6.kapitola - Bludiště

vloženo: 20.08.2010   
počet zobrazení:   

   Podzemní dráha

   Kráčela jsem zvolna po schodech dolů. Ráno jsem se dohodla s Rem, že se projdu po městě a ona si zatím může odpočinout. Namítala, že mě nenechá jít samotnou, ale uklidnila jsem ji tím, že se mnou přece bude Steeven a večer se sejdeme zas v blízkosti parku.

   Měl to být vlak, ale designem mi prostě připomínal metro. Mé druhé já už zase nadávalo, že moc riskuju, když chci jet načerno. Nechala jsem to být, to byla koneckonců ta nejmenší starost. Když uvidím revizora, jednoduše mu zmizím před očima, není nic jednoduššího.
   Čekala jsem s ostatními na nástupišti, táhlo se do dálky. Cestou sem jsem minula pár obchodů, čímž se mi opět připomněla Praha a její metro. Pokývala jsem hlavou. Zkusit se má všechno.

   Light byl právě na cestě do školy. Nastoupil do vlaku, usedl do sedačky a pozoroval lidi kolem sebe. Projel už pár stanicemi, byla to každodenní rutina. Až skončí na univerzitě, zase bude muset řešit Elovu vtíravost. Už jen to jméno, ta hrozná přezdívka, ho dokázala dohnat k nepříčetnosti. A pak tu byla Misa, která mu stále unikala. Měl by na tu holku přestat myslet, vždyť i tamta dívka, co se drží u dveří, mu ji připomíná. Má přinejmenším stejnou postavu jako ona, trochu kratší vlasy a rozhodně více cudný oděv, než na jaký je zvyklá jeho modelka. Hm, jeho. To slovo zní zvláštně.

   Držela jsem se co nejblíže východu. Rozhodla jsem se zvolit náhodnou stanici. Mám koneckonců celý den na to, abych se zas dostala zpátky k úkrytu. Teď je ráno, krásné a chladné.
   Lidí okolo jsem si nevšímala, snažila jsem si vychutnat pocit z jízdy. Umínila jsem si, že až zas příště bude náš milý Prasátko vykládat o japonských vlacích, půjdu se na tu přednášku podívat.

   Další stanice, no, tady vystoupím. Dveře se otevřely, vyklouzla jsem ven a rozhlédla se kolem sebe. Připadalo mi to tu povědomé. Hlavou nečekaně probleskla vzpomínka na smutné černé oči a muže, který padá k zemi a drží se za srdce. A pak mi to došlo!
   „Tady… tady zemřel Ray Penbar,“ vydechla jsem užasle, s nelíčenou hrůzou v očích jsem se otočila a setkala se s překvapeným výrazem hnědovlasého mladíka uvnitř vlaku. „Yagami.“
   Na nic jsem nečekala a první přímou cestou se rozběhla pryč. Mohl to být můj konec.

   Light stál u okna s otevřenou pusou. Ta dívka se právě otočila, viděl její zděšený výraz a pohybující se rty, šeptaly jeho jméno. „Miso! Stůj!“
   Vrhl se ke dveřím, ale to už se vlak rozjel a mladík ztratil rovnováhu. Když se zvedal ze země, došlo mu, že se mýlil. Byla celou dobu tady, v Tokyu, blízko. Připomněl si její výraz, když ho spatřila. Čím jí nahnal strach? „Já tě najdu, Miso,“ zavrčel a našel si nejbližší volnou sedačku.

   Ve slepé uličce

   Vůbec netuším, kolik lidí jsem cestou srazila. Zastavila jsem se až tady, to místo vypadalo bezpečně. Poslední ohlédnutí, nikdo tam nebyl. Srdce mi divoce bušilo. Opřela jsem se o silnou kamennou zeď a nemohla popadnout dech. Ten záblesk smutných očí tam dole na nástupišti… připomněla se mi tím ta nejzákladnější věc. Proti mně stojí vrah, který se neštítí ničeho, a já nemám sílu s ním bojovat.

   Sedla jsem si na zem, všechno to na mě dolehlo. Všechny ty tváře… Ray, Misora a spoustu dalších, které Kira zabil. Byla to tak zoufalá situace, nebylo cesty zpátky a já si to uvědomovala.
   Tak už konečně chápeš, že tu nejsi na dovolené? Ozval se Steeven a zlomyslně se zašklebil.
   „Light Mise neublíží,“ prohlásila jsem pevně. „Potřebuje ji.“
   A kde bereš tuhle jistotu, co?
   „Protože jsme narušili linii příběhu, který se teď měl ubírat úplně jiným směrem,“ vysvětlila jsem mu a vůbec si neuvědomovala, že mluvím nahlas, ale tohle stejně byla slepá ulice, jen s jediným východem.
   Hm, tak to bys tedy asi měla…, protáhl albín a zasmál se.
   Na to zapomeň! K Elovi už mě nikdo, to zdůrazňuju, nikdo nedostane! A ty nechtěj, abych ti připomněla, kvůli komu tady trčíme!
   No dobrá, tak se zařiď podle sebe, zabručel a zmizel, už jsem jeho hlas neslyšela.

   Úplně mě přešla chuť prohledávat město, a to i přesto, že zjevné nebezpečí nehrozilo. Bylo těžké přežívat v příběhu, u něhož je znám začátek i konec. Protože teď byla linie přerušena, nastala nová éra, a nebylo vůbec možné učit, jak to celé bude pokračovat. A nechat linii plynout přirozeně, to znamenalo vydat se Elovi. Misa sice vydržela Watariho výslech, ale kdo zaručí, že ho přežiju já?

   Nadávala jsem na sebe, na Boha, na všechno. Steeven udělal pitomost, to se občas stává. Má sice trochu jiné možnosti než smrtelníci, ale to je riziko, se kterým se musí počítat. Koneckonců, nejsem úplně bezbranná, když tu funguje moc, která se spouští jen při přechodu do anime. Měla bych za to být nakonec vděčná?
   Rozhodně ne! Okřikla jsem se v duchu. V patách máš policajty, honí tě hned dva šílenci najednou a jsi hledaná za hromadné zabití. To prostě neni dobrý!

   Přemýšlela jsem, co chvíli se ohlédla a začínala se už za to nenávidět. Ke schizofrenii se přidala ještě prohloubená paranoia. Nakoukla jsem do opuštěné budovy, měla otevřené dveře. Zůstalo v ní jen pár pytlů. Podle všeho už se jen čeká na něčí rozhodnutí, aby ten barák mohli srovnat se zemí. Nevadí, využiju to tu na pár hodin jako úkryt.
   Co je v těch pytlích? Ozval se znovu Steeven.
   Natrhla jsem jeden a podívala se dovnitř. „Jsou to jen piliny.“
   A co tedy hodláš dělat?
   „Tohle!“ zavrčela jsem, natáhla před sebe levačku a zaťala ji v pěst. Když se dlaň rozevřela, vylétla z ní středně velká průsvitná kulička, která prořízla nejbližší pytel, až se piliny rozsypaly kolem. Přivřela jsem dveře a pořádně otevřela okno po pravé straně. Zvedla jsem ruce do vzduchu, zavřela oči, pevně semkla rty a soustředila se. Cítila jsem, jak do haly proniká vánek. Dalšími krouživými pohyby jsem k sobě přivolávala piliny, zvedala je ze země. Tlaku přibývalo, teď už jsem nechala oči otevřené, abych mohla koordinovat pohyby. Tohle ještě nebylo tak těžké, když je člověk klidný, nic ho neohrožuje a může se pořádně soustředit na to, co dělá. Byla jsem si dobře vědoma toho, že venku to tak lehce nepůjde. Cvičit! Bylo nutné cvičit tak moc, jak jen to půjde.

   Další pohyb rukou do strany, vír plný pilin poslušně změnil směr. Znovu zamířit a další střela zasáhla ležící pytel. Brzy ta drobná zrníčka kroužila všude kolem mě. V té chvíli jsem si byla jistá, že vítr mě nezradí.
   „Nedostanete mě. Ani jeden z vás.“
   Vzápětí jsem sebou trhla a prudce vykřikla. Zády projelo mrazení tak nepříjemné, že jsem měla pocit, že mě něco trhá na kusy.
   „Zdravíčko,“ houkl mi do ucha pobledlý mladík.
   Okamžitě jsem si ohmatala lopatky. „Au, brní mě celá páteř. Ven se chodí předem, to nevíš?“ Byl to takový šok, že jsem si musela sednout.
   „To jsem odkoukal z Bleache,“ pochlubil se. Taky mě to mohlo napadnout.
   „Příště čelem, pane chytrej,“ zaúpěla jsem.
   „Tak jsi to tu zdemolovala a co teď?“ zajímal se Steeven a pásl se pohledem na mé zkroucené kňučící postavičce.
   „Předpokládám, že ty máš nějaký plán, když ses tu tak nečekaně zjevil,“ prskla jsem a zkusila se zvednout. „To nejmenší, co pro mě po tom všem můžeš udělat, je stát se fackovacím panákem.“
   Steeven se ušklíbl. „Tak se předveď.“

   Provedla jsem výpad, ale šikovně uhnul a dalším chvatem mě dostal na zem. Pak uskočil a čekal, až se zmátořím. Skočila jsem po něm s napřaženou pěstí a dostala ránu do břicha.
   „Podrazáku!“
   „Ti kluci taky nebudou hrát fér!“ opáčil Steeven a znovu uhnul. Ještě chvíli jsme se kočkovali, než jsem skončila v podřepu a albín mě držel za zápěstí.
   „Proč?“ vzlykla jsem. „Proč jsem sakra tak slabá?“

   Na velitelství

   Dalo by se říci, že tentokrát mladý Yagami za Elem přímo spěchal. Nebyl tam, to ale vůbec nevadilo. „Jak se máte, pane Matsudo?“
   „Oh, dobře, děkuju za optání. Dostal jsem to tu dneska na starost.“ Rozpačitě se podrbal za uchem a odkašlal si.
   „Mohl bych nahlédnout do Misiných spisů?“ zeptal se mladík s nevinným výrazem ve tváři.
   „Jistě, ale pan L nakázal, abych mu řekl, jaké budeš shánět informace. Vážně mám ty desky vytáhnout?“
   „Klidně. Nemám před Ryuuzakim co skrývat,“ mávl Light rukou a převzal od Matsudy desky. „Pořád lepší, když se dostane do mých rukou než do jeho.“
   „Ano, to je pravda. Viděl jsem ten… záznam,“ zarazil se černovlasý policista v saku a posadil se.
   „Ach ano, ten záznam. To nebyl hezký pohled. Kdybych se tehdy nepřinutil ovládnout, vrazil bych Elovi pořádnou ránu pěstí,“ zasmál se hnědovlasý a otevřel si desky na kolenou. Pak vzhlédl. „A co vy si o tom všem myslíte, Matsudo?“ Není špatné mít na své straně policistu.
   Nechtělo se mu přiznat pravdu. „Já si myslím, že je ta dívka nevinná, že je za tím jen obyčejná snaha se zviditelnit. Ale pan L na mě začal křičet, že jsem zaujatý, a tvůj otec prohlásil, že mám příliš měkké srdce.“
   „Dobrá,“ zabručel Light, zatímco si prohlížel spisy. „Je tu ještě něco dalšího, co mi můžete říct?“
   „Ten únos byl nahrán jako zatčení za držení drog. Misu Amanovou kvůli tomu vyhodili z agentury a její manažerka už s ní nechce mít nic společného,“ informoval ho Matsuda.
   Yagami si podepřel bradu. Ztratila práci, je bez prostředků a v bytě ani okolí se neukázala. Kde se tedy ukrývá?

   Po tréninku

   Když jsme skončili, vypadala jsem všelijak. Oblečení zaprášené, obličej zašpiněný, jako malé prasátko. „Mám dost.“
   „Fajn, ale nezapomeň… nic tě nesmí rozptýlit, jinak se to hned přeruší,“ funěl Steeven a oprašoval si kalhoty. „Heleď, zkus tuhle taktiku. Tebe podezírají, že seš druhej Kira, tak jím buď. Uvažuj chvíli chladně a bez emocí, když se rozhodneš použít proměnu. Nechceš, aby tě dostali, tak buď svině, ne?“
   Vzdychla jsem si. „Zní to jako dobrá rada. Snad bude v praxi fungovat.“
   Ach, kolikrát už jsem si jen dávala podobné předsevzetí. Ne, nejsem důsledná.

   Prodloužila jsem si vlasy a přidala si do nich melír. Nechala jsem si větší ofinu, aby nebyly tolik vidět oči. Překřížila jsem si dva prameny vzadu a křížem si je hodila přes rameno, aby spadaly na hruď. Proměna vytvořila dioptrické brýle, bylo to mnohem lepší krytí. Oděv jsem si nechala volný. Light poznal studentku, ta teď právě zmizela, až na ten melír ze mě byla naprosto nenápadná holčina.

   Kráčela jsem ulicemi, přibližovala se k parku. Nakonec jsem si přeci jen pořídila tu mapu, abych zjistila aspoň přibližnou polohu své divné osoby. Vzduch byl zatím čistý.
   Připomínáš mi Hinatu, zamyslel se Steeven.
   Jo, ale mezi náma dvěma je jeden podstatnej rozdíl. Ona je jen stydlivá, kdežto já nešikovná.
   Albínův plán měl něco do sebe. Obrnit se nenávistí by mohlo pomoct, stačilo si jen vzpomenout na ty zástupy lidí, kteří mi kdy ukřivdili, aniž bych je vyprovokovala. Učitelé, spolužáci, pár přátel, několik kluků. Nechala jsem sebou zametat, byla jsem jak poslušný pes. Ale to se změní! Hned, jak se vrátím domů, se to změní. Tak přísahám!

   Rem se zatvářila nejistě, možná mě také hned nepoznala. „Miso?“ Ne, nepoznala.
   Usmála jsem se na ni. „Změnila jsem převlek,“ uchechtla jsem se.
   „Proč máš všude po obličeji šmouhy?“ dodala shinigami a já si ihned sáhla rukou pod brýle.
   „Jo, tohle… Prali jsme se se Steevenem.“
   „Proč?“
   „Učil mě bojovat.“
   „A proti komu chceš bojovat?“
   „Klidně proti celému světu,“ zabručela jsem a usedla do trávy. Chvíli se budu vzpamatovávat a pak si zas najdeme nějaký úkryt. Rem pokývala hlavou. Už dávno si v duchu přiznala, že svět je zkažený a zaslouží si záhubu. A teď to pochopila už i Misa.