3.kapitola - Dohoda

vloženo: 27.06.2010   
počet zobrazení:   

   Noc uběhla klidně, žádný narušitel se neobjevil. Ráno však vyvstaly další palčivé otázky. Nejjistější bylo samozřejmě vrátit se na místo činu, protože tam někde se musel nacházet vchod do „mého“ světa. Nechtěla jsem tu zůstat už ani minutu, hned po probuzení jsem pomýšlela na návrat do reality. Rem šla sehnat něco k jídlu a nechala nás o samotě.
   „Ty víš, kde je východ?“ zeptala jsem se své horší poloviny na rovinu.
   „Na univerzitě,“ odpověděl mi, aniž by hnul brvou. „Hele, docela rád bych se vrátil zpátky do tvý hlavy. Studená podlaha, to je pod mojí úroveň.“
   „No tak dobře, ale bojím se, že bude podezřelý, když se takhle mladá holka bude promenádovat sama po obrovským městě.“
   „A už víš, jak se zamaskuješ?“
   Přikývla jsem. Chtěla jsem vyzkoušet, jak bude fungovat Henge no Jutsu. Včera jsem si mohla na chvíli zkusit, jak tu bude mocná schopnost manipulovat s větrem, a zjistila jsem, že je omezená, asi tak na polovinu. To bylo pochopitelné. Těžko by si někdo nevšiml, kdyby se najednou rozlétla půlka města.
   „Tak co?“
   Steeven si mě začal prohlížet. „Zůstaly ti ty nazlátlý voči. A máš pořád stejnou výšku. Ať uděláš, co uděláš, Misiny proporce ti zůstanou.“
   „To neva, aspoň něco.“
   Měla jsem zvlněné černé vlasy, usedlejší oděv dost připomínající studentský a obyčejné boty, trošku větší nos a pihovatý obličej.
   „Hele, i když budeš dělat všechno možný, Yagami tě pozná.“
   „Nebojím se ho,“ řekla jsem rázně a oprášila si oblečení.
   „Mně nic nenamluvíš! Já tě znám líp, než se znáš sama, jsem tvoje součást, dokud nás smrt nerozdělí. Mně prostě nemůžeš věšet na nos bulíky!“ odmlčel se, aby o chvíli později pokračoval. „Máš v hlavě zmatek. Nepopřeš, že ten kluk ti tou komplikovanou povahou připomíná Jeho!“
   „Ale taky moc dobře víš, že tam hluboko uvnitř si odmítám připustit možnost, že by byl schopný využít tu příležitost, kdyby se mu zápisník dostal do ruky,“ vzdychla jsem a zaťala pěsti. Můj společník ryl do živého a ty vzpomínky tolik bolely. A Steeven pokračoval.
   „Jenže teď je sám, možná v depresi, zavalen prací. Dusí ho škola, toulá se venku a nemá možná žádného opravdového přítele…“
   To už mi slzy tekly z očí proudem. „Přestaň! Vím moc dobře, co chceš říct. A já stejně tak dobře vím, že za to můžu. Ale sáhni si sem,“ ukázala jsem na místo, kde by se mělo nacházet srdce (i když, popravdě, nikdy jsem nezjišťovala, jestli tam vážně nějaké mám). „Řekni mi, jak bije.“
   „Normálně,“ ušklíbl se.
   „Tak vidíš. Vůbec necítím žádné extrémní vzrušení.“
   „Jo, ale to říkáš teď. Ale počkej, až k tomu setkání dojde a mladý Yagami udělá něco, z čeho se ti vrátí vzpomínky. Pak to neustojíš.“
   Mávla jsem rukou. „K žádnýmu setkání ani nemusí dojít. Dneska proniknem na univerzitu a vrátíme se domů.“

   Dveře se opatrně otevřely a zas zavřely. Dovnitř vplula Rem, která držela v ruce kousek pečiva. „Omluvte mě.“ Steeven se uklonil a pak se rozplynul jako pára.
   „Děkuju.“ Vzala jsem si jídlo a v duchu přemítala, jak ho sem shinigami asi dopravila a jestli si toho někdo všiml.
   „Vypadáš jinak,“ poznamenala.
   „To víš, měnit vzhled, to já umím,“ nasadila jsem svůj nejupřímnější výraz. „Přece to nevidíš poprvé.“ Pak jsem malinko zaváhala. „Chci se podívat do města a najít si nové místo na přespání. Půjdou po nás, možná už začali hledat.“
   Venku bylo příjemně. Lidé se strkali přesně jako u nás a auta nedávala přednost. Takovej to byl svět, zkaženej a nebezpečnej. Doma bych neuměla japonsky žblebtnout ani slovo, ale ve světě anime si každý rozuměl s každým, stačilo si vzpomenout na Hetalii. Teď to byla nesporná výhoda, když jsem se v tomhle svém novém studentském úboru přesouvala k obchodu s elektronikou a mohla přes výkladní skříň sledovat zprávy.
   Vidíš? Místo, kde tě zadrželi, je plný policajtů a univerzitu hlídají. Domů se hned tak nedostaneš.
   Nemusel mi to připomínat, ale stejně jsem se zamračila. Vadilo mi, že se budu muset potloukat v téhle čtvrti a jen číhat. Navíc… přímo mě deptalo, že jsem se občas zapomněla a pak panenky zasvítily rudě a ukázaly mi délku života těch přede mnou.

   Rem byla opravdový anděl strážný. Dávala pozor, aby se v naší blízkosti neobjevil Ryuuk, protože to by znamenalo, že Light je poblíž, a já jí přece řekla dost jasně, že zatím se s ním ještě setkat nechci. Měla Misu vážně ráda, to bylo patrné hned na první pohled. A nešlo opomenout ani to, že uměla dávat dobré rady.

   Byla jsem mrzutá, protože zjištění, že univerzita je obklíčená, bylo pořádná čára přes rozpočet. Podařilo se nám sice minout nechtěně i pár policajtů, ale byli to jenom dopraváci. A to byla další věc, která mi vrtala hlavou. Bylo jisté, že lov ještě nezačal. Proč?

   Nakonec jsme skončily s Rem v parku. Já si sedla do stínu stromu a vzala do ruky knihu plnou japonské poezie, kterou tu musel odhodit nějaký barbar. Ukázalo se, že shinigami je možná ještě nenasytnější než Ryuuk. Popravdě… chutnalo jí všechno. Vysvětlovala mi, co jsem vlastně věděla celou dobu – že jídlo z lidského světa jim, bohům z podsvětí, chutná jako rajský pokrm.
   „Co je to za knihu?“ zeptala se se zájmem.
   „Básně… ale není to ono. Je to ten typ poezie, který by se mohl hoch odvážit předčítat své dívce. A ta by se na něj dívala a červenala se až za ušima,“ odpověděla jsem zasněně.
   „Vy lidé máte zvláštní způsoby, jak vyjadřovat emoce,“ uchechtla se Rem. „Například tobě teď úplně hoří tváře.“
   „Jo… to… to je totiž tím, že ty básně jsou tak hrozně hezký,“ špitla jsem a znovu zrudla.

   Velitelství Útvaru pro dopadení Kiry

   Když se Light ráno dostavil do kanceláře, hned mu bylo jasné, že L zřejmě celou noc nespal. Než vešel dovnitř, slyšel podivné zvuky a domyslel si, že nejspíš Ryuuzaki běhá po pokoji a možná něco hledá. Jakmile se odhodlal vzít za kliku, už stál černovlasý u něj a upíral na něho své nepřirozeně velké oči, jako by byl psem, co žadoní o kost.
   Yagami si vzdychl. „Otec přijde dýl. Volali mu z policie.“
   „Dobrá. Mám stále v hlavě několik věcí,“ přikývl Ryuuzaki. „Chtěl jsem tě totiž požádat, zda bys nám nepomohl dopadnout tu dívku. Tobě bude věřit.“
   „Nevím, jestli mám na to přistoupit,“ odpověděl mu brunet s vážnou tváří.
   „Proč?“ zajímal se L.
   „Copak to není jasné? Mám přihlížet tomu, jak je z mé přítelkyně pokusný králík?“
   „Ale… ty nahrávky jsou její. Máme proti ní důkazy.“
   „Ty nahrávky mohly být jen nevinná zábava, jakou se baví děcka. Navíc… přece je jasný, že je dělal amatér.“
   „A jak vysvětlíš ta naplánovaná úmrtí?“ kul černovlasý železo, dokud ho to bavilo.
   „Mohlo se jí zželet skutečnému Kirovi a pomohl jí. Uznej, že ta holka se nechová jako vražedkyně. A kromě toho… nechoval ses k ní vůbec hezky. Každý na jejím místě by toužil po útěku.“
   Ryuuzaki se obrátil zpátky k černé obrazovce. „Hm, takhle jsem nad tím zatím neuvažoval. Pomáhals jí?“ vyštěkl na něj znenadání.
   Light sevřel ruku v pěst a zase ji pomalu rozevřel. „Jestli nepřestaneš s těmi nesmyslnými obviněními, nepomůžu ti! Nevím, kolikrát ti mám ještě říkat, že nejsem vrah!“ Už byl v obličeji celý rudý. Chtěl tomu vševědoucímu detektivovi dokázat, že se tentokrát spletl, a přitom se spustil na tenký led.
   „Můžu tě ujistit, že mé podezření vůči tobě slábne, Yagami-kun. Mohu ti nabídnout čaj?“
   Čaj! Jako by snad nějaké pití mohlo vynahradit všechny ty ústrky z Elovy strany.
   „Přiznávám…,“ zašeptal Light do ticha. „…že když jsi mě sem včera zavolal a já viděl, co se děje, měl jsem chuť tě zabít, klidně v téhle místnosti, přede všemi, těmahle dvěma rukama. Nejspíš nechápeš, proč ti to říkám, ale nehodlám na tvou dohodu o pronásledování Misy přistoupit, dokud mi nezaručíš, že ji ušetříš podobných praktik. Je to jen obyčejná holka. Chceš mít na svědomí, žes jí narušil psychický zdraví? Zdá se mi, že nemáš vůbec žádnou úctu k lidskému životu!“
   Hm, kdyby mě teď slyšel Ryuuk, vysmál by se mi do obličeje, pomyslel si hnědovlasý, ale na svých slovech trval. Ryuuzaki si ho chvíli prohlížel, jako by zkoumal stupeň Lightovy příčetnosti.
   „Mám takový dojem, že našemu géniovi odumírají mozkové buňky,“ odfrkl si komisařův syn a přísně si Ela přeměřil. Měl hned několik důvodů, proč chtěl, aby mu uvěřil. Ztracené plány se daly dohnat, ale bylo v tom tentokrát i víc. Potřeboval se ujistit, že všechno, co se včera stalo, nebyla jen hloupá náhoda.
   „Dobrá. Nechám jednotky jen u místa činu, kdyby se tam chtěla vrátit, ale nevydám příkaz k pátrání. Dovolím ti ji najít a přesvědčit, aby přišla sem, přímo do budovy. A zaručím ti, že jediný výslech, který podstoupí, bude na detektoru lži.“
   „To je rozumné řešení. A snad si pak konečně v duchu přiznáš, že nemám s těmi zločiny nic společného. Prostě ti ty okolnosti jen hrajou do karet, to je všechno.“
   „Uvidíme, Yagami-kun, uvidíme,“ řekl L zamyšleně a podal mu ruku.