1.kapitola - Zkrat

vloženo: 05.08.2008   
počet zobrazení:   

   Domov Leonydy Styron, místnost přezdívaná „dětský pokoj“

   Další líné odpoledne. Nepostradatelná židle, zapnutý počítač s internetem, protivné slunce pálící do zad. Jít ven v takovém počasí by mě nejspíš zabilo. Jakmile vystrčím nos z domu, příšerně se spálím. A stejně mne tam nic netáhne.
   Práce se nahromadila a já už to vážně nemůžu déle odkládat. Od té doby, co jsem začala dělat betareadera, je těch povinností nějak moc. Ale baví mě to, a to je přece hlavní.
   O několik hodin později už se mi klíží oči. Okénka sklopených webových stránek v notebooku poblikávají. Nechávám textový editor puštěný, promnu si oči a přemýšlím nad tím, jak se dostat zase do formy. Musím se nějak vzbudit, to je jasné! Kafe nebo colu? Jasná volba, černý mok s bublinkami zvítězil.
   Nejspíš jsem to dnes doopravdy přehnala. Rychlostí blesku mi hlava klesá na stůl, ani nestačím zminimalizovat další internetové okénko s otevřeným webem nesoucím hrdě název Konoha.cz.
   „Johó!“ Něčí výkřik přerušil slastné podřimování. Příšerně jsem se lekla, protože to vypadalo, jako by mi někdo zařval do ucha. Ale tak to být nemohlo, nechala jsem si sluchátka. Zvednu hlavu a zamžourám na monitor. Míhá se mi tam nějaká šedá šmouha, snad ne virus? Jednou se mi takhle rozjel celej počítač a už byl málem na odpis. Skoro to vypadá, jako by na Konoze.cz někdo běhal sem a tam. Už se dají rozeznat i další barvy… oranžová a tmavě zelená. A pak to něco uteče pryč. Nebudu riskovat, provedu okamžitou kontrolu souborů antivirem a pak si opřu hlavu o židli. Neuškodí trocha spánku, aspoň pak budu čilejší. Ovšem ve chvíli, kdy v mé hlavě uzrálo toto rozhodnutí, vypadla v celém domě elektřina.
   „Taky ti vylítnul internet?“ volá na mě bratr z obývacího pokoje.
   „Co myslíš? Už je to pomalu tradiční událost!“ odseknu. Odpověď zní, že to půjde nahodit. Čekám… určitě budu muset zase restartovat notebook, všechna rozdělaná práce přijde vniveč. Zkrat… na to slovo už začínám být alergická.
   Naskočí hudba, vše se vrací do normálu, ale je nadmíru jasné, že internet se zasekl. Rychle vypnu textový editor a chystám se ukončit i prohlížení webů. První okénko… naskočila Konoha.cz… a zrovna na mé povídce! Nepamatuju se, že bych na ni v posledních hodinách klikala. Ninja z Listové… právě tam mi včera bráška přidal naprosto senzační obrázek. Sjedu myší o něco níž. Někdo sedí hned vedle textu a… čte si? Zamrkám, postava nezmizela. Tak a dost! Od fanfikcí si musíš odpočinout, když máš takovýhle halušky! To už zavání závažným psychickým problémem! Možná je to jen úchylná představa, jak se do mě opět pouští svědomí. Jak jinak si mám vysvětlit, že Sasuke Uchiha, tak jak ho známe ze Shippuundenu, stojí s rukama v bok a vražedným pohledem zkoumá obrázek u třetí kapitoly?
   Opět jsem zazívala a lehla si, jsem prostě líná vstát a jít do postele. Spánek, sladký, vytoužený, přichází… Prameny dlouhých neposlušných blonďatých vlasů trčí na všechny strany, pochrupuju se zády opřenými o židli. Něco slyším… zní to jako ťukání do okna. Přinutím se otevřít oči a můj pohled zabloudí k levému okraji monitoru. Černovlasý rozcuchaný mladík v bílé košili nechápavě valí tmavé oči. „Hej! Všímej si mě!“
   Blbost, jak bych ho mohla slyšet? Je to jasný, pár dní si prostě musíš dát voraz od psaní, když to s tebou dělá tohle.
   „Laskavě zmiz tam, odkud jsi přišel, ty úchylná halucinace!“ opáčila jsem s ledovým klidem.
   Zrudl v obličeji a přesunul se až doprostřed monitoru. Tak ono se to na mě mračí? To je ale zajímavé! Nakloním se blíž k monitoru a na toho zlobivého chlapečka se zaculím.
   „Takhle mě ještě nikdo neurazil!“ Zaslechnu ve sluchátkách nabručený hlas.
   „Může bejt.“ Mám se štípnout, abych se konečně probrala?
   Z monitoru bez jakéhokoli předchozího varování vylétne ruka a chytne se mého tílka. Rychlým pohybem vyndám z uší sluchátka. Mužská ruka zatáhla za mé svrchní oblečení, už se nosem málem dotýkám monitoru.
   „Co? Tak na to zapomeň!“ zavrčím, obě rukama chytím Sasukeho paži a táhnu toho zmetka ven. Chvíli se přetahujeme. Mně se rozhodně nechce být zatažena někam, kde to neznám. Buď se proberu a ta hrozná haluška zmizí, nebo… ne, domyslet to nechci. Jen z představy Sasana v pokoji se mi dělá zle.
   „Sakra! Pusť moje tílko, ty jeden zatracenej šmejde!“ Už mi tečou nervy. Moje podvědomí mi tentokrát skutečně zatopilo. Další přetahování, ale štěstí stojí na mé straně.
   „Fajn. Tak pojď ven!“
   Je jasné, že ve vytahování postav z Naruta do jiné reality nemám absolutně žádnou praxi. Obě ruce, pak se objeví hlava a jeho nohy mi nakonec kopnou do klávesnice. Ve chvíli, kdy je Uchiha konečně venku, počítač zkratuje podruhé.
   Odtáhla jsem ho do té části pokoje, kde bylo daleko víc prostoru a potom ho pustila. Ani to štípnutí nepomohlo, prostě stojí naproti mně.
   „Kde to jsem?“
   „Tam, kde nemáš absolutně co dělat!“
   „Ty asi netušíš, s kým mluvíš, co?“
   „Šetři dechem, Sasane!“
   Páni, já se ale zpotila! A teď ho mám v pokoji a už jsem pochopila, že je skutečný. Jako by těch problémů už tak nebylo dost. Pro úplnou jistotu se ještě jednou pořádně štípnu a pak už sahám po brýlích, červených s hranatými obroučky.
   „Víš, jak vypadáš?“ poškleboval se mi.
   „Jakpak?“
   „Jako Karin!“
   „No to díky! To je to samý, jako bys mi řek, že jsem příšera,“ zaškaredím se.
   „Bráško! Na slovíčko!“
   „Co zas? Poletuje kolem tebe můra?“
   „Prostě potřebuju, aby ses tady stavil!“
   Pokřikování přes zavřené dveře… to je u nás běžné. Během pár minut už stojí vedle mě.
   „Ty umíš Bunshin no Jutsu?“ podivil se Uchiha.
   „To ještě neznamená, že když jsme dvojčata po třech letech, že je to moje kopie,“ vzdychnu. „Přece musíš poznat, že tohle je kluk!“
   Bratr je nějaký zaražený.
   „Otázka zní: Vidíš ho taky?“
   Kývl hlavou. Sasuke se na nás dívá, jako bychom byli mimozemšťani.
   „Teď máš teda problém.“ Bratrova ruka na mém rameni znamená soucit.
   „Je to hlavně tvůj problém. Já neumím programovat.“
   „Ehm…“
   Jo, už jsem ho naštvala. Víte, jaké to je, stát mezi dvěma naštvanýma mužskýma?
   Pohled zaostřím na Sasukeho katanu. Katana plus kabel od internetu rovná se průšvih! Blesklo mi hlavou. „Odevzdej zbraň! Tady na ni nemáš povolení.“
   „Pche!“ Chce do mě zavrtat rudý pohled, ale zarazil se, když zjistil, že se mu nezaktivoval Sharingan. Bráška Johnny se na nás dívá a směje se.
   „Dáš mi to po dobrém, Sasuke?“
   „Nikdy!“

   Vděčím své nešikovnosti za to, že se mi podařilo vyrazit mu meč z ruky, což mělo za následek, že se jeho katana zasekla v naší skříni. Nekompromisně jsem ji z ní vytáhla a hodila do úložného prostoru postele. Pak jsem se obrátila k… vetřelci.
   „Zasloužíme si vysvětlení. Jak ses dostal do našeho počítače, přesněji řečeno do mýho notebooku?“ Jestli si myslí, že mě oslní svým uhrančivým pohledem, tak narazil. Tady je Antisasukovská liga!
   „Znáš ty chvíle, kdy se hrozně nudíš a chce se ti mačkat tlačítka?“
   Ani jeden z nás z toho nebyl moudrý, proto jsme raději hodili výmluvu Uchihy Avengera za hlavu a dál se tím nezabývali. Začal se řešit mnohem závažnější problém – kde bude náš narušitel spát?
   „Co kdyby spal ve tvý posteli?“ Bratr nasadil vážný tón, ale věděla jsem, že výbuch smíchu přijde každou chvíli.
   „A kde bych spala já?“ optala jsem se ho klidně.
   „No… ve svý posteli, ne?“ už se chechtal.
   „Hloupý fóry… o tom si může nechat zdát! Moje postel – má svatyně. Tak rychle vymysli něco jinýho.“
   „Mám vedle ještě nějakou práci.“ S těmi slovy se vytratil.
   „Takže… to byl Johnny-Wolf a já jsem Leonyda Styron. Podávat ruku mi nemusíš.“ (Jsem zlá a chovám se hnusně, ale to není nic novýho pod sluncem.)
   Bavím se tím, že porovnávám barvu jeho obličeje s naším velkým červeným míčem trůnícím v rohu pokoje. Nedá se totiž s jistotou určit, kdo je červenější.
   „To tys napsala… tu hrůzu?“ zasyčel.
   „Fanfiction,“ opravím ho, musím mu přece doplnit důležitou mezeru ve vzdělání.
   „Vrať mi katanu!“
   „Až budu mít jistotu, že tě umíme vrátit zpátky! Navíc, tenhle barák je plnej lidí, moh bys někoho zranit.“
   Čertí se, ale se mnou to nehne. Málem mi roztrhal oblečení, a to si zaslouží krutou pomstu. Na chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych ho nechala přespat ve skleníku, ale hned jsem to zavrhla. Něco by se tam stalo… a to bych pak teprve měla problémy. Ta obrovská věc je tátova chlouba, je skleníkem přímo posedlej. Sasuke se usadil na koberec, mračí se a trucuje. Možná bych mohla uplatnit taťkovo heslo, že návštěva má spát ve vaně. Zatím se to žádnému z naších hostů nepoštěstilo, ale… ne, to je hloupost, večer se půjdem koupat.
   Po mnoha úděsných návrzích na řešení problémů byl vybrán vhodný úkryt… prostor za závěsem v předsíni.
   „Tady mám spát?“ Zírá do prostoru, kde je nějaké haraburdí, ale přitom docela dost místa.
   „Ještě tě můžu nechat spát na balkóně. Vyber si.“ Pak si ale uvědomím vážnost jeho situace. „Hele, je to jen jedna noc. Třeba se ráno probudíš a zjistíš, že to byla jen noční můra,“ řeknu dost nepřesvědčivě a v duchu se modlím, aby to byla pravda.
   Bez dalších řečí si zalezl na místo, které jsem mu vykázala. Věděla jsem, že dneska neusnu. Noc bude plná úděsných vizí a nočních můr. Jen doufám, že se podobná šílenost nepřihodila více lidem…