7.kapitola - Velká váda o umění

vloženo: 14.06.2008   
počet zobrazení:   

   „Tentokrát jsem se na tebe pořádně připravil!“ zašklebil se Sasori. „Máš dost jílu?“
   „Snad jo.“ Deidara si prohrábl rukou vlasy. Nebylo mu už pár dní do smíchu.
   „Tak se připrav, víš přece, jak nerad čekám!“

   Červenovlasý mladík ležel rozvalený na pohovce v obývacím pokoji a přemýšlel. Zjistil, že s blonďatým Deidarou bude ještě spoustu potíží, protože si ho nejdřív musel vycvičit, aby vůbec spolu mohli fungovat. Nejraději by pracoval sám, ale objevují se i takové mise, kde bude potřebovat krýt záda a k tomu potřebuje spolehlivého týmového partnera. Usmál se. Bylo poznat, že Deidara ještě nezažil skutečný trénink. V tomhle ohledu musí rozhodně oba přitvrdit.
   „Jsi tu sám, Sasori?“ Něco modrého se mihlo pokojem.
   „Ahoj, Kisame. Sám, jak vidíš. A kde je Itachi?“
   „Někam se vydal na vlastní pěst. Využil Šéfova odchodu. Nedivím se mu. Už docela dlouho se od něj nechal dusit.“
   „Máš asi pravdu. Vypadal poslední dobou už nějak přešle,“ pokýval hlavou Sasori.
   „Ty taky tak působíš,“ poznamenal Kisame.
   „Odpočívám. Snažím se vychovat z Deidary pořádného ninju.“
   „A on snad není?“ divil se Kisame.
   Sasori se k němu otočil. „Pár příkladů za všechno. Lehkovážný, nedokáže pořádně odhadnout situaci, a jak jsem se dozvěděl, tak většinu svých dřívějších misí nezvoral jen díky nějaké nečekané náhodě. S takovou by za chvíli měla Akatsuki o člena míň.“
   Kisame se zazubil. „Je vážně fajn, že se o nás tak staráš, Sasori. Poznáme, že ti na nás záleží. Mohl bych se k vám párkrát přidat? Itachi se mi poslední dobou směje, že jsem pomalý.“
   Mladík se rozmýšlel. „Tak dobře, Kisame. Ale nevím, jak vás budu zvládat dva.“

   Deidara měl z dalšího tréninku už vyloženou hrůzu. A úplně se zděsil, když uviděl, že se k němu blíží loutkář se žralokem. „Co tu dělá Kisame?“ odvážil se zeptat.
   „Dneska trénujete spolu a já vás budu sledovat,“ osvětlil mu situaci jeho partner.
   „To přece nemůžeš myslet vážně! Vždyť on má daleko větší výdrž než ty!“ naježil se blonďák. Pokud by se ninjovská zdatnost počítala podle množství chakry, Kisame by s přehledem vedl.
   „Aspoň si to pořádně užiješ,“ ušklíbl se Sasori.
   „Myslím, že požádám šéfa, ať mě přeřadí jinam,“ zavrčel Deidara. „A kdo tě vůbec povýšil na velitele týmu?“
   „Brzdi, Deidaro, klídek! Mně utekl partner, tak mi přiřadili novýho.“
   „Nehádejte se!“ snažil se to Kisame urovnat vlídným hlasem. „Přece o nic nejde. Já párkrát Sasoriho viděl v akci a musím uznat, že je zkušenější než my všichni dohromady.“
   Červenovlasý se usmál. Nebylo pochyb, že ho jakákoli chvála těší. Poslední dobou se stejně setkával jen s výčitkami a nářky.
   Po dvou hodinách už byl jeden z učňů zcela vyčerpaný. „Nedáme pauzu?“
   „Na bojišti budeš taky prosit nepřítele o odpočinek, Deidaro?“
   „Ale ty přece nejsi můj nepřítel!“
   „Jako bych byl!“ zamračil se Sasori, ale pak se zklidnil. „Tak fajn, lehni si tu do trávy. Kisame, ještě můžeš?“ Žralok se zazubil a přikývl. Pustili se do boje spolu.

   Itachi se vplížil potichu do pokoje a našel svého rybího parťáka, jak spokojeně oddechuje, jen po těle měl mnohem víc škrábanců než obvykle. Má ho nechat spát? Zatímco se rozmýšlel, žralok už procital. „Jé! Ty už seš zpátky, Itachi?“ podivil se.
   „Dávno,“ zívl. „Co jsi proboha vyváděl? Jsi samý škrábanec a podlitina!“
   „Čím víc jizev, tím je statečnější bojovník,“ prohlásil Kisame moudře a pásl se na udiveném Uchihově obličeji.

   Loutkař připravoval v rohu pokoje pár svých zvláštních esencí.
   „Neruším?“
   „Hm.“ Zamračil se, ale pokynul mu rukou.
   „Měl bych se omluvit. Jsi vážně skvělý ninja, Sasori.“
   Mladík k němu vzhlédl. „Život se se mnou nijak nemazlil. Všechno jsem musel zvládat sám a brzy jsem si zapamatoval, že za chyby, i ty sebemenší, se draze platí!“ řekl a ztišil hlas.
   „Tak já… chtěl jsem jen… díky,“ zamumlal Deidara a odešel. Sasori potřásl hlavou. Vypadá to, že mne tu už konečně začali uznávat.

   „Dneska nebudeme trénovat?“
   „Nevypadáš, že bys to ještě zvládl. Mám něco lepšího, co podporuje soustředění. Takže vlastně i to je takový malý trénink.“
   Deidara překvapeně zamrkal. Sasori byl chladný jako obvykle, ale v očích měl velice zvláštní výraz. Našli si opuštěné místo a teprve zde vytáhl ninja svůj úlovek – malířskou paletu a několik srolovaných pláten.
   „Barvičky? Netušil jsem, že rád kreslíš!“
   „Je to ten nejlepší způsob relaxace a zároveň se ti otevírají nové obzory,“ pousmál se červenovlasý mladík. Roztáhli první plátno. V téhle místnosti už hodně dlouho nikdo nebyl, nebudou rušeni. Blahodárný klid ovšem netrval dlouho. Brzy se totiž oba pustili do debaty na téma: Co je umění?
   „Já tvrdím, že umělcův výtvor musí šokovat, a proto jde o jedinečnost okamžiku!“ vykládal nadšeně Deidara.
   „To určitě ne!“ odporoval mu Sasori. „Dílo lidských rukou musí být trvalé, aby ho ostatní mohli obdivovat a hodnotit jeho kvalitu!“
   Poklidná debata brzy přerostla v hádku. Blonďáček obhajoval své třaskavinky, seč mohl, Sasori zas upřednostňoval kvalitní loutky, co hodně vydrží. Nejdříve vzrušené hlasy, pak se ti dva z legrace začali prát. Ten hluk ale přilákal nežádoucí pozornost.
   „Nepamatuju se, že jsme do Akatsuki přibrali dvě děti,“ chechtal se Kakuzu, když se ty dva pokoušel s Hidanem jemně odtrhnout. Oba ninjové byli upatlaní od barev, vrhali po sobě divné pohledy, ale přesto oběma cukaly koutky.
   „Nic se nestalo!“ vysvětloval Deidara a snažil se přitom vymanit z Hidanova sevření. „Jen taková velká váda kvůli umění.“

   Setmělo se, utahaní ninjové šli brzo spát. Sasori zíral na spícího Deidaru a opět přemýšlel. Musel uznat, že s tímhle tvrdohlavým blonďatým ninjou bude jedno překvapení střídat druhé. Nejspíš si s ním užije dost legrace. Občas člověk prostě potřebuje rozptýlení. Přesto nebyl jeho přítel, pouze partner. Sasori nekompromisně odmítal lidské vztahy. Úplně stejné to bylo i s Orochimaruem.
   Vysoký muž s divnýma nažloutlýma očima a s černými vlasy až na záda zvědavě nakukoval Sasorimu přes rameno. „Můžu si drobet odlít? Kvůli experimentům.“
   „Jo, klidně. Ale buď opatrný, ještě sám nevím, co to udělá,“ přitakal Sasori. Postřehl partnerův lačný výraz a vzhlédl od práce. „Poslyš, Orochimaru, o co se to vlastně snažíš?“
   „Mým cílem je získat nesmrtelnost, abych ovládl úplně všechna jutsu na světě!“ Zachechtal se.
   „To není zrovna skromný!“ dostal odpověď. „Ale jak to chceš udělat?“
   „Je to jedno velké umění. Tělo časem slábne, ale mysl zůstává. Samozřejmě, než bych to všechno zvládnul, musel bych mnohokrát změnit tělo, ale… co záleží na vzhledu…,“ mávl rukou Orochimaru.
   Sasori se vrátil ke svým jedům a protilátkám. „To mi nepřijde zrovna účinné, spoléhat se na cizí těla. Já jsem lidská loutka, takhle si udržím mládí napořád.“
   „Ale má to své nevýhody. Nemůžeš toho spoustu dělat…,“ šklebil se Orochimaru.
   „Já vím. Ty rád šaháš na hodně věcí.“ Sasori se nenechal vyvést z míry, což hadího muže urazilo. Odlil si trochu tekutiny do své lahvičky a vytratil se.
   Červenovlasý mladík se zadíval znovu na spícího blonďáčka. Tenhle člověk si až příliš užívá života. Je docela dobře možné, že ho tím dřív nebo později také nakazí.