15.kapitola - Síla opravdového přátelství

vloženo: 27.06.2008   
počet zobrazení:   

   Akatsuki měli po několika dalších dnech tréninku svého Vůdce už skutečně plné zuby. Přes den z nich málem sedřel kůži a u večeře s nimi probíral, co by se dalo zlepšit. Postupně si vyzkoušeli boj s ostatními. S Konan to nevypadalo dobře, zatím každý svůj zápas prohrála. Dalo by se ale říci, že se zvyšovalo její odhodlání nebýt pokořena muži. Brzy si z ní totiž začali dělat legraci, že je jenom obyčejná žena. Nedalo se ovšem popřít, že byla skutečně nejslabší ze všech. Když bojovala s Itachim, vzdala se ihned, aby se jí nestalo něco zlého. Loutkář ji chytil a ocas Škorpióna se jí ovinul kolem těla, v té chvíli rezignovala. Pein z ní začínal být skutečně nešťastný.
   Ostatní si vedli lépe, ale ani další zápasy se neobešly bez nehod. Zetsuovi se podařilo obalit Sasorimu loutky nějakou lepkavou hmotou.
   „Končím! To z toho nepůjde dolů!“ naštval se loutkář.
   „Ale vždyť jsem ještě ani pořádně nezačal!“ zakňoural zelený ninja.
   Hidan dostal Deidaru na záda a přiložil mu k hrudi kosu, aby ho snad nenapadlo pokoušet se o útěk. Malinko na ni ale přitlačil a řízl blonďáčka do břicha. Ránu rychle obvázali a bělovlasý se Deidarovi stále dokola omlouval.

   Diváci si doopravdy vychutnávali souboj Itachiho se Sasorim. Síly obou soupeřů byly vyrovnané. Loutkář záměrně rozbil jednu ze svých loutek a po zemi se nyní povalovalo spoustu provázků. Jednu ruku držel za zády. Druhou ovládal loutku, které se Itachi snažil uhýbat. Vypomáhal si Sharinganem a byl si jistý svým vítězstvím. „Co se to ksakru…?“ Zamotal se do pohozených provázků. V té chvíli Sasori trhl rukou a dosud neškodná lanka se ovinula jeho protivníkovi kolem těla a spoutala ho. Loutkář přistoupil až k němu. „Vzdej se, Uchiho!“
   „Nikdy!“ zavrčel a snažil se vyprostit.
   „Vítězem je Sasori!“ vyhrkl Pein, protože tušil, jak by tenhle boj mohl pokračovat.
   „Dokud neuznáš svou prohru, nepustím tě.“
   „Odvolej to jutsu, nebo se neznám!“ Uchiha prskal vzteky.
   Ninjové se hlasitě smáli. Konečně i Itachi zakusil prohru.

   „Tak už ho pusť, Sasori, ať se ten chudák může aspoň navečeřet.“ Zetsu se zakuckal.
   „Hm… a mám po zábavě.“ Loutkář vykouzlil na tváři andělský úsměv a uvolnil chakrová vlákna.

   „Jsem rád, že nám tahle hlídka nakonec neodpadla!“ Deidara se svým partnerem mířil do jednoho skrytého údolí.
   „Abych pravdu řekl, ty tréninky už mne začaly docela zmáhat.“
   „Po týdnu? Tomu se říká opravdová výdrž, Mistře Sasori.“
   Blonďatý ninja zkoumal okolí, zatímco loutkář ten čas využil k opravě svých poničených výtvorů. „Zdá se, že je vzduch čistý!“ volal na něj zdálky Deidara. „Ta skála vypadá pevně.“ Bouchl do ní. „Jo, bezva. Jdu se mrknout, jak je ta propast hluboká!“ Vyzkoušel ještě pevnost půdy, po níž kráčel. Jedno místo ovšem podcenil. Země mu křupla pod nohama a on padal dolů.
   „Pomoc! Nemůžu se nikde zachytit!“ Řítil se do hlubin.

   V Sasorim se něco vzepřelo. Popadl ocas Škorpióna, který chtěl právě dosadit na původní místo, ale změnil plán, přidělal si ho k tělu a rozběhl se k okraji skály.
   „Tohle je vážně konec. Nemůžu to jutsu stihnout včas!“ zoufal si Deidara, zatímco stále padal. Cítil, jak něco sevřelo jeho pas. Pohlédl vzhůru. Sasori byl zhruba v polovině propasti. Speciální lano, které měl schované v hrudi, ovinul kolem stromu a spustil se po něm dolů.
   „Proč?“ Blonďáček sledoval loutkářův zkoumavý pohled.
   „Asi… asi to bude přátelství.“ Poprvé po dlouhé době se usmál.
   „Teď by to ještě chtělo dostat nás nahoru.“
   „Pracuju na tom, Deidaro. Nebuď netrpělivý!“

   Na vrcholu skály oba prudce oddechovali. „Věděl jsem, že je v tobě přece jen něco dobrého, Sasori.“
   „Abych řekl pravdu, cítím se dost divně. Když jsem tě viděl padat, došlo mi, že bys mi doopravdy chyběl,“ přiznal loutkář.
   „Já to věděl!“ radoval se Deidara.
   „Beru zpátky tak polovinu všech ošklivých věcí, co jsem řekl… kámo.“
   „A co ten zbytek?“ zarazil se blonďáček.
   „To furt platí!“
   „Co třeba?“
   „Že tvoje bombičky jsou na nic!“
   „Tak v tom případě sluší ten ocas víc tobě než tomu Škorpiónovi!“
   Sasori po něm skočil, ale úsměv mu z tváře nezmizel. „Deidaro! Varuju tě… Ještě slovo a…“
   „Prásk! Kámo!“ Blonďáčkovi zasvítila v očích šelmovská světýlka. Ten den poznal Akasuna no Sasori sílu skutečného a nefalšovaného přátelství.