká. Když utichly kroky, rozsvítila jsem a rozhlédla se kolem sebe. „Okno,“ vyhrkla jsem a přistoupila k němu. Ne příliš daleko od něj stál strom a jeho tlustá větev se ke mně natahovala.
   Tak co? Yagami nebo držkopád? Z prvního patra bys to ještě přežít mohla. Steeven se zašklebil a promnul si ruce.
   „Držkopád.“ Rozhodla jsem se, otevřela okno prudce dokořán, zapřela se nohama o parapet a pomalu se sunula k větvi, přitom jsem ale málem ztratila rovnováhu a vyjekla. Zaslechla jsem lomcování s klikou. Na nic jsem nečekala a přitáhla i druhou nohu k sobě.
   Light se už dostal dovnitř a s hlasitým výkřikem se vrhl k oknu. „Miso!“
   Sklouzla jsem po kmeni dolů, natrhla si oblečení a nakopla vykukující část kořene. Přeskočil na větev. Rozběhla jsem se ulicí pryč tak rychle, jak to jenom šlo.
   „Miso!“ zavolal znovu, a zněl tak strašně zoufale. Zrychlila jsem, před očima stále ten obraz Lighta sedícího na větvi s výrazem tak bolestným a bezradným.
   „Ne, ne, už znovu ne!“ vykřikla jsem do tmy a rozstříkla botami louži. Všechno to špatné se mi vracelo.