7.kapitola - Emoce jsou někdy nevyzpytatelné

vloženo: 10.09.2010   
počet zobrazení:   

   Najít místo pro dnešní úkryt nebylo ani trochu snadné. Steeven věděl, proč nikde nemám stání, cítil můj vnitřní strach, ač jsem navenek vypadala klidně. Ale tohle bych Rem nikdy nedokázala vysvětlit, nepochopila by to. Nakonec jsme našli místo v jednom domě v ulici, které se lidé vyhýbali i během dne. Postřehla jsem, že je to snad kvůli tomu, že tam přebývají pouliční gangy. Nám to nevadilo. Našli jsme pár starých dek a ustlali si na nich. Steeven cítil, že potřebuju aspoň dnešní večer podporu, a já se hrozně ráda svalila do jeho náručí a nechala se obejmout.
   Shinigami se na nás dívala se zaujetím, pak si lehla na deku vedle nás a roztáhla si křídla, jak jen to nejvíc šlo. Zavřela oči, předstírala spánek, ale pořád jsme ji nechtěně vyrušovali. Třeba když mě uprostřed noci přepadl záchvat kvílivého pláče, který jsem se snažila zadusit ve Steevenově košili.
   „Co jí je?“ zeptala se Rem ustaraně.
   „Má nervy. Je toho na ní moc,“ odtušil hnědovlasý. „No, tak dej už pokoj. Ještě na nás přijdou,“ domlouval mi, ale moc to nepomáhalo.
   „Proč je tak vystrašená?“ Rem se začala vyptávat, já ji radši nevnímala. V takové chvíli stejně nemáte náladu na nikoho.
   „Tak… to je úplně jasný,“ vysvětloval albín. „Honí ji policajti, musí se schovávat, dneska na tréninku zjistila, že se v případě nebezpečí žádnému nepříteli neubrání, a to ze všeho nejdůležitější… je to ženská a ženský jsou vždycky hysterky, sesypou se kvůli každý kravině.“
   „To bylo krásně řečeno,“ odfrkla jsem si a nasadila ironický tón.
   „Takže nás posloucháš.“ Steeven si hrál na překvapeného. „A jak dlouho?“
   „Dost dlouho na to, abych viděla, jak tady Rem pleteš hlavu,“ zabručela jsem. „Já budu v pohodě.“
   Mladík se ušklíbl. „No fajn, takže to na mně teda nemusíš ležet,“ uchechtl se a shodil mě z klína.
   „Hulváte!“ zařvala jsem na něj vztekle.
   „Pst, už začíná noc,“ zachechtal se.
   Nechalo mě to chladnou. „Tak víš co? Drž hubu!“

   L se vrací na velitelství

   Light si říkal, že by se už pomalu měl vydat domů. Stihl toho dnes dost a na zítřek bude mít spoustu nápadů, jak na svůj „detektivní výzkum“ navázat. Když tu byl sám, ta práce ho dokonce začínala bavit, což mohl považovat za docela příjemné povyražení. Právě bral za kliku, když ve dveřích cvakl klíč, protože si dotyčný myslel, že je nechal zamčené. Light poslušně ustoupil. L už poznal omyl a otočil klíčem nazpátek, pak si bez problému otevřel.
   „Opět zde?“ zeptal se pobaveně.
   „Jak vidíš,“ ucedil Yagami a nespouštěl z něho oči. „Kdepak se toulal náš velký L?“
   „Byl jsem se podívat za svými informátory,“ prohlásil Ryuuzaki, jako by se nechumelilo.
   Druhý mladík se ušklíbl. Nač to skrývat? „A vyptával ses taky Matsudy?“
   Černovlasý mu drze pohlédl do očí. „Jistěže. Informoval mě o všem, co sis prohlížel. Je něco jako poslušný pes.“
   „To proto, že se tě bojí,“ odfrkl si Light.
   „Mám dojem, že se teď bavíme jako staří známí. Mám tomu rozumět tak, že mě bereš jako rovnocenného partnera?“
   Yagami se zakuckal. „Pa… partnera? Ele, tyhle hloupé narážky sem nepatří. Máme dost společného a můžeme být přátelé!“ ohradil se okamžitě a trochu v obličeji zbledl.
   „Mně přece o nic jiného nejde, Lighto-kun.“
   Výraz v Ryuuzakiho tváři se nedal rozluštit. Hnědovlasý si okamžitě v duchu přikázal naprostý klid a rozhodl se, že ještě neodejde.
   „Dobrá, necháme tyhle debaty stranou,“ prohlásil už klidně. „A co ses tedy dozvěděl zajímavého?“
   L se zamyslel. „Prohlížel sis údaje o Mise. Copak není tvoje přítelkyně?“
   „Mluvíš o tom, jako kdybys už někdy nějakou holku měl,“ ušklíbl se Yagami. Na tuhle odpověď si počká rád.
   „Obávám se, že tě zklamu, Lighto-kun. Nechodil jsem s dívkami, ale několik jsem jich vyslýchal.“
   Zpozorněl. „Vyslýchal? Co tím myslíš?“
   „Kdysi jsem pomáhal policii, aniž bych se schovával před světem. Moje IQ je sice vysoké, ale během policejní praxe jsem sbíral praktické zkušenosti. Tehdy ještě L neexistoval.“
   Nechal ho mluvit, odmítal věřit tomu, že ten kluk před ním… on že někdy pracoval v terénu? Taková informace byla příliš neskutečná. Nedal na sobě znát, jak moc tím byl šokován. Trpělivě čekal, co dalšího se ještě dozví. L ho nechával čekat, přejížděl očima po stropě a hrál si na hloupého. Yagami se však nenechal vyprovokovat.
   Pak k němu černovlasý stočil pohled. „Opravdu tě ten případ zajímá, Lighto-kun?“
   „Řekni mi o něm, jen pokud sám chceš.“ Zachoval neutrální odpověď, v níž zanikla jeho zvědavost.
   Druhý mladík přikývl. „Jednalo se o pohřešovanou dívku, s velkou pravděpodobností to byl únos. Dostal jsem za úkol vyzpovídat její nejbližší kamarádky. Chovaly se přirozeně, bylo to velice zajímavé. Neměly respekt, ani se nesnažily o bližší kontakt.“ Light se musel uchechtnout. Slyšet Ela mluvit o dívkách, to byl skutečný zážitek. „Na základě pozorování jsem vytvořil několik typů průměrné dívky v závislosti na situacích, do nichž se dostala, uvažujeme-li například o počítačové simulaci.“ Zatímco hovořil, přešel ke stolu a vytáhl z něho… zářivě červené desky. „Budeš jediný, komu dovolím nahlédnout do mých tajných spisů,“ usmál se Ryuuzaki a podával mu je.
   Hnědovlasý se na něho podezíravě podíval, ale pak se začetl. Musel uznat, že se L skutečně činil. Vypracoval typologii, která by ve většině případů seděla, a rozhodně by to pomohlo mužskému pokolení rozlišit inteligentní ženy od tuctových holek s mozkem slepice. Uculoval se nad stránkami, ale věděl, že bude muset desky vrátit. Byl si ale jistý, že by mu to zpříjemnilo nudné večery.
   Ještě v rychlosti přehlédl očima klasifikaci tvora nízké inteligence a uvolněných mravů a ušklíbl se. „Misa taková není,“ řekl nahlas, i když si samozřejmě myslel něco úplně jiného.
   Ryuuzaki se uchechtl. „Tím si nemůžeš být jistý, Lighto-kun. Přiznal jsi přece, že ji neznáš.“
   „Prostě jsme spolu nebyli tolikrát, abych o ní věděl první poslední, víc v tom není,“ odbyl ho Yagami a měl nutkání si setřít pot z čela.
   „Tím tedy přiznáváš, že váš vztah je čistě pracovní?“ dorážel černovlasý.
   „Nic takového nepřiznávám. Ale když už na to narážíš… nebudeme přátelé, dokud neuznáš, že já nejsem Kira. A ještě něco… nemám k tobě důvěru, Ryuuzaki. Ten slib, že Misa půjde na detektor lži, chci od tebe písemně a podepsaný nějakým vyšším činitelem, který mi zaručí, že když jí něco provedeš, potrestají tě. Ano, neznám ji moc dobře, ale záleží mi na ní, tak už si to laskavě uvědom!“
   Ten vztek hraný nebyl, přestože se netýkal Misy, ale Ela. Měl na něho zlost kvůli tomu, že ho neustále zkoušel. Pak si ale uvědomil, že když byl Ryuuzaki členem policejního sboru, mohli by mít schované jeho záznamy, kde bude jméno. Skvělé! Zbavil by se hned dvou problémů.
   Jenže jako kdyby mu četl myšlenky, černovlasý prohlásil: „Ano, to mohu zařídit. Ale kdyby tě zajímalo víc věcí o tom případu a mé dřívější policejní práci, nenajdeš jediný záznam. Osobně jsem se postaral, aby byly všechny zničeny.“
   Light v duchu zaklel. „Když mě to bude zajímat, můžu se zeptat tebe. Koneckonců, rád bych také jednou sloužil u policie,“ odpověděl chladně a předstíral, že se dívá na hodinky. „Už je pozdě, budu muset jít. Měj se, Ryuuzaki.“

   Svítání

   Rem do mě jemně šťouchla. „Miso, probuď se.“ Moc se mi do toho nechtělo, ale nerada bych naši shinigami vystrašila, kdyby si myslela, že jsem třeba nemocná.
   Zamžourala jsem. „Kde je Steeven?“ Nevzpomínala jsem si, že by se ráno vracel zpátky do hlavy.
   „Šel se projít.“
   „Tak na něho počkáme.“ Zívla jsem a opřela si záda o stěnu. „Proč se na mě tak díváš?“
   Rem se zamyslela. „Je mi tady s tebou zvláštně,“ přiznala po chvíli. „Nejsem ve vašem lidském světě poprvé, ale s Death Notem jsem se vždycky dostala k ambiciózním osobám, které jednaly bez skrupulí. Ty jsi… jiná. Netoužíš zabíjet a umíš projevit emoce, které od tebe lidé očekávají.“
   Jo, tos tedy vystihla přesně, blesklo mi hlavou. „Shinigami nemají emoce?“
   „Je to pro nás nepraktické.“ Rem se šikovně vyhnula odpovědi, ale já se zajímala dál.
   „Prosím, vyprávěj. Vždyť naše dva světy jsou tak hrozně odlišný.“
   Posmutněla. „Bohové smrti nebyli stvořeni k tomu, aby uznávali lidské city. Když máme zapsat jméno umírajícího a uděláme to dřív, než bylo tomu člověku předurčeno, prodlouží se tím náš život. Ale o lidech to neplatí.“
   „To chápu. Nechci vůbec vidět, jak by to tu vypadalo, kdyby to tak fungovalo,“ zasmála jsem se.
   Rem přikývla. „Shinigami k nikomu city nechovají, ale neříkám, že se to nestává. Když bůh smrti někomu zachrání život, zemře sám.“
   „Sebevražda z lásky,“ hlesla jsem. „To musí být krásný gesto od bytosti, která je téměř nesmrtelná.“
   Shinigami uhnula očima. „Právě to se stalo tobě, Miso. Vzpomínáš si, jak jsem s tebou mluvila o tvém zápisníku?“
   Snažila jsem si vzpomenout, jak tenkrát blondýna reagovala. „Jen trochu. Myslím, že mě to tehdy moc nezajímalo,“ připustila jsem.
   „A teď to chceš vědět?“ Rem si mě přeměřila pohledem.
   „Jasně. Jsem teď přece taky tak trochu shinigami.“ Zvedla jsem ruku k přísaze. „A slibuju ti, že tentokrát tě budu poslouchat.“

   Nakonec se bytost z jiného světa přemluvit nechala. „Je to dlouhá historie. Tvůj zápisník vlastnil shinigami jménem Jealous. Byl takový… no, dobrák, dalo by se říci hlupáček. Nevím, kdy se stalo, že se do tebe zakoukal. Častokrát jsme se na tebe dívali. Bývala jsi jiná.“
   Visela jsem na každém jejím slově. Už v anime jsem si všimla, jak je Rem neuvěřitelně citlivá a přemýšlivá, ač to na první pohled není znát. Myslím, že ji tak změnila Jealousova smrt. Museli být dobří přátelé.
   „Když jsem tě pak viděla po letech, nelíbilo se mi, že bych ti měla zápisník předat. Čas tě hodně změnil, Miso.“ Odmlčela se a pak dodala: „Teď máš oči shinigamiho a tvůj život se o polovinu zkrátil. Ale já ti nesmí říct jeho přesnou délku.“
   Uf, to je dobře. Něco takovýho vůbec nechci vědět. V duchu jsem se otřásla, ale pak jsem si dodala odvahu, abych se zeptala: „A… chtěla bys poznat, jak lidé myslí a cítí? Nikdo po tobě nechce, abys to využila, jen že… musela sis tím věčným pozorováním náhodných osob udělat zkreslený úsudek.“
   Rem se zamyslela. „Dobrá, pak mne tedy uč, Miso. Jen bych ráda ještě věděla, co si ty myslíš o světě, který je ti vlastní?“
   Teď mě zas donutila přemýšlet ona. Dívala se na mě svýma hlubokýma očima, jako kdyby mi chtěla nahlédnout do duše. Bylo vážně těžké odpovědět. Měla bych si představit, jak by asi reagovala pravá Misa, nebo by ještě mohla shinigami pojmout podezření. Nechtěla jsem jí ublížit, opravdu ne.
   „Svět je zkaženej, zaslouží si trochu očistit. Ty první vraždy… to jsem udělala, abych našla Kiru. Ale… zbavovat se zločinců není špatný nápad, ovšem tahle masová čistka je nepraktická, vždyť na sériové vrahy se policie soustředí vždycky nejdřív. Chcem udělat svět lepším, ale taky přece chceme žít.“
   Shinigami pokývala hlavou. „Cítím z tvých slov pravdu, Miso.“

   Víc už jsme si neřekly, protože dovnitř vešel Steeven a nesl tři krajíčky chleba a nějak divně mu chřestily kapsy.
   „Kdes to vzal?“ vypálila jsem okamžitě.
   „Vydělal,“ zabručel.
   „Takže šlohnul?“ ušklíbla jsem se.
   Zatvářil se pohoršeně. „Ne, vyžebral. Mám přece svojí hrdost, a ani ty bys těmhle psím očím neodolala.“
   Okamžitě jsem vyprskla smíchy. To se prostě nedalo přejít, ještě to řekl tak důstojně. Mezi záchvaty jsem ze sebe dokázala dostat: „Tak tohle je smích, Rem.“
   „A to, cos viděla včera, byl pláč,“ přisadil si albín vztekle. Vytáhl z kapsy pytlík a začal do něj dávat mince, přidala jsem do nich i ty, co ještě zbyly mně, a zakousla se do jídla.
   „Vydáme se do pak do města. Slíbila jsem Rem, že jí ukážu, jak se lidi baví.“
   „Tak tomu řikám chytrej plán. Nějaký lidi se tam venku bavili o tom, že prý se koná slavnost v ulicích.“
   No skvělé. To nám přesně hraje do karet!

   Bylo to skutečně rušné odpoledne. Rem se pozorně rozhlížela, přece slíbila, že bude dávat pozor, aby plně pochopila, co jsme se jí s hnědovlasým pokoušeli vysvětlovat. Velmi rychle mi ale došlo, že v oblečení, co jsem měla zrovna na sobě, si mě hned každý všimne.
   „Musím se převlíct,“ sykla jsem a společně jsme zamířili do nejbližšího rohu.
   „Vidíš na tu holku?“ ujišťoval se Steeven.
   „Jo, pořád jí mam v zornym poli,“ odbyla jsem ho a připravila si prsty do pečetící polohy. „Henge!“ Usedlý oděv zmizel, nahradilo ho tradiční japonské kimono, přece nebudu na slavnosti vyčnívat. „Ty se nepřevlíkneš?“
   „To po mně nechtěj,“ zaškaredil se a s naprosto nerozluštitelným výrazem si prohlížel můj… nový drdol. „Upadne ti hlava,“ poznamenal škodolibě a nabídl mi rámě.
   „Přece nemůžu za to, že ta holka měla zrovna takovej,“ zabručela jsem.
   „No, jak chceš. Tak se hlavně moc na ty lidi nekoukej,“ doporučil mi, než jsme vykročili a všichni tři se smísili s davem.

   Steevenův plán se nakonec ukázal jako dobrý tah. Začal se totiž chovat jako typický Američan a mě všichni měli za jeho průvodkyni. Dávali jsme shinigami nenápadně znamení, kdykoli jsme postřehli projev nějaké nové emoce.
   Rem skepticky pozorovala rozzářené obličeje. Několik dětí se hlasitě podivovalo všemu zvláštnímu, co nabízeli obchodníci. Pár dívek nevraživě pozorovalo dámy, které ladně tančily před publikem. „Závist,“ šeptla jsem naší společnici a kývla hlavou k hloučku drben. Nějaký člověk se oblékl do ne právě obvyklého kostýmu a nečekaně se objevil před malým dítětem, které ihned začalo vřískat.
   „Člověk se až diví, co všechno může malýmu prckovi nahnat strach,“ zabručel Steeven s důrazem na poslední slovo.
   Náramně jsme si ten hovor beze smyslu užívali. Hnědovlasý občas plácl něco anglicky, to byl koneckonců jazyk, kterým oba mluvíme plynně. Shinigami chápala rychle. Ulicemi táhl průvod, protlačili jsme se dopředu a jásali a tleskali s ostatními. No kolikrát se mi ještě poštěstí vidět takhle zblízka pravou tradiční japonskou slavnost?
   Nakonec byl ale čas zmizet, abychom se stihli vrátit do „našeho opuštěného brlohu“. Cestou jsme ještě potkali dvě děvčata, věkem tak třináct, čtrnáct, víc určitě ne, a zarputilé obdivovatelky Kiry.
   „No a tomuhle,“ uchechtla jsem se. „Tak tomuhle se říká slepičí mozek.“ Dívky po nás šlehly zlostným pohledem, když uslyšely ten trojhlasný, upřímný smích.

   Večerní zprávy

   Light seděl u stolu ve svém pokoji. Dnes měl Kira dovolenou, bude ctít slavnost. Měl pár jmen napsaných dopředu a zítra si zajistí v Elově kanceláři alibi. Mělo by to být snadné. Opřel si záda. Vlastně by teď měl být venku a užívat si slavnost s ostatními, ale tyhle akce ho nikdy moc nebavily. Navštěvoval je jen s rodiči, jako správný poslušný synek. Krom toho… měl zapnutý přenos, stačilo mu poslouchat reportáž z ulice.
   Byl si jistý tím, že Misa se teď někde schovává. Tyhle slavnosti nebyly nic pro ni. Zahleděl se na obrazovku, právě ukazovali pochodující průvod a tleskající diváky. Rozzářená tvář hnědovlásky v kimonu s drdolem a jehlicí vetknutou ve vlasech mu připadala povědomá. Sklouzl pohledem k jejímu společníkovi, bledému mladíkovi ve vestě a džínách. Potřásl hlavou. Ti dva určitě nemají nic společného, je to jen nějaký turista. Pak z davu vykoukla nafialovělá hlava a zableskly se žluté, zvířecí oči.
   Light okamžitě vyskočil ze židle. „Rem?“ Ale to by potom znamenalo, že… Rychle se rozhlédl po pokoji. „Kam zase zmizel Ryuuk? Snad si zas nešel pro jablka.“ Při vzpomínce na poslední „jablečný incident“ mu přejelo po páteři nepříjemné mrazení. A když uslyšel hlasitý výkřik z přízemí, rychle si domyslel, co se stalo.
   Vyběhl z pokoje. „Co se stalo, Sayu?“
   Drobná hnědovláska se krčila u schodů. „Po schodech se skutálelo jablko. Tady straší, bráško!“ vykvikla dívka.
   „Ach, promiň, to je moje vina. Upadlo mi, zrovna jsem ho chtěl sebrat,“ vysvětloval Light a rychle sešel dolů, aby sestru objal. V duchu si přeříkával všechna užitečná japonská slova, která řekne shinigamimu, který už mezitím vyšel nahoru. „Neměla bys tolik koukat na horory,“ dobíral si roztřesené děvče.
   „Když se se mnou podíváš ty, nebudu se bát,“ slíbila.
   „Tak dobrá. Ještě si něco vyřídím nahoře a přijdu za tebou, ano?“
   Přikývla a nechala ho jít. Rychle sebral ze země jablko a vyběhl s ním do schodů. Pak za sebou pořádně zavřel dveře. „To vás v tom podsvětí neučili, jak udržet balanc? To vážně chceš, aby o tobě všichni věděli? Sayu kvůli tobě za chvíli skončí v blázinci!“
   Dal průchod svému vzteku. Přenos už mezitím skončil. Možná se na něm podepisují všechny jeho starosti. Začíná být tím stopováním Misy Amanové posedlý. Povzdychl si, mávl rukou a vyšel z pokoje. Sestra už na něho čeká.