1.kapitola - Život není peříčko

vloženo: 04.06.2008   
počet zobrazení:   

   V tajném sídle zločinecké organizace Akatsuki je tolik místností, že členové spí každý ve svém pokoji. Bohužel na dva z nich se z nějakého důvodu nedostalo, a tak musí sdílet ložnici spolu…

   „To snad ne!“ Červenovlasý mladík otevřel dveře svého pokoje a opět se mu podařilo šlápnout na něco neidentifikovatelného a slizkého. „Když už Orochimaru zdrhnul z Akatsuki, mohl po sobě aspoň uklidit tenhle… tenhle humus!“
   Rozhněvané výkřiky musely zákonitě vzbudit pozornost. „Co tak křičíš, Sasori?“ Ve dveřích se objevila blonďatá hlava. Vzápětí ovšem musela zmizet, aby se vyhnula čínské váze. „Té vázy byla škoda.“
   „Radši zmiz, Deidaro! Pořád je tu dost věcí, který bych po tobě moh házet!“
   „A kvůli čemu tolik povyku?“ Blonďatý ninja se divil.
   „Ty jsi snad slepej? Orochimaru se včera zdejchnul a tohle mi tu nechal! Ale já se toho odmítám dotknout! Ať si nikdo nemyslí, že to budu uklízet!“ Založil ruce v bok a začal trucovat.
   Mladík zaujal pozici sedícího Buddhy a tvářil se nesmlouvavě. Druhý chlapík věděl, že když má tuhle náladu, měl by se odsud rychle klidit.
   „A to tu v tom teda budeš sedět?“ Střelil po něm tak ošklivým pohledem, až blonďák zděšeně couvl.
   „Nebudu to opakovat, Deidaro. Ven!“

   Uběhla ještě nějaká doba, než se Sasori uklidnil natolik, že se mohl ukázat ostatním. Teď právě seděl na pohovce, rukama, na nichž měl navinuta chakrová vlákna, ovládal dvě loutky, ve tváři výraz naprostého soustředění. Jedna loutka se oháněla koštětem, druhá myla nádobí. V dálce bouchly dveře a mladík sebou trhl. Ozval se zvuk tříštícího se talíře. „Hm. Sedmý.“ Pustil i svou druhou loutku a ruce strčil za hlavu.
   „Šéfe!“ zavolal, jak jen mohl nejhlasitěji. „Došlo nádobí!“
   Vůdce Akatsuki právě vylezl z nějakého dosti zaneřáděného místa, protože si oprašoval plášť. „Proč nemyješ nádobí běžným způsobem, Sasori?“ Zakroutil hlavou a hledal správná slova, aby mu mohl vynadat.
   „Ninja přece musí stále procvičovat a zdokonalovat svá jutsu,“ zněla mladíkova odpověď.
   Velký šéf se zatvářil ztrápeně. „Proč jen mě vždycky utlučeš argumentama? Dobře, promíjím. Ale jsem zvědav, z čeho budeme dnes večeřet.“
   Neřekl nic. Vůbec nelitoval, že možná nebude z čeho jíst. Smutek už mu byl dávno cizí.

   Setmělo se. U velkého stolu v jídelně se sešla banda chlapů, všichni členové Akatsuki. Konan, šéfova přítelkyně (a spekulovalo se dokonce o tom, že i družka), rozdala všem lžíce a postavila před ně obrovský hrnec s polévkou. Kromě talířů se už v sídle nenacházelo ani moc jídla.
   „Ne!“ Konan s hrůzou zírala, jak se ta vypráskaná partička vrhla na hrnec jako na kořist a lačně si nabírá jídlo lžící. Přitom se jeden snažil odstrčit druhého, aby na něj zbylo víc.
   „Ten ubrus jsem dneska čistila,“ zanaříkala potichu. „Zapomněli jste pravidla? První porce patří Vůdci!“ rozkřikla se nakonec.
   „Pozdě!“ zavrčel Hidan.
   „Proč jsi nám nedala talíře?“ nechápal Itachi a tázavě hleděl na Konan.
   „Sasori už zase myl nádobí!“ odsekla.
   „Pak je všechno jasný,“ zabublal Kisame.
   „Važ slova! Rybu jsem ještě neochutnal!“ houkl na něj červenovlasý.
   „O zábavu už je postaráno!“ radoval se Deidara a mnul si ruce.

   Šéf přemýšlel, jak si zjednat co nejrychleji pořádek, neboť toho měl mnoho na srdci. „Vážení! Nechtěli už byste se laskavě zklidnit?!“ Bohužel to nepřineslo kýžený efekt. „Sklapněte! Nebo vás snad mám umravnit jinak?!“ zařval nakonec a zrudl v obličeji. Ztichli. Tedy až na…
   „Kisame, koukni se, co děláš! Nehltej tak! Prskáš to všu…“
   „Itachi, já tě varuju…,“ zavrčel velitel Akatsuki. Uchiha se zarazil a zmlkl.
   „Můžu mít ještě dotaz?“ ozval se Zetsu.
   „Ale rychle.“
   „Proč zase umýval nádobí Sasori?“
   Vůdce udělal neslušné gesto. „Protože nikdo jinej se k tomu neměl! Protože jste banda líných nemotorných hovad! Proto!“ rozzuřil se.
   „Jen klid.“ Konan ho chytila za ramena. Podíval se na ni a jeho pohled zjihl.
   „Máš pravdu. Rozčilovat se můžu až potom,“ přikývl.
   Usadil se se vší důstojností na čestné místo doprostřed stolu a začal hovořit: „Jak víte, není snadné udržovat naše plány, sídlo a identitu členů v tajnosti. Je to práce jako každá jiná. A každá práce něco stojí. Takže jsem se zadlužil a než to splatíme, společnými silami, jak taky jinak, musíme udělat pár změn. Rozumíte, doufám, co tím chci říct…“ Akatsuki nechápavě vrtěli hlavou. „Za prvé. Musíme šetřit místem. Doteď jste měli každý svůj pokoj, teď se bude spát po dvojicích!“
   Členové zaúpěli. Vzdát se svých pohodlně zařízených pokojů? Nikdy! To je přeci svatokrádež!
   „Takže… Konan bude spát u mne.“ Ozval se další protest. „A to z důvodu, aby byla před vámi v naprostém bezpečí.“ Ale kdo ji bude ochraňovat přede mnou? Blesklo mu ještě hlavou.
   „Hm, to to dobře začíná.“
   „Nebruč Hidane. Není na výběr,“ usadil ho Vůdce.
   „Tak dál… Itachi a Kisame, Hidan a Kakuzu… a… co chceš, Zetsu?“
   „Chtěl jsem jen požádat o povolení,“ přiznal se ninja, který měl kolem hlavy masožravou kytku. „Víte… ohledně té nové mise. Můj podřízený mi musí být k dispozici. Může pár dní pobývat v sídle?“
   „Ale jen pod podmínkou, že budete spolu sdílet pokoj.“ Zetsu neochotně přikývl.
   „Takže zbývá už jenom… Deidara se Sasorim. Vy dva budete parťáci, když se Orochimaru ukázal jako prašivej skunk.“
   „To ne!“ zaúpěl červenovlasý mladík. „Co jsem udělal, že mě tak trestáte?“
   „Neprotestuj, bude to kratší,“ rýpl do něj blonďák.
   Sasori se však nehodlal tak snadno vzdát. „A co Zetsu? Vždyť ten pracuje sám!“
   „Jestli jsi poslouchal oběma ušima, tak má podřízeného, se kterým plní mise a kterého nám už brzy představí,“ ztišil hlas Vůdce.
   „Pokračujeme v jednání. Vyberete si pokoj, který budete společně obývat ve stanovené dvojici a přijdete mi to nahlásit. Čas máte do půlnoci. Všechny pokoje budou vyklizené, aby se v nich daly zařídit jiné věci.“
   „Toho brajglu, co zanechal Orochimaru na památku, se ani nedotknu,“ zavrčel Sasori.
   „Bude uklizeno a moc mě neštvěte vy... vy... bando myších hovínek!“ Šéf už začínal ztrácet nervy a zakoktal se. „A za další. Trénovat se bude zásadně venku, dosti daleko od sídla. Už si nemůžeme dovolit stěhovat se, nebo nechat spravovat zničený majetek. Uf. Pro dnešek by to stačilo. Zbytek zítra.“ Rozpustil je.

   „Necháme si můj pokoj?“ tázal se žralok. Itachi pohlédl na nafukovací vodní postel, potrhaný koberec a pár věcí, o kterých nedokázal přesně říct, co jsou zač. Nakonec se vzmohl jen na: „Aha. Tak takhle kdysi došlo k té potopě.“
   O chvíli později je ostatní mohli zahlédnout pro změnu v Uchihově pokoji. Všude byly poschovávané zbraně, jinak byl pokoj docela obyčejný, s úplně bílou stěnou.
   „To je arzenál!“ hvízdl uznale Kisame.
   „No… už jsem poztrácel tolik vybavení, že jsem si raději pořídil zásoby. Takže bych se svýho pokoje nerad vzdal. Dojdeme pro tvou postel.“
   „A máš tu fakt všechno?“ zajímal se žralok.
   „Na co si jen vzpomeneš,“ přikývl.
   „I leštidlo na Sharingan?“ zašklebil se.
   „Leštidlo na… Kisame!“

   „Přece nechceš po mně, abych spal v nějaký modlitebně!“ zděsil se Kakuzu.
   „Je to svatyně,“ opravil ho Hidan. „Navíc tu mám postel se hřebíky, a kdybys ji se mnou přenášel, mohl by sis potrhat svý stehy.“
   Kakuzu váhal. „Vejdou se do skříně mý neobvyklý zásoby?“
   „Určitě. Místa je tam dost.“
   „Tak teda platí!“
   Hidan se svým týmovým partnerem vyrazil pro další postel. Zetsu měl zatím klid. Jeho pokoj zůstal pohromy ušetřen. Tedy prozatím.

   „Klidně se tu zabydli, Konan.“ Vůdce Akatsuki byl ochota sama, když jí pomáhal odnosit všechna její zavazadla do své ložnice.
   „Díky. Chceš přišoupnout postele k sobě?“ zeptala se.
   „Ne. Nechám ti soukromí. Ale kdyby se ti náhodou chtělo, moje postel je dost velká i pro dva.“
   Přistoupila k němu a zamrkala. „Děkuju, Peine. Co ty víš? Třeba si dám říct…“

   Jediná dvojice se ještě nedohodla. „Proč nechceš spát v mým pokoji? Není tam o nic větší luxus než tady,“ vztekal se Deidara.
   „Nechal jsem tu rozdělanou práci. A nemůžu se jen tak vzdálit od svých loutek,“ stál na svém Sasori.
   Blonďatý ninja nakonec kapituloval. „No dobře, ale co uděláme s tímhle?“ Ukázal na zbytky nedokončené Orochimarovy práce.
   „Co na mě tak koukáš? Nehodlám to uklízet!“
   Deidara nad tím mávl rukou a vykročil ke dveřím. Sasori mu zatarasil cestu jedním ze svých mečů. „I když by mi nepochybně vůbec nevadilo, kdybys tak rychle zmizel z mého života, stejně ti nedovolím tam jít. Ta rozlitá tekutina bude zcela jistě jedovatá,“ odpověděl s vážnou tváří a naprosto klidným hlasem.
   Blonďák vyděšeně polkl. „Já… díky, Sasori.“
   „Běž si sbalit věci. Jdu to dát do pořádku,“ zamračil se a pokynul mu rukou. Okamžitě odběhl. Mladík nechal své loutky pracovat, činnost vykonával s chladnou přesností. Právě Deidarovi zachránil život. Proč vlastně? Asi v něm zůstal kousek lidskosti.

   Konan hladila Peina po vlasech, ten už spokojeně oddychoval. Blížila se půlnoc. Kupodivu ještě nikdo nepřišel nahlásit, čí pokoj si která dvojice zabrala. Uprostřed noci se všichni naráz vřítili do dveří.
   „Pst!“ napomenula je mladá žena a přitom jemně zatřásla se spícím mužem. „Peine? Peine, vzbuď se!“
   Nechtělo se mu, ale nakonec vstal. „Co chcete?“
   Konan mu beze slova podala papír a podržela tužku. Ještě malinko mžoural očima.
   „Ještě není půlnoc,“ poznamenal Hidan.
   „Zkraťte to! Jsem unavený,“ pokáral je Šéf.
   „Spím u Sasoriho,“ oznámil Deidara.
   „Kisame zabral můj pokoj,“ zašklebil se Itachi.
   „Nastěhoval jsem se k Hidanovi,“ prohlásil Kakuzu.
   „Fajn,“ zamumlal velitel Akatsuki. „A teď, pokud vás mohu poprosit… vypadněte!“ Jakmile opustili místnost, svalil se Pein Konan na klín.