15.kapitola - Komplikace

vloženo: 23.08.2009   
počet zobrazení:   

   Loutkáře donutili, aby otevřel svou kulovitou loutku, kde zůstal uvězněn další z mužů. Chlápek, který si hrál na převozníka, už se vzpamatoval a tiskl si hlavu, protože se do ní při pádu udeřil. Shino v duchu soptil vztekem. Kdyby nebylo Naruta… ale i Hinatina reakce byla poněkud ukvapená, i když ne neočekávaná. A ten tupec si určitě ještě nestačil uvědomit, do jakého maléru je všechny dostal!

   Hinata se smířila s osudem, protože kdyby se pokusila o odpor, ta žena by jí propíchla hrdlo, ani by přitom nemrkla. Zapletli se do nebezpečné hry, všichni čtyři. Vrátí se vůbec ještě někdy domů?

   Podzemní kobka se topila ve tmě, jen malinké světlo z výklenku vrhalo slabé paprsky. Seděli tu na zemi už dobrou hodinu. Nejenom, že je zamkli, ale ještě si jejich útěk pojistili.
   Za jiných okolností by modrovláska nejspíš jásala, kdyby se mohla ocitnout svému vysněnému princi tak blízko, ale teď jí to bylo spíše na obtíž. Svázali je totiž k sobě zády. Kankurou klel, až musely Shinovi uši zaléhat, ale trpěl to mlčky. Hinata si usilovně snažila vzpomenout na únikové jutsu a Naruto se mračil.

   Dlouho nikdo nepromluvil nahlas, ale všichni věděli, komu mohou děkovat za své nynější potíže. A hořkost brzy vyšla najevo. „Naruto! Pitomějšího ninju aby svět pohledal!“ zlobil se loutkář.
   „Chtěli jste mapu!“ broukl uraženě.
   „Kdybych mohl, vrazil bych ti jí hned!“ nechal se slyšet Kankurou.
   Naruto sebou začal házet. „Á! Mohl bys…,“ zaúpěla Hinata a blonďáček po ní loupl očima. „Aha, promiň.“
   „Nevypadají, že by chtěli rukojmí,“ zabručel Shino. Věděli, že už se setmělo. Až začne svítat, mohou se začít loučit se životem.

   Modrovlasá si jako první všimla, že po podlaze se sunou drobní broučci. Znala je dobře. Shino si tímhle způsobem často kryl záda, když jim Kurenai nařídila, aby jeden druhého zachraňovali. Tihle tvorečci totiž měli silná kusadla a s trochou štěstí se prokoušou provazy, než se rozední.
   Zavřela oči a nechala tělo ztuhnout. Cítila, že hmyz už po ní začíná lézt. Uzumaki se ošil. Co ho to kouslo? Drcl do Hinaty. „Naruto? Děje se něco?“ Neodpověděl, jen sebou pořád házel. Nebylo jí to vůbec příjemné, navíc se bála, že by je mohli odhalit. Ačkoli to bylo zcela proti jejímu přesvědčení, zaječela na něj, aby toho nechal, přitom jí z očí tekly proudem slzy.

   Muselo to přijít, ale smutné na tom bylo to, že ve chvíli, kdy Shinobiové vrazili do dveří, z Kankuroua a Shina spadly provazy. Jeden z mužů si toho všiml, další rozžal svíci. Už objevili brouky a popadl je amok. Akima vrazila chlapci v bundě facku. Upadl na zem a… rozpadl se. „Klon!“ zaječela kunoichi a uhýbala hmyzu z cesty. Loutkář byl vzápětí sražen k zemi, aby nemohl útočit. Hinata se obávala nejhoršího.

   Než byli vyrušeni, řešili ninjové otázku výkupného. „Uvědomujete si vůbec, jakou budeme mít v rukou moc, až získáme Byakugan? Každý bude chtít platit! Ta holka je zlatej důl!“ Muži přikyvovali. O osudu cizinců bylo už dávno rozhodnuto.

   Akima se napřímila. „Vemte ji s sebou!“
   „Né!“ Hinata vřískla, když ji jeden z ninjů zvedl. Odvedli ji do podobně vystavěné místnosti, ale tentokrát jen zamkli dveře na závoru zvenčí. I kdyby se snažila sebevíc, ven se nedostane, smáli se v duchu. Modrovláska byla zoufalá. Obávala se o osud obou chlapců, ale zároveň byla ráda, že Shinovi se podařilo prchnout. Jistě přivede pomoc!

   Kankurou byl nyní na opačné straně místnosti, s Narutem na sebe mohli pouze štěkat. Uzumaki byl ještě ohromen tím, že odvlekli Hinatu. „Proč by ji chtěli?“ divil se.
   „Vážně to nevíš? Kvůli výkupnému přece!“ zaúpěl loutkář. „Přísahám, že jestli prohodíš ještě něco v podobném duchu, dám si tu práci a odplazím se až na druhou stranu. A pak udělám všechno proto, abych ti mohl nakopat zadek, Naruto,“ sliboval mladík s pomalovaným obličejem a v kočičím kostýmu. Uzumaki na to odsekl něco ošklivého a hádka pokračovala.

   Hinata se zimomřivě choulila v rohu. Tvrdě na ni dolehla síla toho, co provedla. Kdyby se jen ještě chvíli dokázala ovládnout… Všichni ji teď musí strašně nenávidět. Zpozorněla, když zaslechla známý hlas. Byl to Shino a šeptal. Šla za zvukem, vycházel ze stěny.
   „Ostatní jsou o dvě místnosti dál. Ta zeď není tak pevná, jak vypadá,“ sdělil jí šeptem.
   „Co mám udělat?“
   „O tom si rozhodni sama. Budu čekat venku.“
   Zaslechla, jak se vzdaluje. Má si nějak poradit? Nic ji nenapadalo. Bezděčně si vybavila dávnou hádku s otcem. Tehdy se rozmáchla rukou a chtěla ho doopravdy udeřit a ublížit mu. Zamrkla. Ne, tohle bylo příliš riskantní! Kdyby se jí podařilo prorazit zeď soustředěním opravdu velkého množství chakry, určitě ji uslyší. Má se o to pokusit?
   Rozhodla se bez většího přemýšlení a napřáhla ruku směrem dozadu. Začala koncentrovat chakru, až už jí ruka cukala a pulsovala nezvladatelnou silou. „Juuken!“ vykřikla a udeřila do stěny. Vytvořil se otvor, kterým mohla s trochou námahy prolézt. Shino ji venku zachytil a hned ji odtáhl k druhému konci budovy.
   Zatímco Shinobiové zuřivě pátrali po uprchlících, prorazili broučí mistr s královnou taijutsu další stěnu. Naruto překvapeně zamrkal, Kankurou byl pohotovější. Než vrazili věznitelé do místnosti, byli už dávno na cestě. Jen pryč, pryč odtud!