5.kapitola - Výpočty

vloženo: 20.08.2010   
počet zobrazení:   

   Ráno přišlo příliš brzy. Úplně jsem zapomněla, kde jsem si předešlého večera ustlala, a praštila jsem se do hlavy o kámen. Budíček! Vřískl na mě Steeven, mé věrné podvědomí. Opatrně jsem se rozhlédla, Rem byla pryč. Měla bych na ni počkat, nebo bude lepší odklidit se do bezpečí? Nepochybovala jsem, že se nahoře na mostě brzy rozproudí provoz a pak už nebude tak snadné vyklouznout a nepozorovaně zmizet.
   „Já vím, že se máme pakovat. Tak ještě pět minut.“
   Čekání se vyplatilo, Rem donesla zásoby. „Jak se ti spalo, Miso?“
   „Nebylo to špatné. Ani jsem si nevšimla, že už je ráno,“ přiznala jsem, a ani se za to moc nestyděla.
   Snídaně byla chutná, shinigami ukořistila dva kusy chleba. Nemám ráda chléb, ale teď se rozhodně nehodilo hrát si na fajnovku.
   „Měli bysme odtud zmizet,“ zamumlala jsem s plnou pusou. „Brzy to tu začne rachotit.“
   „A co bys ráda dnes podnikla?“
   „Já? No, možná bych se tu už konečně měla trochu zorientovat. Je to hrozně velký město.“
   Přikývla, také se tu ještě pořádně nevyznala, ale jako shinigami ji to tolik netrápilo.

   Bylo krásné moci si užívat sluníčka v kůži, která nebyla náchylná na zrudnutí. Mohla jsem malinko povytáhnout rukávy a nechat dopadat paprsky na choulostivé ruce, alespoň v tomhle světě se hřát sluncem, což bych si doma dovolit nemohla.
   Město bylo v jednom shonu, tak plné lidí, že se mezi nimi člověk dokázal docela dobře ztratit. A o to nám celou dobu šlo.

   Existovala ale jedna věc, která mě dokázala otrávit a málem přivést k šílenství. Byly to ty prokleté shinigamské oči. Pitomá Misa! V duchu jsem nadávala a říkala si, že by k těm „kontaktním čočkám“ měli přidat návod k použití. Po každém vzrušujícím zážitku, vidině něčeho nečekaného, zasvítily rudě a ukázaly nad hlavou nejbližšího člověka rovnici, která už byla předem vypočítaná. Začínalo mi to lézt na nervy. Nemusela jsem každých deset minut vidět, že člověk stojící přede mnou už je odepsanej a zbývá mu pouhých pár dní, v lepším případě měsíců. Navíc… co kdyby si těch svítících panenek někdo všiml?

   Chtěla jsem se podívat po městě. Dokud budou policisté hlídkovat u univerzity, musím se nějak zabavit. Jasně, že mě napadala stovka způsobů, jak se dovnitř dostat, ale buď by byla potřeba pomoci od někoho zvenčí, nebo bych se cvičila v mrštnosti a obratnosti, což by také nebylo hned (a možná by pak ty plány stejně ztroskotaly). A dalo se předpokládat, že identitu studentů budou kontrolovat. Ne, nebyla šance, jak na ten ústav proniknout, o to palčivější byla celá tahle situace.

   Light, funící, hledající

   Sotva vysokoškolský student ráno vytáhl paty z domu, uvědomil si jednu velice zásadní věc. Vůbec netušil, kde by měl hledat. Misu znal jen velmi krátce, přičemž toho spolu moc nepodnikli. Musel se zamyslet nad všemi typy míst, kde by se úspěšná modelka se zálibou v líčení mohla přes den pohybovat. Napadaly ho obchodní domy, luxusní kavárny, klenotnictví a podobná místa. Pro jistotu s sebou vzal fotografii vystřiženou z časopisu, bude mu jistě k užitku.

   Překvapilo ho, že osoby, jichž se ptal, o ní nic neví. Jistě, poznaly ji, ale to bylo tak všechno. Prošel spoustu obchodů v centru města, obhlédl několik kaváren, přinutil se nahlédnout i do několika butiků a obchodů s konfekcí a doplňky, ale bezvýsledně. „Kam jen ta zatracená holka mohla jít?“

   Uprostřed rušné ulice

   Můj pohled padl na něco třepotajícího se na chodníku. Po zaostření jsem zjistila, že je to bankovka, kterou tu musel někdo vytrousit. Málem jsem radostí zavýskla, bylo to jako zázrak. Vyběhla jsem a chtěla po tom papírku sáhnout, když se mi stočil zrak k ambiciózně vypadajícímu muži středního věku a zorničky se opět zbarvily do ruda. Tomu chlapovi podle všeho nezbývalo ani pět minut. Rychle jsem sebrala pohozenou bankovku a uskočila zpátky, přitom jsem nechtěně do někoho vrazila. A pak už stačilo jen s vytřeštěnýma očima pozorovat, jak nejbližší auto neplánovaně zatáčí do strany a sráží podnikatele s kufříkem.
   Příšerně jsem zaječela a rychle se rozběhla pryč. Nebyl to hezký pohled a každou chvíli se tu mohla objevit policie, protože dav už se začínal srocovat.

   Zapadla jsem do nejbližší uličky. Bylo mi hrozně. Sakra, já už nechci vidět lidi umírat! Křičela jsem v duchu. O pár okamžiků později mě vyhledala Rem.
   „Proč pláčeš, Miso?“ zeptala se soucitně a já nevěděla, co jí odpovědět.
   Nakonec jsem vyhrkla: „Jak vůbec dokážeš snášet tenhle shinigamskej život? Musí to být příšernej nápor na hlavu.“ Mozek se spustil na plné obrátky, jak si připomínal všechny ty momenty s bohy smrti, které se objevily v anime. Byla to jedna z těch prací, které byste nechtěli dělat, pokud by nebylo zbytí.
   „Toho chlapa srazilo auto přímo přede mnou. Je to šílený vidět, jak před tebou lidi padají na zem, úplně bez života. Blbě se na to zvyká.“
   Když mi Rem položila ruku na rameno, nevěděla jsem, co přesně to znamená. „Tenhle úděl sis zvolila, Miso. Vím, že je těžké se s tím vyrovnat, ale já jsem tady s tebou.“
   Ach, Rem, kdybys tak jen věděla…

   Ještě chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala, pak jsem si teprve uvědomila, že zmuchlanej papírek je stále v mé ruce. A dostala jsem nápad…
   Ty ses vážně zbláznila! Jak ti asi má tohle pomoct? Ty bez toho nedokážeš bejt, ani když po tobě pátrají?
   Steeven prskal, ale mě to nezajímalo. Jistěže jsem si ten bloček bez linek a něco na psaní nepořídila kvůli tomu, abych sepisovala fanfiction nebo něco jiného. „Hodlám si udělat mapu, tupče!“ odsekla jsem nahlas a zmizela v davu.

   Během dne jsem zakreslila pár značek, aspoň abych zjistila, jestli se pak v tom obrovským městě vyznám. Prošla jsem si několik knihkupectví, zastavila se u čajovny a zvědavě nakoukla dovnitř, trochu peněz ještě zbylo. Počítala jsem s tím, že některý z dalších dnů budu chtít prozkoumat i vnitřek. Okukovala jsem japonskou kulturu, dekorační obchod, místo, kde měli vějíře. Těch barev všude kolem, byla to nádhera. A Rem se trpělivě trmácela se mnou, celá šťastná z toho, že se Misa zase usmívá.

   K večeru jsme se zastavily v parku. Do soumraku zbývaly necelé dvě hodiny. Pohled mi padl na rozkvetlou jabloň. „Nemáš hlad?“ obrátila jsem se k shinigami. Váhavě přikývla a já hned začala šplhat nahoru do koruny.
   „Miso, to přece nemusíš! Já bych si pro něj…“
   „Žádný řeči! Tak se chovají kamarádky!“ houkla jsem na ni a hodila jí první jablko, na které jsem dosáhla. Zakousla se do něj a už neprotestovala.
   Rozhodla jsem se, že si taky nějaká natrhám, koneckonců tohle byla „volná příroda“ a venkovní ovoce bývá zadarmo. Trhala jsem a trhala, než jsem uslyšela pískání. Takové typické klučičí. Musela jsem být na tom stromě asi divně zkroucená, že jsem tu partu mladíků tak rozdováděla. Potom mi došlo, že můj provizorní studentský oděv zahrnuje sukni a že zřejmě ti kluci právě civí na můj…
   Jednou rukou jsem se přidržovala kmene, tou druhou jsem namířila na hlouček pod sebou a mrštila mezi postávající partičku ovocnou střelu. „Nemáte co dělat, zmetci?“
   Rozesmálo je to. „Ó! Kočička má drápky! Ale mířit neumí!“
   Posměváčci, já vám ukážu! běsnila jsem v duchu, skřípala zuby a házela jablka po puberťácích. Když budu mít štěstí, aspoň jednou se trefím. Pak už mi zbývaly jen tři a smíchu přibývalo, pánové dokonce pár kousků pochytali, očistili a pak okusovali. Usoudila jsem, že dál se snažit nemá cenu. Seskočila jsem na Remina záda a po hlavě jí sklouzla dolů. Skupinka doprovázená sprškou prapodivných zvuků mizela v dálce.
   „Co je?“ vydechla jsem. Rem stála obrácena zády. „Hej!“ Klepla jsem ji do ramene. „Tebe se ptám!“
   „Chvíli jsi visela ve vzduchu,“ zabublala shinigami a já si vzdychla. Ještě pár takových hloupých náhod a Light bude přesně vědět, kde mě hledat.

   V Elově kanceláři

   Mladý Yagami došel ke stolu, vzal do ruky desky s rozdělanou prací a pokračoval tam, kde včera večer skončil. Byly to nějaké staré případy, kterými už se policie nezabývala. L si ho hodlal prověřit po všech stránkách, proto mu dával tyhle věci za úkol, aby vyzkoušel jeho úsudek. Nevadilo mu to, i pro něj to byl jistý způsob tréninku. Teď však svíral pero až příliš křečovitě a šílený výraz v jeho očích by přehlédl jen málokdo.
   „Nejsi poněkud napjatý, Lighto-kun?“ zaskřehotalo za ním, prudce se otočil a málem Ryuuzakimu vypíchl oko perem. Teď už ten výraz cholerika vážně nezapře.
   L se tvářil, že to chápe. „Problémy?“
   Problémy! Jak jen to může říct tak jednoduše! Pomyslel si Light vztekle. Celý den neúspěšně pátral a neměl ani jedinou stopu, která by ho k blonďaté dívce přivedla blíž. „Jsem unavený. Celý den jen běhám,“ přiznal se. „Začínám mít dojem, že Misa vážně utekla za hranice.“
   „Ujišťuju tě, že to je nemožné, Lighto-kun. Moji lidé hlídají přechody a všechna letiště.“
   Yagami polkl. „To je podraz, víš to, Ryuuzaki?“
   Černovlasý to vůbec nevzal jako výtku. Místo toho se zeptal: „Mám nasadit své síly?“ Z jeho úst to vyznělo trochu škodolibě a pro hnědovlasého to bylo jako bodnutí otravným hmyzem.
   „Je to moje holka a najdu si ji sám!“ zdůraznil a uhnul očima.
   L jen pokrčil rameny. „Stejně by mě zajímalo, co tě tak pohání, abys ji našel první,“ prohlásil zamyšleně. Už začínal překračovat mez.
   „Myslím, že tě požádám, abys odešel. Tvá přítomnost začíná narušovat moje soustředění, Ryuuzaki,“ procedil Light mezi zuby, a když osaměl, vztekle praštil do stolu. K čertu! K čertu se vším!