8.kapitola - Svědomitost

vloženo: 10.09.2010   
počet zobrazení:   

   Shrbený černovlasý mladík se věnoval své oblíbené zábavě. Před sebou měl spuštěno desítky obrazovek, na každé běžel jiný kanál. Ryuuzaki číhal. Předpokládal, že dnes Kira zaútočí, ve všech těch reportážích týkajících se oslav by nějaká ta nepatrná vražda dost snadno zanikla.
   Teď právě sledoval pochodující průvod. Kamera zaostřila na diváky stojící nejblíže procházejícím postavám v maskách. L sáhl rukou po deskách, které si nechal na stole, a vysypal před sebe nasbírané fotografie, výstřižky z časopisů, novin a letáků. Rychle přelétl pohledem zbytek tleskajících, ale zaujal ho už jen znuděný výraz Američana stojícího vedle hnědovlasé dívky.
   Černovlasý vzdychl a sáhl po sluchátku. „Watari, sleduješ přenos z náměstí?“ Druhý hlas mu odpověděl kladně. „Poslyš, řekni mi upřímně… myslíš si, že jsem paranoidní?“
   Byla to záludná otázka, ale starý muž na ni znal odpověď. „To jsi býval vždycky, Ryuuzaki.“
   L se nad tím pobaveným tónem ušklíbl. „Nikomu jinému bych nedovolil, aby se mnou takhle jednal, ale ty jsi pro mě…“
   „Jako otec,“ doplnil ho Watari mdle. „Opakuješ mi to… bože, to už je tak strašně dlouhá doba.“
   Černovlasý se uchechtl. „Věděl jsem, že ty nezklameš.“ Pak zavěsil. Případ Amanová mu také neustále vrtal hlavou. Začínal mít pocit, že přízrak druhého Kiry je všudypřítomný.

   Po oslavách

   Byli jsme se Steevenem plni dojmů ještě následujícího rána. Můj společník do mě nevybíravě šťouchl a kývl hlavou k pochrupující Rem. „Tak mám takovej pocit, že i shinigami stárnou. Nic nevydrží.“
   Pleskla jsem ho po rameni. „Včerejšek byl hodně zajímavý. Ani se jí nedivím, že to chce všechno zaspat.“
   „Asi jo. Co budem dělat dneska?“ nadhodil hned a já se zamyslela.
   „Něco mě napadlo. Pojď na pavlač. Tady nebudeme mít soukromí.“ Jak jsem si mohla být jistá, že ta podsvětní bytost spánek pouze nepředstírá? O tomhle jsem nevěděla nic.

   Albín mě neochotně následoval na balkón v patře, kde jsme přespali. Pod námi rozprostíral široký dvůr, viděli bychom každého, kdo by se sem odvážil vkročit.
   Zvedl se vítr a něco blízko nás zašustilo. V jednom uvolněném dřevu se zasekl papírový leták. Ze zvědavosti jsem ho zvedla. „Ta holka je snad všude.“ Pohrdlivě jsem si odfrkla, když se na mě z papírové reklamy šklebil Misin obličej. Držela v rukou nějakou krabici převázanou pentlí.
   „Co budeš dělat, když tě s tím nachytají?“ zajímal se Steeven a pochechtával se.
   „Že to bylo marketingové tajemství a producent odmítal prozradit, co v tom boxu bylo.“ Zdálo se to jako přijatelná výmluva. Na letáčku bylo psané jen něco jako: Objednejte si náš produkt a získejte exklusivní dárek zdarma. „Je to blbost,“ vzdychla jsem, zmuchlala papír do kuličky a zahodila ho.
   „Tak spusť,“ vyzval mě hnědovlasý.
   Přemýšlela jsem, odkud by bylo nejlepší začít. „Včera ses ale vážně tvářil úchvatně,“ neodpustila jsem si drobnou výtku.
   „Tyhle akce nejsou nic pro mě. To máme On a já společného,“ uchechtl se.
   „Vy toho máte společnýho víc,“ povzdychla jsem si. „A zrovna na nechuť k tradicím jste tu kandidáti hned tři.“
   Jak to myslíš?“ vyštěkl, protože jsem ho zaskočila.
   „Protože Light se na té slavnosti neukázal. Kdyby ano, museli bysme si ho všimnout, to je přeci jasný!“ namítla jsem. „Hele, teď mě napadlo… co když ty vraždy přestaly? Co když to na mě celý hodil?“
   „Meleš nesmysly,“ usadil mě Steeven. „Kdyby to bylo, jak řikáš, už se tu rojí fízlové. Byla bys jedinej podezřelej a L by nasadil všechny páky, aby tě dostal. Živou nebo mrtvou,“ dodal zlomyslně, ale tentokrát jsem se na něho nezlobila. Vždyť měl pravdu, a já tak akorát zmatkovala.
   „Prostě se mi to nelíbí. Univerzita je pořád hlídaná.“
   Vzal mě kolem ramen. „Ale zatím jsme potkávali jen dopraváky a pouliční hlídky. A když budeš poctivě cvičit, tak se nebudeš muset bát ani zásahovky.“
   „Zapomínáš na to, že už mě jednou dostali,“ zkoušela jsem zchladit jeho nadšení.
   „Jenže tehdy jsi ztuhla jako prkno, a nechtěj mi tvrdit, že jakmile se před tebou objeví nepřítel, že se hned sesypeš.“
   „Dobře, možná máš pravdu.“
   „Tu já mám vždycky,“ ušklíbl se albín a přeměřil si mě pohledem. „Ale o tomhle jsi snad se mnou mluvit nechtěla. Kam hodláš vyrazit?“
   „Chci si jen ověřit pár věcí. A teď se převlíknu, protože takhle přece nemůžu mezi lidi.“ Měla jsem se k odchodu, ale pak mě ještě něco napadlo. „Lidi se tomuhle baráku vyhýbají, ale na žádný krvelačný osazenstvo nebo pouliční rváče jsme tu nenarazili. Myslíš, že mají strach kvůli tomu, co se teď v Japonsku děje?“
   „No… jestli to tak fakt je, tak je nám ten Kira aspoň k něčemu dobrej.“ Pak se opět ušklíbl. „Ale stejně mám dojem, že si to tu užíváš,“ zaryl si.
   Střelila jsem po něm vražedným pohledem. „Já? Náramně!“ opáčila jsem ironicky a vrátila se do pokoje plného starých krabic. Musela jsem se přece trochu zkulturnit.

   Na chvíli jsme vzbudili Rem. Včerejší kulturní zážitek ji zmohl natolik, že se dnes s námi poflakovat nechtěla. „Buď opatrná, Miso,“ usmála se, když se dívala, jak si upravuju krátké tričko a sukni.
   „Nikdy bych nevěřila, že se shinigami dokážou takhle unavit,“ oplatila jsem jí úsměv.
   „Spíš bych řekla, že lidské kratochvíle nejsou nic pro mě. Ale prosím… vrať se do setmění, jinak tě půjdu hledat.“
   „Ano, mami,“ uchechtla jsem se a upravila si vlasy. „Ne, teď vážně. Plánujem se vrátit dřív.“

   Steeven bez námitek souhlasil, že se usídlí v mé hlavě. Chtěla jsem být nenápadná. První zastávka byl obchod s módními doplňky. Už mě štvalo pořád kontrolovat, jestli mi náhodou nerudnou panenky. Ve slunečních brýlích to nikdo nepozná.
   Našla jsem si nenápadné místo a nechala vítr, aby mi čechral vlasy. „Teď mi musíš pomoct, kamaráde,“ zašeptala jsem a nechala své tělo změnit v průsvitnou hmotu. Neudržela bych tu techniku nijak dlouho, bylo třeba jednat rychle. Pořád jsem si v duchu opakovala, že se na mě nikdo nedívá. Rychlými kroky jsem se dostala ke dveřím, opatrně vklouzla dovnitř a sebrala ze stojanu docela obyčejné sluneční brýle. Dokud je budu mít v ruce, nikdo je neuvidí. V krámě moc lidí nebylo, takže dostat se ven nebylo zase tak nesnadné.

   Když se zas v bezpečné vzdálenosti technika neviditelnosti samovolně přerušila, strhla jsem z brýlí cenovku, zahodila ji a nasadila si je.
   K těmhle hadrům se ti nehodí, podotkl Steeven. Ale musím chválit. Pět minut, to je tvůj nový rekord.
   Uznala jsem to. Stejně jsem kvůli své další návštěvě chtěla působit trochu důstojněji. Další proměna mi to umožnila.
   No páni! Vypadáš jako dáma z lepší společnosti! Hvízdl uznale Steeven a v hlase mu zazněl pobavený podtón. Ale ještě otázečku… proč jsi šlohla ty brýle?
   Na to ti dám hned dvě odpovědi. Ta první… mám své metody a peníze tu zrovna snadno neseženeme, když jsem na útěku. No a ta druhá… víš, podle čeho mě Light poznal?
   To opravdu netuším. Hrál překvapeného.
   Přece podle očí. Nevšiml si mě, dokud jsem se neotočila. Je to něco jako dvojí ochrana. Sice pořád uvidím ty příšerný krvavý rovnice, ale aspoň se nebudu muset bát, že si toho vystrašenýho pohledu někdo všimne.
   Během našeho vnitřního monologu jsem vytáhla z kapsy mapu a začala ji projíždět prstem. „Chci vědět, na čem jsem,“ řekla jsem pevným hlasem.
   A kam že to jdeme?
   „Sem,“ ukázala jsem mu prstem a v očích se mi zablýsklo.

   Soichiro Yagami v Elově tajné místnosti

   Šéf policie se tvářil nejistě. Černovlasý mu chtěl něco ukázat. „Pojďte se podívat na tohle, pane Yagami. V tom skladu jsou umístěné kamery. Poslal jsem tam Lighta pro nějaké dokumenty.“ Přikývl, neshledával na tom absolutně nic podezřelého. A L vesele pokračoval. „Vidíte, jak se opatrně probírá tou kartotékou? Pečlivě si rozmýšlí každý krok, který udělá. Váš syn je až nebezpečně inteligentní, víte o tom?“
   „No, vždycky byl tak trochu samotář, ale to přece ještě nic nedokazuje! Skvěle se učí, dělá nám s manželkou radost, jsme na něho skutečně pyšní. Nevěřím, že by ty vraždy měl na svědomí on!“ ohradil se prudce a trpělivě čekal na reakci černovlasého. Nemusel čekat dlouho.
   „Jsem si téměř jistý tím, že ví o tom, že ho sledujeme. Podívejte, tyhle dva případy vyřešil, aniž bychom mu poskytli nějaké zásadní informace. Jeho schopnost logické dedukce je opravdu neuvěřitelná. Ano, vím, že se mi všemožně snaží dokázat, že není Kira, ale já se nedokážu přimět k tomu, abych mu začal důvěřovat,“ přiznal se L a prohrábl si vlasy.
   „Snad by ale přece jen nebylo od věci to zkusit,“ namítl opatrně Lightův otec. „Jistě by to pro něho bylo odměnou za tvrdou práci, kterou tu odvedl.“
   „Popřemýšlím o tom, pane Yagami, to vám mohu slíbit,“ prohlásil L a znovu upřel zrak na obrazovku.

   Hnědovlasý mladík projížděl kartotéku, ve které měl najít dokumenty, které potřeboval Ryuuzaki. Už od začátku měl podezření, že tahle laskavost nebude jen tak. Vždycky mu donesl všechno, co bylo důležité pro jeho novou „práci“ a teď ho najednou posílá pro složky sem. Já vím, že se díváš, Ele, ale neboj se, já nejsem dnešní. Věděl, že se už každou chvíli musí strhnout v horním patře poprask, protože už za malý okamžik Kira opět zaútočí.

   Na hřbitově

   Užili jsme si pár jízd vlakem. Pečlivě jsem sledovala, zda se neblíží revizor. V těch brýlích, slušivých černých šatech a tmavých společenských kalhotách jsem působila dojmem podnikatelky, která v tom umí chodit. Pravda, jen dokud jsem nezavrávorala na podpatkách.

   Byli jsme u cíle. Před námi se zvedalo velice malebné panorama. Vztyčené náhrobky a velká brána. Proč mám pocit, že sem jdeš ukojit své morbidní choutky? Ozval se Steeven. Sykla jsem, že na jeho přitroublý řeči nemám náladu.
   Prošla jsem branou a zamířila k malému domku v její blízkosti. Přišel mě přivítat zavalitý, mírně nahluchlý chlápek. Chvíli na mně visel očima, než ze sebe dostal jedno kloudné slovo. Rozhodla jsem se, že mu to usnadním.
   „Je možné u vás nahlédnout do seznamu osob pohřbených tady za poslední rok?“
   „Ano, jistěže. Ale copak taková mladá, úspěšná žena pohledává na takových místech?“
   „Přijela jsem do Japonska nedávno, vracím se z Ameriky a zastihly mne smutné zprávy, chápete.“
   Přikývl a nechal mě listovat. Nemuselo to být zrovna tady, ale za pokus to stálo. Jméno jsem našla, ale ta čísla byla pro mě španělská vesnice. Znovu jsem tedy vyhledala hrobníka.
   „Prosím vás, dovedete mě na místo, kde leží tenhle muž? Je to můj známý.“
   „Zdá se, slečinko, že jste vážně byla dlouho pryč,“ uchechtl se a vykročil.
   „Jen nerada chodím na taková místa,“ odbyla jsem ho. „Ale jelikož jsem propásla pohřeb, je mou povinností…“
   Přerušil mě. „Tak to jste o nic nepřišla, mladá paní. Tenhle chlápek žádnej obřad neměl.“ Zatrnulo ve mně. Prozradila jsem se snad? „To víte, lidi to teď hrozně odbejvaj, co nám tu začal řádit ten zabiják.“
   „Promiňte?“ Zahrála jsem údiv, ale bylo mi jasné, že je řeč o Kirovi.
   „No, řádí tu psychopat, den za dnem někdo umírá, samý kriminálníci. Ale já se nebojím, mám svědomí čistý.“
   Posunula jsem si brýle, abych si ho prohlédla pozorněji, zatímco se rozpovídal, protože považoval za nutné obeznámit mě s celým případem. Trochu jsem si oddychla, nebyl na tom tak zle, pár let ještě vydrží. Na druhou stranu… táhnul z něho chlast.

   Během výkladu mě dovedl k nenápadnému náhrobnímu kameni. „Tak tohle zřejmě hledáte, madam.“ Přikývla jsem a dívala se, jak odchází. Musel mít už řádně upito, když si ani nedokázal srovnat v hlavě, jak že mě to má vlastně oslovovat.
   Stála jsem u hrobu tajného agenta FBI, Raye Penbara, a zírala na tu prostou kamennou desku. Byla na ní vyryta jen data a samozřejmě jméno. Zařídila to všechno Misora nebo někdo další z příbuzných? A našli už její tělo? Mají podezření? Vynořilo se tolik otázek, ale nemohla jsem na ně hledat odpovědi. „Tohle šílenství musí už skončit,“ zajíkla jsem se a přiložila si ruku k srdci.

   Podnapilý hrobník se nevrátil do své komůrky. Ještě chvíli tu zvláštní ženu pozoroval. Náhle se mu zdálo, že se mu rozplývá před očima, jako kdyby ji rozfoukával vítr. Zamrkal, u hrobu nikdo nebyl. Zaváhal. Že by se mu to všechno jenom zdálo?