1.kapitola - Důležité zjištění

vloženo: 27.06.2010   
počet zobrazení:   

   Poslední dobou jsem si připadala až neuvěřitelně otupělá. Kolem mě se událo tolik neštěstí a já se na to dokázala dívat bez mrknutí oka. Možná jsem z toho všeho už byla prostě unavená, protože všechno šlo od desíti k pěti, jako by to snad byl nějaký trest. Den za dnem mi kůži spalovalo slunce jako žhnoucí ohnivá koule a tělo se rozhodlo poddat se té bolesti. Ani největšímu nepříteli bych nepřála alergii na sluneční světlo, není to nic hezkého. Jedna rána za druhou padala na moje záda a já si pořád říkala… Proč? Za co jsem si to zasloužila? Odcizuju se od rodiny, moje právo na lásku je už dávno zašlapáno do země a škola… to je ta poslední věc, kterou bych se chtěla zabývat. Jen další a další nesmyslné překážky, co nám hází pod nohy „ti lepší“, ti, co se neumějí chovat.

   Uvažovat takhle, to už pomalu nahlížíte do mysli psychopata. Jenže já nejsem ten typ člověka, který by někoho zabil jinak než v sebeobraně. Ovšem na druhou stranu… kdybyste zašli opravdu až za hranice možností, našla bych v sobě sílu ublížit vám tak, aby se to už neopakovalo. Ani úplně nejtolerantnější člověk na světě nedokáže snášet věčně to bezpráví, co se kolem něj děje. Stačí jen vykročit po ulici a hned uvidíte, že se najdou lidé, kteří by byli schopni vás strčit do cesty jedoucímu autu jen proto, že sami spěchají. Procházím mezi nimi a zkoumám je. Poučení, které pak vkládám do svých příběhů, pramení ze skutečného života.

   Ano, takhle jsem uvažovala a nebýt práce sjednané na červenec, asi bych se z těchhle depresivních stavů už nedostala. Všechno, co jsem cítila, byl jen vztek, nenávist a opovržení. Bavila jsem se jen s lidmi, kteří mi za to stáli, a jen uvažovala nad tím, jak život plyne před očima a člověk stále více ztrácel jakoukoli motivaci. Pak jsem ale objevila anime Death Note a krom emocí pohřbených hluboko ve svém nitru jsem oživila i vzpomínky na dobu, kdy jsem byla opravdu šťastná. Vrátila se mi síla a já se znovu mohla zlu postavit se vztyčenou hlavou a dál šířit morálku přes příběhy, aby nikdo nezapomněl, že svůj osud si utváříme sami.

   Za těch posledních pár dní ustaly moje noční můry, byla jsem teď mnohem uvolněnější. Je až s podivem, co jedno anime dokáže udělat s empatikem.

   Šla jsem spát jako obvykle, víčka mi těžkla sama od sebe a já si pěkně od srdce zívla. Necítila jsem žádné vibrace, nic, co by signalizovalo, že se děje něco neočekávaného. Člověk se propadal do snu a přestával vnímat všechno kolem sebe. A pak se nade mnou mihla postava… zakrývala si tvář, ale její ruce, bílé jako sníh, mě uchopily za paže a začaly se mnou točit. Pak to všechno přestalo a já jen cítila, jak strašně mi třeští hlava.
   „Au! Do háje!“ Musela jsem si jí ohmatat, jestli ji mám celou. Už je ráno, že je všude tolik světla?
   Vstávej!
   Zamrkala jsem. Kde se tady bere Steeven, má zlá polovina?
   Tak už vstaň! Přece na tom chodníku nebudeš ležet věčně.
   Chodník? Hm, takže další sen. Opatrně jsem se zvedla a prohlédla si lidi, kteří se na mě dívali s obavami. „To je dobrý! Nic mi není!“ usmála jsem se a zamávala jim. Přitom mi neuniklo, že moje bělostná ruka je teď mnohem tmavší, opálenější. Rychle jsem zkontrolovala oblečení a v duchu zaúpěla. Proč vypadám jako šlapka?
   Bod první: Najít zrcadlo a zjistit, jakým způsobem proběhlo převtělení, protože jedno bylo jasné už teď. Tohle není moje tělo!
   Lidé se uklidnili, zato začal opět dorážet Steeven. Poldové! Zašeptal mi do ucha a já se rychle otočila. Utvořili kolem rojnici, úplně mě obklíčili.
   Cítila jsem, jak mě svrbí prsty, což znamenalo, že moc, která se projevuje jedině v anime světě, je zpátky. Stačilo jen spojit ruce a mohla jsem jim zmizet jako pára. Jenže jeden z těch chlápků měl úplně stejný nápad, a když mě chňapnul, dupla jsem mu na nohu tou nemožnou botou a začala sebou házet, potřebovala jsem ho prostě nějak setřást. O Steevena jsem se nestarala. Ve chvílích, kdy jsem ho skutečně potřebovala, jsem od něj nikdy nedostala jedinou radu. Potom světlo zmizelo, jak mi někdo hodil přes oči pásku, a ten cizí chlap mě nechtěl nechat mluvit. A pak jsem ztuhla, když řekl: „Amane Miso, jste zadržena pro podezření, že jste druhý Kira!“ Doprdele! Co teď?

   Před univerzitou

   Černovlasý shrbený kluk se zatvářil malinko pobaveně. Light mu pořád ještě neodpustil ten hloupý trik s telefony. Teď se mu ale L zadíval přímo do očí.
   „Nejspíš tě moc nepotěší, když ti řeknu, že jsem teď obdržel zprávu od speciální jednotky. Právě zatkli Amane Misu.“
   „To přece nebylo nutný!“ Yagamimu na čele pulsovala žíla, ale přesto se snažil, aby na něm druhý mladík nic nepoznal.
   „Důstojník mi právě říkal, že se bránila srdnatě, plně to chápu. V jejím bytě jsme zajistili důkazy o těch nahrávkách, včetně vlasů…“
   „Nevím, proč si myslíš, že by toho byla zrovna ona schopná!“ odporoval mu Light. „Nebo je to jen proto, že se scházela se mnou? Copak mě pořád ještě podezříváš? Už jsem ti dokázal aspoň stokrát, že se mýlíš, a ty stejně v téhle nesmyslné hře hodláš pokračovat.“ Mávl rukou, jako by to pro něj bylo podřadné, a chystal se odejít.
   „Yagami-kun,“ ozval se L a pootočil k němu hlavu. „Nechoď teď na velitelství. Zavolám ti pak sám. Chci totiž, aby ses na něco podíval.“

   V autě

   Horší už to být vážně nemohlo. Pouta na rukou, páska přes oči a šátek v puse. Zatraceně, kdo mě do toho namočil? Nezůstane mu v těle jediná kost, až na to přijdu. Navíc jsem cítila, jak mě někdo hladí po zádech, takže jsem je zkusila napnout.
   „Všechno bude dobré, Miso. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil.“
   Ten nakřáplý hlas mi byl povědomý a rozhodla jsem se jednat.
   Steevene! Ty palice dubová, nedělej mrtvýho brouka!
   Co chceš?
   Zjisti, jestli se dokážeš nějak nenápadně napojit na Rem, to je ten tvor, co sedí vedle, je to Misin shinigami.
   Jo, dobře, ale co potom? V týhle poloze se ti proměna nepodaří, namítal, ale to jsem přece věděla, že s těma rukama takhle o sebe třít nemůžu.
   Až ti řeknu, vytáhni mě ven.
   Když to udělám teď, pravděpodobně se udusíš, řekl se zlomyslným úšklebkem.
   Do toho se nepleť, už mám nějakej plán! Prostě, až řeknu, tak to uděláš.

   Je prokázáno, že ani agent FBI neumí číst v lidské mysli, což je nesporná výhoda pro schizofrenika. Zatímco já obvykle jednala impulzivně, Steeven měl uvažování chladnokrevného zabijáka. To jsou dobré podmínky pro bojový plán. Že zatkli hned dva nebezpečné delikventy, o tom ti dva v autě neměli ani tušení. A já nebudu hrát hodnou holčičku, když mi jde o život! Nikdo teď nemůže vědět, co se mi honí hlavou, krom mě, Steevena, a pokud o to požádáme, tak i Rem.

   Vrátila jsem se zas do přítomnosti, auto jelo stále stejným tempem. Snažila jsem se kašlat a předstírala, že se dusím, což nebylo tak daleko od pravdy.
   „Hele, co je s ní?“
   „Nevím, zastav!“
   Slyšela jsem, jak vůz odbočil a pak vypnuli motor. Jeden z nich vystoupil a šel otevřít zadní dveře, pak si vzal šátek k sobě. Vydechla jsem úlevou.
   „Co je s vámi, slečno?“
   „Mám… mám potíže… s dýcháním. Já… neřeknu ani slovo, jenom mě prosím… nechte dýchat.“
   „Co myslíš ty?“ obrátil se na kolegu.
   „No, L řekl, že cíl máme dovézt živý, tak to snad můžeme udělat, ne?“
   Výborně, takže už je jisté, že ten vykulenec v tom má prsty. Grr… mít tu ten zápisník, asi bych udělala všechno proto, abych ho odpravila sama. Dost! Takhle neuvažuj, ty nejsi jako Kira!
   Oprav se, zlatíčko. Občas nejsi jako Kira, uchechtl se Steeven.
   To si vyřídíme. Teď máš šanci! Dělej, vytáhni mě!

   Agenti nastoupili do auta a znovu se rozjeli. Moje tělo pravidelně dýchalo, trochu pomaleji než obvykle, ale stále jsem byla naživu. Jenže v té chvíli jsem už ve své hmotné schránce nebyla. Jako dva duchové jsme se s bledým mladíkem vznášeli nad ní.
   To je pěkně blbá situace, co? Tuším, co bude následovat, a o to víc mě to děsí, vzdychla jsem. Jak to teda vypadá s Rem?
   Duševní spojení navázat můžeme. No a asi bych tě měl pochválit, zahrálas to skvěle.
   To nebylo žádný hraní, když se člověk dusí doopravdy! namítla jsem podrážděně a pak si znovu povzdychla: Budeme se nejspíš muset dostat na místo. Rem v anime tvrdila Mise, že by jí mohla zachránit, pokud by ji o to požádala, a to s ní ještě nejednala o vymazání vzpomínek na deník. Musíme se dostat do nějakého místa, kam nedohlídne kamera, pak bude možné provést proměnu a zmizet.
   Pak si ale zajisti, aby ti někdo otevřel dveře, jinak až se vyčerpáš, budeš ve stejným srabu jako teď, možná ještě horším.
   Jo, to máš pravdu. Ty vždycky myslíš za mě. Tím byl hovor dvou rozpolcených duší u konce a já se mohla vrátit do svého těla.

   Na velitelství

   L si sedl do své oblíbené polohy a zaujal místo v křesle, čekal zřejmě na nějaký signál. „Chytili jsme druhého Kiru,“ oznámil důstojníkům, kteří za ním stáli. Pak zapípal přístroj. „Watari?“
   „Vše je připravené,“ potvrdil starý muž.
   „Dobrá, pusť obraz.“
   Policisté nemohli uvěřit tomu, co se objevilo na televizní obrazovce. Naskytl se jim totiž pohled na uvězněnou dívku stojící u kovového podstavce se zakrytýma očima, ve svěrací kazajce přepásané popruhy, tvářící se tak vyděšeně, že nebylo pochyb o tom, že je v šoku.
   „Ale to přece!“ namítl Aizawa. „Ele, tohle už je přespříliš!“
   „Ta opatření jsou nezbytná, vezmeme-li v potaz, že je to druhý Kira, který zabíjí, aniž by znal jména,“ odpověděl Ryuuzaki klidně a přitom nespouštěl oči z obrazovky. „Nechte obraz zapnutý!“
   „Ale na tohle nemáte právo!“ odporoval mu jiný důstojník.
   „Matsudo, pokud se na to necítíte, jděte domů! Elovy metody jsou sice neortodoxní, ale zatím se nezmýlil a já mu věřím.“
   „Ya… Yagami-san.“ Mladý důstojník v sáčku se zdržel dalších protestů, ale myslel si své, což na něm L poznal, ale nekomentoval to a sáhnul po telefonu.
   „Yagami-kun, čekáme tě tady.“ Pak se obrátil k ostatním. „Toto je údajná přítelkyně vašeho syna, pane Yagami. On sem právě teď jede.“
   Opravdu netrvalo dlouho a Light vtrhl do dveří, v patách mu byl Ryuuk, kterého samozřejmě ostatní v místnosti vidět nemohli. Sjížděl pohledem z obrazovky na L.
   „To… to je Misa?“ dostal ze sebe přiškrceně. „Nemyslíš si, že to už trochu přeháníš?“
   Shinigami mu položil ruku na rameno. „No, Lighte, a co s tím teď?“
   On sám nad tím už přemýšlel, když mu Ryuuzaki oznámil, že ji unesla speciální jednotka na jeho příkaz. Tušil, že je křehká a mohla by podlehnout, ale stále ji potřeboval. Chtěl něco namítnout, ale L byl příliš zaujatý obrazovkou.
   „Přinutím tvou přítelkyni k přiznání, Yagami-kun,“ oznámil mu a stiskl mikrofon.

   Laboratoř

   Vypadalo to fakt mizerně. Nemohla jsem se skoro hnout, nic jsem neviděla a od stálýho stání bolí pěkně nohy. Jenže když teď něco neudělám, skončí to moc špatně.
   Steevene, nic nevidím! Budeš muset být mýma očima. Jak to okolo vypadá?
   Vztyčený kovový stůl, kazajka pro psychouše a pásy okolo. A ten chlápek vypadá, že tě ještě nechá.
   To je dobře. Prosím, řekni Rem, že jsi moje duševní dvojče a že bys s ní rád mluvil…
   Na to mě neužije, řekni jí to sama! odsekl a vtom se ozval modulovaný hlas z mikrofonu.
   „Miso Amanová, jak se cítíš?“
   L! Mít ho tady, chytnu ho tak, až by mu ty voči lezly z důlků! „Ne moc dobře. Myslím, že budu zvracet.“
   „Dobrá, oddechni si a rozmysli, co Watarimu řekneš. Dáváme ti pouhých deset minut.“ Kývla jsem hlavou a svěsila ji. No, Lighte, vidět mi teď do palice, sednul bys na zadek, pomyslela jsem si a pak houkla na Steevena: Spoj mě s Rem!
   Duševní spojení se podařilo, potřebovala jsem jí to říct rychle. Poslyš, Rem, tohle je mé zlé dvojče, jmenuje se Steeven. Misa totiž trpí schýzou, víš? A tenhle přelud jí pomáhá, aby nechtěla udělat nějakou pitomost.
   Přesně tak, nee-chan, zachechtal se oslovený a prohlížel si shinigami.
   Rychle jsem pokračovala: Říkala jsi, že mi můžeš pomoct, že? Dokázala bys přervat ty popruhy a dostat mě ven z té kazajky?
   „Ano, tu sílu bych na to měla,“ řekla, dost překvapená tím, jak se Misa zas až tolik nebojí.
   Dobře. Potřebuju najít místo, kam nedohlédne kamera. Až řeknu, že se vzdávám, srazíš tu kovovou konstrukci na zem, přetrháš to a nenápadně otevřeš dveře. Půjde to?
   „Ano, ale… co zamýšlíš?“
   Povím ti to potom. Nevím, kolik máme času.
   „Dobrá. Do pravého rohu kamera nevidí,“ prohlásila Rem a dodala, že je dost široký. Steeven zavýskl. Když se nic nepodělá, budeme zachráněni všichni tři.
   Nadechla jsem se. „Pa… pane? Ještě je venku světlo?“
   Ryuuzaki trochu zaváhal, než odpověděl. „Ano, ještě nenastal soumrak.“
   Bezva, teď asi přemýšlí nad odpovědí. Bylo by snazší zmizet ve tmě, ale takhle to bude muset jít taky. Začala jsem sebou cloumat, aby nikdo nepojal podezření, a pak vyhrkla: „Vzdávám se!“

   Rem byla přesná, vytrhla ze země kovovou konstrukci, která byla naštěstí tak pevná, že jsem si nenarazila záda. Pořád jsem sebou škubala, zatímco shinigami se snažila Misu zbavit pout, a odrazila přitom Watariho, který se k nám chtěl vrhnout.

   Byla jsem volná a okamžitě vyběhla do rohu, vzala jsem to kolem dveří, takže stařík si vybral stejnou trasu, ale jakmile jsem zapadla do stínu, už mě nenašel a Rem se podařilo nenápadně otevřít dveře a obě jsme vyklouzly ven.
   „L! Zmizela!“ Starci se oči rozšířily hrůzou, Ryuuzaki zíral na obrazovku jako uhranutý, zatímco jsme s naší shinigami prchali pryč.
   Ničeho se neboj, Rem. Tohle je Steevenova schopnost. Ty mě teď nevidíš, ale můžeš mě cítit, ten vánek ve tvé blízkosti. Smím ti vlézt na záda? Byla trochu zmatená, ale přikývla. Vem nás do nějakého opuštěného domu, tady nemůžeme zůstat.
   „Dobře, drž se pevně, Miso.“

   Před obrazovkou

   Light zíral na televizi a nevěřil vlastním očím. To nesmyslné chování a ta ledová ztuhlost… ne, to nedávalo smysl. To je Rem! Teď shodila podstavec a otevřela dveře. Co se to tu ksakru děje? Mohla to být nějaká nová shinigamská schopnost, o které nevěděl? Nemusel předstírat, že je vyděšený, Misa ho teď vystrašila dostatečně, a policisty za ním ještě daleko víc.
   „Netušil jsem, že to bude tak náročné,“ ozval se L. „Teď jsem zmatený. Podíval ses pořádně, jestli tam není tajný východ, Watari?“
   „Ne, ten roh je v pořádku. Jen… dveře! Dveře jsou otevřené!“
   Členové tajné spojky byli zděšeni, ale pro Ryuuzakiho to zřejmě nebyl dostatečný důkaz, že se jedná o Kiru číslo dvě.
   „Říkali mi, že pud sebezáchovy je mocný, ale nikdy jsem to neviděl na vlastní oči. Ten ohromný tlak a dopad na zem mohl uvolnit popruhy. Watari, ten roh je široký, říkal jsi mi to předtím. Mohla tam vběhnout jednou stranou a vyběhnout druhou. Projel jsem si znovu záznam a kamera zachytila u dveří šmouhu. Je to sice nanejvýš podivné, ale ne nepravděpodobné. Zajistěte hned budovu!“

   Light si musel sednout a otřít čelo. Měl pocit, že se s ním teď všechno točí. To, co viděl, bylo příliš šílené, navíc… možná Misu podcenil, už na něho rozhodně nepůsobila tak nevinně jako po prvním setkání.
   Ryuuku, co si o tom myslíš ty?
   „Že je to báječná sranda,“ chechtal se a tleskal si do rytmu. Hnědovlasý složil hlavu do dlaní. Teď se všechno ještě víc zkomplikovalo.

   Rem přistála ve starém skladišti, vlétli jsme do něho oknem. Svalila jsem se na zem a zase si vydechla.
   Baka, baka největší! Mohli tě chytit! Proč se nikdy nesoustředíš úplně? vyjel na mě Steeven, ale tentokrát mě ani nenapadlo odporovat, protože měl pravdu.
   „Proměna se mi na chvíli vymkla z rukou, takže mě mohli vidět, jak vybíhám ze dveří. Jsem ráda, že to nedošlo tak daleko,“ vydechla jsem. „Ta technika mě strašně zmáhá. Steevene, zviditelni se, ať tady Rem na mě nekouká jako na blázna, že si tu povídám sama se sebou.“
   Mně se nechce, vykrucoval se.
   „Zhmotni se, dělej!“
   Ne a ne a ne!
   „Hejbni zadkem, nebo tě vyvolám, a to tě bude bolet!“ Po těch posledních slovech se ozvalo zoufalé zakňučení, a to znamenalo, že jsem vyhrála.