1.kapitola - Cizinec

vloženo: 30.07.2008   
počet zobrazení:   

   Ležel na trávě, v dálce slyšel zurčení vody. Připadalo mu, jako by měl hlavu aspoň dvakrát tak těžší než obvykle. Vzpomínal si jen na své jméno. Gaara…
   Otevřel oči, ale nezvedal se, neměl k tomu sílu. Opíral se o velkou hnědou tykev. Neznal tohle místo, ale necítil se zde ohrožený.
   Chvíli mu trvalo, než zjistil, že ho někdo pozoruje. Dívka se dvěma hnědými cůpky v blůzce a sukni si ho zvědavě prohlížela. Pak beze slova prošla kolem něj a zastavila se až u vodopádu, kde namočila hadřík do vody a ždímala ho.
   Mladík zavřel oči. Cítil, jak mu někdo pokládá mokrý kus látky na hlavu. „Kdo jsi?“ zeptala se zvědavě.
   „Gaara.“ Natáhl k ní ruku, očima sledoval každý její pohyb.
   „Mé jméno je Taya,“ představila se. „A odkud jsi?“
   Červenovlasý mladík se snažil všechno vybavit, nakonec však jen zavrtěl hlavou. „Nevím. Nepamatuju si to,“ odpověděl popravdě.
   „Rozumím, ztratil jsi paměť. Počkej, pomůžu ti vstát.“ Chtěla odstrčit tu podivnou nádobu, aby ho mohla snadněji zvednout.
   „Nech být tu tykev!“ přikázal jí. „Nechápu proč, ale je pro mě velmi důležitá.“
   Přikývla. Pokusila se ho tedy podepřít ze strany. „Tvá ruka! Krvácíš! Musím tě hned dopravit někam, kde tě ošetří.“
   Usmál se. „Pomáháš takhle každému, kdo je cizí?“
   Dívka uhnula pohledem. „Ne, ale ty máš takové laskavé oči, určitě nejsi zlý člověk.“
   „Sám to nevím,“ sykl a nechal se Tayou vést. Záhadnou tykev vzali s sebou.

   Zavedla ho ke svému domovu, bylo zde ticho, dům zůstal opuštěný. „Zdá se, že se ještě nevrátili z pole. Nevadí, poohlédnu se po nějakém obvazu.“ Poprosila ho, ať se posadí. Konečně našla, co hledala. „Tak mi ukaž tu ruku!“ vybídla ho s úsměvem. Vzápětí vytřeštila oči. „Kam zmizela ta ranka?“ Prozkoumala mu paži důkladně, na několika místech zůstala zaschlá krev, ale rána se mezitím nějakým zvláštním způsobem zacelila. Překvapeně na něj pohlédla. „Zvláštní…,“ zašeptala spíše pro sebe.
   „Myslím, že půjdu!“ prohlásil Gaara a zvedal se ze židle.
   „Ale vždyť nemáš, kam bys šel!“ odporovala mu Taya.
   Uhnul pohledem. „Opravdu nerad bych tvou rodinu obtěžoval.“
   „Nějaké místo se určitě najde.“
   Netrvalo dlouho a začali spolu hovořit sedíce přitom naproti sobě. Probral je až zvuk otvírajících se dveří. Do nich vešla Tayina matka a otec. „Kdopak je ten mladík?“
   „Našla jsem ho u vodopádu. Někdo ho zranil a navíc ztratil paměť.“
   „Vítáme tě u nás, cizinče.“ Urostlý muž položil na zem košík s jídlem.
   „Jsem Gaara,“ představil se jim host. Za dvojicí vykoukla malá dívenka. Zamrkala, zahihňala se a opět se schovala.
   „To je Chiko, má mladší sestra.“
   „Ona se mne bojí?“ zarazil se.
   „Ale vůbec ne! Tohle dělá často,“ mávla Taya rukou.
   Otec nařídil dceři, aby ho následovala. Ve vedlejší místnosti pak projednávali, jak naložit s oním cizincem. Gaara se mezitím rozhlížel po světnici, obydlí bylo útulné. Copatá dívčina vyšla ze dveří s úsměvem. „Můžeš přespávat ve stáji. Pokud chceš, zůstaň tu, dokud si nevzpomeneš, kdo vlastně jsi. Rodina Shikari nikomu neodmítá pohostinství.“
   „Najdu způsob, jak se odvděčit,“ zachmuřil se mladík. Byl zmatený, ocitl se ve světě, který ani trochu neznal.

   Než nastal večer, setkal se ještě s Tayinou starší sestrou Emi. Svou tykev si pečlivě hlídal, přestože nevěděl, proč to vlastně dělá. Věděl jen, že tihle lidé se ho nebudou na nic vyptávat. Byl za to vděčný. To poslední, co právě teď potřeboval, byly zvídavé otázky, na které by určitě neznal odpověď. Našel dočasné přístřeší. Taya mu ukázala vchod do stáje. „Uvidíme se ráno!“ Zamávala mu a odběhla se schovat do domu.