25.kapitola - Protiútok

vloženo: 04.10.2009   
počet zobrazení:   

   „Myslel jsem, že se ti dá věřit,“ bručel Kankurou, když utahoval šátek. Dívka se spletla. Nebyl to její přítel, jen neškodné zvíře. Doplatila na svou přílišnou horlivost. Loutkář jí zašermoval rukou před očima. „Už jsme si tu stačili nadělat nepřátele a rádi bychom se vrátili domů v plném počtu. Takže ti radím, aby ses už nepokoušela dostávat nás do problémů. Rozumělas?“
   Kývla hlavou, v duchu se vztekala. Měla si svou reakci raději pořádně rozmyslet.

   Naruto zmizel z tábora. Když se vrátil, byl celý mokrý. „Kdes byl?“ vyhrkl loutkář, celý udivený jeho nynějším vzhledem. Uzumaki ze sebe dostal jen dvě slova… blízko a… jezírko. Hinata se při pohledu na něj zahihňala, což mu moc na náladě nepřidalo.
   „Takže… my jsme tu kol dokola obklopeni nepřáteli a ty máš tu drzost jít prozkoumávat krajinu na vlastní pěst? Poslyš, moje trpělivost opravdu není nekonečná a právě teď přetekla. A ať už si ostatní budou o mně myslet cokoli, potrestám tě, jako jsem to právě teď udělal s ní!“
   Uzumaki zalétl zrakem k Takkiru a malinko zbledl. Ale to už loutkář vytahoval svitek a počal ho rozvinovat. Shino ho zaujatě pozoroval, Hinata byla vystrašená. Ozval se dopad něčeho velkého na zem a přímo za Narutem se zjevila obrovská dřevěná koule, ve které se právě teď otevřela dvířka.
   „Vlez dovnitř, Naruto!“ poručil mu.
   „Né, to né!“ Blonďáček se vzpíral.
   Kankurou ho popadl v pase a mrštil jím do vnitřku obřího monstra. Dvířka se za ním s rachotem zavřela. „A nepokoušej se ji rozbít, Naruto!“ varoval ho loutkář. „Protože Kuroari je vyzbrojena spoustou malých jehliček a ty pekelně štípou.“ Plný hněvu se obrátil. Takkiru polkla, tím výrazem ji vyděsil málem až k smrti. Ano, je to skutečně bratr Sabaku no Gaary. Raději by měla začít pomýšlet na spolupráci. Chtěla se ospravedlnit, ale věděla, že to nemá smysl. Ať by řekla cokoli, nikdo by ji neposlouchal.
   Blonďáček chvíli hlučel a pak slyšeli jen slabé vykviknutí. Hinata se mu chtěla vrhnout na pomoc, ale Shino ji zadržel. „Jen ho nech, ať dostane zavyučenou. Potíží nadělal už víc než dost.“ Modrovláska smutně přikývla.
   „Pustím ho, až začne sekat dobrotu.“ Pak loutkář zvýšil hlas. „A nezapomeň, Naruto, že teď je to celé pouze na tobě a tvém chování, protože klíč od téhle „komůrky“ mám jenom já!“
   Blonďáček nechal skrz dřevo proniknout pár japonských kleteb a pak ztichl.

   Takkiru prožila několik posledních dní v ne příliš optimistické náladě. Nelíbilo se jí, že někdo objevil její tajemství. Musela si ale přiznat, že za vzniklé potíže si může sama. Než tak neuváženě vykřikla, jednali s ní jako s člověkem, který se stal nechtěnou obětí. Teď si stále více připadala jako opravdový vězeň. Nikdo se s ní nebavil, vůbec si jí nevšímali, jen jí nosili jídlo. Člověk, kterého urazila víc než kteréhokoli jiného člena skupiny, se k ní choval s menší úctou, než by měl například ke kusu hadru. Připadala si provinile. Teď už věděla, že jí neublíží, potřebují ji, její život tedy v ohrožení není. Přesto ovšem… nechtějí riskovat další pochybení. Propadala se do chmur a jen se choulila ke stromu, který byl její jedinou oporou.

   Shino usedal k ohni a zamyšleně ji pozoroval. „Dobrá práce! Všiml sis, jak zkrotla?“ zeptal se loutkáře, který přikývl.
   „Nehodlám jí rozvázat, dokud nebudeme za hranicemi! Nestojím o potíže!“ řekl rozhodně a napíchl kousek masa na klacek.
   Hinata už dávno donesla Narutovi večeři a blonďáček si ji vzal přes malé okénko. Chvíli si stěžoval na velikost svého přídělu a taky na to, jak strašně to vypadá, než mu Hinata sdělila, že jedli to samé.

   Uplynulo dalších pár dní. Oba velitelé skupiny chtěli nabrat sílu a pak se pomalu vydat na zpáteční cestu. Opouštěli tábořiště, jen pokud šli lovit, a to vždy zůstávala na hlídce Hinata, nebo když si dopřávali očistu, při níž se samozřejmě prostřídali. Naruto si postavil hlavu a rozhodl se, že donutí tu bandu ignorantů, aby ho pustili sami od sebe, proto se vztekal a hlučel tak, jak mu to jeho síly jen dovolovaly.

   Přiblížil se večer. Naruto už dávno usnul vyčerpáním a jeho hlasité chrápání znělo z loutky poněkud dutě. Takkiru seděla s pokrčenýma nohama a myslela na schůzku, které se měla zúčastnit. Ta banda tuláků ji přijala do svého středu a Yori, jejich vůdce, si ji oblíbil. Než vypuklo to příšerné běsnění v městečku, připravovala se na další setkání s nimi. Možná… si uvědomí, co se stalo a vydají se ji hledat.

   Z myšlenek ji vytrhlo zjištění, že může opět mluvit. Zhluboka vydechla a pak pohlédla do očí nesmělé modrovlásky.
   „Při… přinesla jsem večeři,“ zakoktala se Hinata a strčila jí pod nos misku s polévkou.
   Nechala se nakrmit. Pak se na ni prosebně podívala.
   „Smím tě o něco požádat? Nech mě chvíli dýchat.“
   Modrovláska přikývla a stáhla ruku zpět. Kankurou jí položil ruku na rameno. „Jsi příliš měkká, Hinata-chan. Tahle holka si tvůj soucit nezaslouží!“
   Takkiru teď pohlédla na něj. „Prosím, nech si to vysvětlit!“
   Loutkář po ní střelil pohledem. „Ne! Už jsem slyšel dost!“ zabručel a vzal do ruky šátek. „Můžeš si za to sama! Měla ses chovat rozumně. A já nebudu ustupovat jenom kvůli tomu, že na mě někdo upírá prosebný pohled!“ Přejel jí rukou po tváři. „To znamení, které máš, je hezký. Hodí se ti k pleti,“ ušklíbl se a pokynul Hinatě, aby se vzdálila. Sám ji o pár minut později následoval.

   Oheň už jen slabě plápolal, jen tak, aby každý nově příchozí věděl, že jsou v tábořišti tři postavy a jedna schoulená u stromu. Nebude dlouho trvat a plamen zhasne úplně. Takkiru nemohla usnout. Když ji přestalo bavit vymýšlet ty nejhorší urážky pro písečného ninju, zaposlouchala se do ticha. Někdo velice opatrně našlapoval, proto nebyl slyšet. Ale ona ho mohla vycítit, nasát jeho chakru. Přítel nebo nepřítel? Možná si pro ni opravdu přišel Yori. Ale kdyby ne… Ne, nemůže tak neuváženě riskovat.
   Vší silou kopla do stromu. Až přiloží do ohně víc dřeva, hned bude vědět, na čem jsou. A na její slova Yori vždycky dal.
   Odpovědí jí bylo jen zlostné vrčení. Kopla podruhé, potřetí a počtvrté. Kroky se přibližovaly.
   „Namouduši, ta holka je děsná,“ zabručel Kankurou a křikl do tmy: „Nechtěj, abych tam na tebe vlítnul!“
   Věděla, že tohle nemá cenu. Soustředila všechnu svou energii k tomu, aby se postavila. Loutkářovi to neuniklo. „U všech svatejch! Ona se zvedá. Tak to teda ani náhodou, holčičko!“ Rychle se sebral ze země a vykročil k ní, avšak v polovině cesty se musel zastavit.

   Takkiru se s vynaložením veškeré námahy podařilo vstát. Chystala se znovu nakopnout dřevinu, když ji někdo chytil pod krkem a zašeptal: „Být tebou, neudělám už raději ani krok.“
   Ten hlas patřil ženě. Kankurou ji spatřil a zareagoval pohotově. Přihodil pár kusů dřeva do ohně, který přestal skomírat a rozhořel se.
   Akima se uchechtla. „Vida, zlodějka. Mládenci, přebíráme kořist!“ Držela dívku pevně a přitom nespouštěla oči z hnědovlasého chlapce v kočičím kostýmu a mladíka v bundě, který už byl rovněž vzhůru.
   „Jestli uvidím jediný podezřelý pohyb, podříznu tý holce krk!“ Vzápětí sama zalapala po dechu, protože na svém hrdle ucítila ostří zbraně.
   „To bych si tedy rozmyslel, být tebou,“ zavrčel cizí drsný mužský hlas. Takkiru se ani nepohnula. Žena vzápětí dopadla na zem, mrtvá. Takkiru cítila, jak ji neznámý osvobozuje.
   Čtveřice zůstala zaraženě stát. Mezitím se ze tmy vynořovaly další postavy, spoustu svalnatých chlápků. Jejich velitel, muž s rozježenými vousy a jizvou přes pravé oko, je přinutil stát.
   „To ti udělali oni?“ zavrčel a pokukoval přitom po Kankurouovi a jeho společnících.
   „Uklidni se, Yori! Celé je to nedorozumění!“ vypravila ze sebe Takkiru a začala s vysvětlováním. „Překvapili mě, moje zakrývací jutsu pominulo. Měli mě za zlodějku, ale pak přišli na to, že se spletli. Za nic nemůžou!“
   „Vážně? Neřekl bych. Zvlášť ne po tom, co jsme tě našli v takovémhle stavu.“ Pokusil se přetrhnout Shinovu černou bundu, ale nedařilo se mu to. „Řekni pravdu, Takkiru! Ale pokud nechceš, zabijeme je bez vysvětlování!“

   Kankurou strnul. Osud jeho a tří dalších závisel na tom, co dívka řekne. Ta sklonila hlavu. „Kdybych se nechovala jako pitomec, už dávno by mě pustili. Yori, chci, abys je nechal být a dovedl nás k hranicím Země blesku, až se rozední. Až dokončím svou práci, vrátím se.“
   Yorimu takové řeči nešly pod nos. „Tak na co čekáte, vy bando spratků? Sundejte to z ní!“
   Shino opatrně přistoupil k hulákajícímu chlápkovi a převzal dívku do svých rukou. Dovedl ji k ohništi, rozprostřel na zemi deku a poručil jí, ať si lehne na záda. Pak na ni cosi položil.
   „Co je to? Ty nepoužiješ oheň?“
   „Chtěl jsem ti nahnat strach. Máme lepší způsoby, jak řešit podobné problémy. Například brouka, který se živí touhle mazlavou látkou.“
   Ulevilo se jí. Věděla, co by Yori nejspíš udělal, kdyby viděl, že se jí chtějí dotknout rozžhaveným klackem.
   „Ta žena měla… společníky. Co… co jste s nimi udělali?“ odvážil se zeptat Kankurou.
   „Najdete je nejspíš na zemi,“ prohlásil velitel skupinky věcně a pak k chlapci přistoupil a chytnul ho pod krkem. „A ty si pamatuj… Jestli se tý holce něco stane, najdu si tě, i kdybys byl synem Feudálního pána! Rozuměls mi dobře, ninjo?“ Ta slova byla pronesena s takovým odporem, že o jejich významu nebylo možno pochybovat. Mladík polkl a přikývl.

   Po velikém zdráhání byl Naruto propuštěn ze své „cely“. Mladí ninjové se s bandou otrhanců, kteří předtím, než usedli k ohni, po sobě zametli svoje stopy, rozdělili se o jídlo, které měli. Brouk se poněkud loudal, proto muselo děvče tu noc spát na zádech.
   Když se Takkiru ráno probudila, byla už volná. Ucítila pach spáleniny, to Shino vedle ní právě vhodil zbytky černé bundy do plamenů. Posadila se a protáhla. Hinata na ni vyděšeně zírala, broučí mistr nemluvil vůbec, Naruto koulel očima a šilhal a Kankurou se tvářil rozpačitě. Yoriho banda vstala, nikdo nehodlal ztrácet čas. Uklidili tábořiště a vydali se na cestu… k hranicím té prokleté země.