Léto s mozkomorem

  Info: Když je v kouzelnickém světě zmatek a všichni mají strach z Voldemorta, reagují přehnaně i na zdánlivé maličkosti. Zlodějce Jamie je přidělen zvláštní trest a jeho plnění se může ošklivě vymknout z rukou...
  postavy: AUTP – Jamelie a Jonathan
  žánr: dobrodružství, depresivní
  aktualizováno: 29.09.2010

vloženo: 02.12.2007   
počet zobrazení:   

   Jak jen může být tohle možné? Pomyslela si vztekle Jamie a kopla do zdi. Seděla tu už pár dní. Svět byl naplněn strachem z Pána zla a za sebemenší přestupek se krutě trestalo. Přitom to byla jen taková pošetilá hra. Ukrást jednu věc ze supermarketu, přímo před zraky mudlů. Brala to s kamarádkami jako nevinný žertík a náramně se tím bavily. Ovšem když ji jedinou chytili a odvlekli sem, veškerý smích ji přešel.
   Ještě chvíli tu zůstane a ze všeho se sesype! Proboha, vždyť je jí teprve třináct a oni ji strčili pod zámek. Cítí kolem sebe chlad a upřené pohledy těch stvůr, co občas zaťukají na mříže její cely. A rodiče? Příliš zděšení, než aby něco udělali. Nechají ji trčet v Azkabanu, dokud o jejím osudu nerozhodne kouzelnický tribunál.
   Do pečlivě udržovaných černých vlasů jí napadala spousta pavučin. Oči zarudlé od pláče schovávala do polštáře. Co s ní bude? Zůstane tu snad už napořád?

   Rada kouzelníků se sešla, aby vyřešila ožehavý případ Jamelie Pennyfeatherové. „Je nade vší pochybnost dokázáno, že to udělala,“ vyštěkl předseda.
   „Co vlastně vzala?“ otázala se vychrtlá postarší čarodějka s obrovskými brýlemi na nose.
   „Jen mýdlo. Ale ona a dvě další dívčiny ztropily v tom obchoďáku příšerný povyk. To pozdvižení! Ani ty mudly jsme nestačili všechny pochytat, abychom jim mohli pozměnit paměť!“ Bouchl rozzuřený předseda do stolu.
   Čarodějka se zamračila. „Ale co chcete dělat? Nemůžete ji zavřít do Azkabanu. Je to ještě dítě!“
   „Nevidím důvod, proč bych neměl. Rok od roku přibývá stále více mladých výtržníků, kteří si dělají z kouzelnického světa holubník. Nehodlám připustit, aby nám tu za chvíli pětiletý kouzelník vykřikoval na ulici smrtelné kletby!“
   „Jste cynik, Lorenzo!“ vmetla mu čarodějka do tváře.
   „Jen bráním své lidi, Agáto!“ zavrčel předseda a obrátil se ke shromáždění. „Máte někdo nějaký návrh, co s tou holkou?“ V obličeji byl pořád ještě brunátný a vypadalo to, že každou chvíli vybuchne znovu.
   Vysoký kouzelník v jednoduchém hnědém hábitu si dovolil ozvat se. „Měl bych jeden nápad. Ta dívka si zaslouží lepší zacházení.“
   „Že to říkáte zrovna vy, Jonathane. Bystrozor, který si nikdy na slušnost příliš nepotrpěl,“ ušklíbl se Lorenzo a legračně přitom zkroutil obličej.
   „Pokud rada dovolí, rád bych si s předsedou promluvil o samotě.“ Jonathan se představenstvu uklonil. Kouzelníci přikývli a jeden po druhém opustili sál.

   Jamie překvapilo, když po tak dlouhé době opět spatřila lidskou tvář. Muž ji vytáhl z cely a vedl za ruku do zatemnělé místnosti. Tam už čekal Lorenzo s bystrozorem Jonathanem. Toho prvního znala, byl to ten, co ji zatknul. Ale kdo je ten druhý?
   Lorenzo si odkašlal a začal předčítat sáhodlouhý pergamen, rozhodnutí rady. „Slečno Jamelie Pennyfeatherová! Byla jste obviněna z krádeže a zastrašování mudlů. Rada kouzelníků Vám dne 30. června udělila trest – žalář po dobu dvou měsíců, které strávíte v kouzelnickém vězení Azkabanu. Rada na svém rozhodnutí trvala a nechtěla v žádném případě učinit výjimku. Přesto jste byla omilostněna na žádost zasloužilého bystrozora, Jonathana Stanwooda.“ Předseda ukázal rukou na muže stojícího vedle něj a pokračoval stále stejným monotónním hlasem. „Slečno Jamelie Pennyfeatherová, byla jste odsouzena ke dvěma měsícům pod dozorem azkabanského mozkomora a jednoho strážce. Za sebemenší přestupek v této době budete bez milosti poslána zpět do Azkabanu a bude s vámi nakládáno jako s kteroukoli dospělou osobou, jež spáchala zločin. Rozhodnutí potvrdili členové kouzelnické rady...“ A začal vyjmenovávat členy komise.
   Jamie rozzlobeně vstala. „Tohle přece nemůžete!“
   Jonathan se lehce dotknul jejího ramene. „Klid, děvče, přece nechcete zůstat tady?“
   „Radši zůstat tady, než mít zpackanej život,“ zavrčela dívka a už se ani na jednoho z mužů nepodívala.

   Před budovou ministerstva kouzel se shromáždila velká spousta lidí. Reportéři s kouzelnickými mikrofony a novináři s bleskobrky. Jamelie si zakrývala rukama obličej a Jonathan Stanwood ji jemně držel za zápěstí a odháněl dotěrné pisálky. Zpráva o dívčině neobvyklém trestu se roznesla mezi společenstvím rychlostí blesku a bulvární tisk z toho chtěl vytěžit co nejvíce.
   „Víte dobře, že Rada zakázala, abyste se té dívky na cokoliv ptali!“ hulákal Stanwood a dva strážci kolem něj rozháněli dav.
   Jamie nikdy nezažila tolik ponížení. Před chvilkou se sem sice přemístili z Azkabanu, ale nečekala, že tu bude tolik lidí, aby ji zvědavě okukovali. Mezi kouzelníky zavládlo mírné zděšení, když spatřili mozkomora, jak poslušně kráčí za skupinkou. Nikdo netušil, že jeden ze strážných drží v rukou řetěz, který měla stvůra kolem pasu. I tito tvorové mají své choutky a ministerští nemohou dopustit, aby v nestřeženém okamžiku někomu ublížili.
   Řidič záchranného autobusu je jen nerad pustil na sedačku. Když mu ale štědře zaplatili, dal si konečně říct.
   Autobus přijel před Jamiin dům. Rodiče za ní vyšli ven. Bylo však vidět, že jsou velmi rozpačití. Co zanedbali, že jim jejich holčička tak zvlčila? Byla čistokrevná čarodějka a nic jí v životě nechybělo. V Bradavicích nepatřila mezi nejlepší, ale ani nejhorší žáky. Snažili se ji příliš nerozmazlovat. Nevěděli, kde se ta chyba stala. Byli ovšem s jejím trestem srozuměni. Jamie na ně pohlédla prosebným pohledem, který říkal: Zažeňte ty lidi a já už budu hodná! Nikdo pro ni však nehnul ani prstem.
   Jonathan nejdříve zavřel mozkomora v garáži a řádně ji ubednil. Však ho brzy pustí, ale napřed si musí promluvit s Jameliinými rodiči. Uvedli ho do kuchyně a dali mu to nejlepší, co měli. Otec zamknul Jamie v pokoji a pak sešel dolů k ostatním.
   „Opravdu nerad vidím takové zacházení, paní Pennyfeatherová, ale tahle možnost byla jediný způsob, jak ji zachránit od nelidského utrpení v azkabanském vězení.“
   „Jistě, my to plně chápeme.“ Jamiině matce se třásl hlas, ale snažila se být klidná.
   „Holka nám vlčí,“ ohradil se otec. „Je jen dobře, když dostane za vyučenou!“ Zachytil ale Jonathanův zděšený pohled a vysvětlil mu, jak to myslel. „Děti teď hledají kolem sebe nějaké vzory, ať už jsou to televizní hvězdy, nebo slavní zločinci, a chtějí se jim podobat. Vymlátit se jim to z hlavy nedá! Já osobně jsem pro léčbu šokem. Je špatná doba na váhání a odkládání trestů. Holka má, co si zasloužila!“
   „Pokud nám ji napravíte, pane Stanwoode, budeme jedině rádi,“ přidala se k manželovi paní Pennyfeatherová.
   Jonathan sváděl uvnitř sebe boj. Má se chovat tak, jak se doposud ke každému choval a s maskou nelítostného bystrozora si nenechat nic líbit, nebo zvítězí jeho lítost nad dívkou, která si málem zničila život? Nakonec vzdychl a vydal se za děvčetem do pokoje.
   „Co tu chcete?“ vzhlédla k němu Jamie a nepřestávala se mračit.
   „Poslyš, já chápu, jaké to pro tebe musí být, ale není to tak hrozné, jak to vypadá. Jsou to jen dva měsíce, a když to přečkáš, budeš zase volná jako pták.“ Snažil se ji ukonejšit, ale dívka mu na to neskočila.
   „Měl jste někdy zkažené prázdniny?“
   „Ne, to ne, ale...“
   „Ale co? Není nic horšího, než mít fízla s mozkomorem za zadkem!“ odsekla Jamie a dál zírala do země.
   „Jak myslíš, děvenko. Ale uvědom si, že i já dokážu být nepříjemný!“ Jonathan prásknul dveřmi a zapečetil je kouzlem. Tak tohle přece jen trochu přehnal! Neměl se nechat unést, vyprovokovat. Ale teď už je na omluvy pozdě.
   První dny byly pro Jamelii peklem. Mudlové v jejich ulici považovali Jonathana za strýčka a mozkomora samozřejmě vidět nemohli. Kouzelníci z jejich městečka si na děvče vzrušeně ukazovali a ještě se pochichtávali Jonathanovi, který za sebou na řetězu táhl stvůru zahalenou v plášti. Kam se hnula, šli za ní a ani jeden z nich ji nespustil z očí. Ještě před odchodem z kouzelnického vězení jí Lorenzo důrazně napomenul, že za přestupek se považuje i použití hůlky, jelikož není ještě plnoletá. Rodiče jí hůlku zabavili, hned jak v kouzelnických zprávách uviděli dceřin obličej, když ji zatýkali. A o pár hodin později už je zvalo ministerstvo dopisem k návštěvě vězeňských kobek. Zděšení manželé vyslechli obvinění a oba jen mlčky přikývli. Co se také na to dalo říct? Nic, vůbec nic. Smířili se s realitou, že si jejich Jamie zničila život. Nemohou jí pomoci.
   Uběhlo spoustu času a blížil se konec července. Jonathan se k dívce choval přezíravě a za každou špatnou myšlenku ji káral. Spolu s Alastorem Moodym byli jedni z nejlepších bystrozorů a on si nedokáže poradit s malou holkou? Udílel jí dobře míněné rady a jednou či dvakrát se k němu sklonila a smáčela mu hábit slzami. Jednoho dne tu vzpurnou dívku zlomí a to povede k jejímu napravení…
   Jamelie si už pomalu zvykla na muže, který ji doprovázel na každém kroku a dbal na to, aby se k ní mozkomor příliš nepřibližoval. Kdyby ho nehlídal, mohl by se na dívku vrhnout a chtít jí vysát duši, a to by si nikdy neodpustil. Snažila se Jonathana ignorovat, ale to dost dobře nešlo. Brzy byl podstatnou součástí jejího života. Sice se k němu chovala ošklivě a mohla si takové činy odpustit, ale on se uvolil k tomu ji hlídat. A jistě to nedělá jen tak, dostal štědře zaplaceno! Občas měl ale její strážce a ochránce přeci jen světlé chvilky a to pak vyprávěl dívce příběhy, kterým se oba smáli.
   Kdykoli chtěla dívka provést nějakou špatnost, pustil Jonathan stvůru z řetězu a ona se k ní přiblížila tak blízko, že cítila její hnusný dech. Děvče dostalo strach a každou lumpárnu si vždy raději rozmyslelo.
   Už se blížil konec srpna, zbývalo jen posledních pár dní. Jonathan litoval, že tu dívku ničemu nenaučil, neboť byla pořád stejně tvrdohlavá a potencionálně nebezpečná. Jamie se už tetelila myšlenkami na svobodu. Už jen těch posledních pár dní vydržet a bude opět volná!
   Její strážce ji vyzval ke společné procházce. Uklonila se, sklopila zrak a zmizela v pokoji. Umyla si vlasy, smyla z tváře líčidla a rázem vypadala jako někdo úplně jiný. Přirozená, dokonce se přinutila k úsměvu.
   Procházka na kopec za městem vypadala slibně, ačkoli Jamelie vycházky nesnášela a Jonathan to moc dobře věděl. Táhl za sebou mozkomora a brzy funěl do kopce.
   Na vrcholu bylo krásně. Dívali se společně na západ slunce, a muž ji dokonce přátelsky objal. Když sestoupili do údolí, dívčin strážce zakopl a upadl na zem. Hůlka se mu odkutálela stranou. Stvůra zavětřila, mozkomor nasál pach emocí a nedalo mu příliš práce zjistit, že je volný. Vrhl se k Jonathanovi a chytil ho do svých slizkých pracek. Kouzelník byl vyděšený k smrti. Snad se nechystá…
   Jamie zavřískla a zírala na tu hororovou scénu. Jonathan byl v nebezpečí, a když něco neudělá, čeká ho něco horšího než smrt! Ale pokud se dotkne hůlky, skončí v Azkabanu. Viděla zděšeného muže, jak zápasí o holý život, a rozhodla se jednat! Vrhla se k Jonathanově hůlce a pevně ji stiskla v ruce. Vzápětí z ní vyšlehl zářivý červený paprsek, který mozkomorovi odřízl kousek pláště. Stvůra zaječela a zavrávorala. Její ochránce zůstal ležet na zemi, jako bez života, oči zavřené. Ze všech stran se slétali kouzelníci. Zadrželi dívku, která zběsile kopala, a jednoho z mužů dokonce pokousala. Pak proti ní někdo z nich vyslal zaklínadlo a ona ztratila vědomí.
   Probudila se ve vězeňské cele s okovy na rukou. Co se přihodilo? Zoufalá, že je opět v Azkabanu, se na sebe zadívala do louže, která se vytvořila z vody, co nakapala na zem ze stropu. Navlékli ji do potrhaného černého hábitu, jejího nového vězeňského oblečení. Jak dlouho už tu takhle leží? Kolem procházel muž, bystrozor.
   „Pane! Počkejte prosím!“ Vrhla se k mřížím. Otočil se a provrtal ji pohledem. „Proč jsem tady?“ dožadovala se dívka odpovědi.
   „Všichni zločinci skončí stejně!“ ušklíbl se.
   „A co pan Stanwood? Proč vám neřekl, že jsem mu zachránila život?“ Dívka byla čím dál zoufalejší.
   „Jonathan Stanwood, nejlepší bystrozor jakého jsme kdy měli, leží v kómatu u sv. Munga a není jisté, zda se ještě někdy probudí. Sem patříš a tady zůstaneš!“ Odcházel a dívčiných prosebných výkřiků si nevšímal. Zhroutila se na podlahu.

   Už ani nedoufala, že se tu zas objeví živý člověk. Stále na ni klepaly jen ty odporné stvůry a ona se jich děsila. Věděla, jací dokážou být. Přestala počítat dny, i když ve skutečnosti uplynuly jen pouhé dva týdny. Když přišel strážný, vrhla se k mřížím a čekala. Vlasy zplihlé, tvář strhanou zoufalstvím, vypadala mnohem starší. Otevřel dveře cely, sundal jí z rukou okovy a vedl ven z budovy. Zaclonila si rukou oči, jak jí do nich pálilo slunce.
   „Jonathan Stanwood se probral, slečno Pennyfeatherová, a svědčil ve váš prospěch. Jste volná!“
   Jamie nemohla uvěřit vlastním očím. Když pohlédla k okraji ostrůvku, viděla ho tam stát. Vrhla se k Jonathanovi a zabořila mu tvář do pláště. Poprvé v životě k němu pocítila vděčnost.
   „Tak co, Jamie, poučila ses?“ mrkl na ni a pokusil se usmát, i když měl ještě bolesti.
   „Už nikdy víc, Jonathane.“ Objala ho tak pevně, jak jen mohla. Konečně byla svobodná!

KONEC


(Azkabanští mozkomorové)