Haluškové odpoledne

  Info: Je mladá studentka čar a kouzel v Bradavicích, a přesto se stala obětí podivného spiknutí. Dnes ji čeká další setkání s nevábným spolkem černokněžníků. Pokusí se utéct a kouzlo, které vyvolá, zareaguje tak, jak by to nikdy nečekala. A to se pak teprve budou dít věci!
  postavy: AUTP - Leonyda Styron, Voldemort, Smrtijedi
  žánr: dobrodružství a trocha humoru
  aktualizováno: 25.09.2010

vloženo: 17.02.2008   
počet zobrazení:   

   Na všechno padla tma. Mrazivé vločky se ztrácely ve vší té černotě. Ačkoli nebylo ještě ani pět hodin odpoledního času, krajina se nořila do temnoty. Není se vlastně čemu divit. V zimním čase se noci prodlužují a dny krátí. A ani tentokrát tomu nebylo jinak.
   Touto dobou se blonďatá dívčina na svém Nimbusu 2000 vracela ze školy. Ale ne z ledajaké, dokonce z kouzelnické. Dopis s jejím přijetím se poněkud opozdil, neboť ho dostala až v den svých šestnáctých narozenin, z čehož vyvstala řada problémů. Především rodiče trvali na tom, že mudlovská střední škola má přednost. Naštěstí ředitel Bradavic, Albus Brumbál, jí vyšel v mnohém vstříc. Nejenže ji zařadil dodatečně (ostatně jako několik dalších děvčat a chlapců, kterým se jejich očekávaná sova s dopisem zatoulala) do Mrzimoru, ale dovolil jí i jakousi zvláštní formu studia. Nemusela chodit na hodiny, stačilo jen o víkendu dorazit na hrad a zapsat si nové učivo. Zvládala to, občas s vypětím sil, ale stále to nějak šlo.
   Nejhorší problém byl s dopravou, ale i ten moudrý Albus vyřešil ke spokojenosti všech. Jelikož byla zapsána jako student prvního, později druhého a třetího ročníku, nesměla se přemisťovat, ačkoli věku stanoveného pro užívání hůlky bez postihu ministerstva kouzel již dosáhla. Brumbál ji vždy s koštětem a nezbytnými věcmi poslal svým krbem do staré strážnice skryté v lese, kam mudlové nikdy nechodili, a odtud už směla odletět na koštěti domů.
   Za tu dobu už trasu své cesty znala nazpaměť. Koště se řítilo oblohou, dívka se ho jednou rukou držela, zatímco tou druhou si vytvořila hůlkou slabé světlo, aby viděla na cestu a nezabloudila.
   Toho dne byla opravdu nesnesitelná zima, sněhové vločky padaly z nebe jedna za druhou a mráz štípal do tváří. Zabalená v teplé bundě s rukavicemi na rukou letěla, jak nejrychleji mohla. Ale tlustá vrstva oblečení nepomohla, brzy už nemohla násadu koštěte držet, jak ji zábly ruce. Musí na chvíli přistát. Les přímo pod ní se k tomu báječně hodil.
   Přistála, položila koště na zem a začala třít ruce o sebe. Pak zjistila, že jí začínají mrznout nohy, a tak se rozhodla jít kousek pěšky, aby se trochu rozhýbala. Šla pěšinou a drobátko pookřála. Náhle ji přepadla prudká bolest v levé ruce. Instinktivně přejela po předloktí. „To snad ne!“ Zaúpěla a pevně sevřela v ruce hůlku. Někde tady jsou…

   Dva muži se s tichým šelestěním prodírali křovinami. Tlumili světla svých hůlek, aby nebyli spatřeni.

   Dívka se rozhlížela kolem sebe, pomalu se otáčela, protože byla na místě, odkud viděla dobře na každého, kdo by se k ní blížil. „Moment překvapení zřejmě nebude,“ zamumlal otráveně vysoký blonďák směrem ke svému kumpánovi.
   „Je zkrátka mazanější, než jsme si mysleli,“ zabručel ten druhý, kterého ve tmě nebylo skoro vidět. Neucukli, když je ozářilo světlo její hůlky.
   „To jsem si mohla myslet, že zase vy dva,“ zavrčela nepřátelsky.
   „Ach ano, tolik mi chyběly ty vaše jízlivosti, slečno Styron,“ ušklíbl se muž stojící teď přímo proti ní.
   „Jak jste mě tu našli?“ zeptala se, zatímco se snažila vymyslet nějaký plán. Věděla, že i když se tváří, jako kdyby chytali lelky, jsou ostražití a nebezpeční. Už jednou se jí nevyplatilo, že je podcenila.
   „Trochu zbytečná otázka,“ zasmál se druhý Smrtijed. „Nebo to vážně nevíte?“
   Vzmohla se jenom na: „Vy a vaše špinavé triky.“ Pak se jí zablýsklo v očích. „Už si se dneska setkal se šampónem, Sevíku?“ vypálila bez přemýšlení. Chtěl ji udeřit, ale blonďák mu v tom zabránil.
   „Nech ji být,“ zašeptal mu do ucha. „My už ji nějak zkrotíme.“
   Snape zakroutil hlavou. „Je očividné, že výchovné metody Pána zla na tuhle holku nepůsobí. Stejně nevím, co s ní zamýšlí. Pokaždé ji naháníme, pak si s ní pohovoří a zas ji pustí, bez výsledku. Alespoň nám by to mohl říct, vždyť…“
   Vycítila příležitost a zvolala: „Expelliarmus!“ Malfoyovi staršímu vylétla kouzelnická hůlka z ruky, ale duchapřítomný Snape jí jiným zaklínadlem podrazil nohy. Za chvíli se už nad ní oba muži skláněli. Pochopila, že nemá cenu pokoušet se o odpor. Severus jí sebral koště i hůlku a kritickým pohledem si ji změřil.
   „Za všechno zaplatíte,“ ucedil Snape, když jí pomáhal vstát. Každý ji z jedné strany chytil za předloktí.
   „Ruce pryč ode mě, půjdu sama.“
   Tvářili se, jako by s tím souhlasili. Ona však dobře věděla, že jejich hůlky jí míří na záda. Na Severusovi bylo vidět, že by ji nejradši zaškrtil holýma rukama, Lucius se tvářil neutrálně, jen tiše poznamenal, že Macnairův příbytek je již blízko. Raději se ani nepokoušela ptát, jak dlouho už ji sledují. Z jejich výrazu se dalo poznat, že šlo o plánovanou akci. Šla s nimi a dávala si pozor, aby na nic nemyslela. Jakmile se totiž o to jen pokusila, zaslechla v hlavě rozzlobený hlas, který ji nabádal, ať se raději o nic nepokouší. „Víte, že číst cizí myšlenky je pěkně neslušný?“ odsekla a vzápětí jí v hlavě zazněl jízlivý smích Severuse Snapea. Tuhle schopnost proti ní rád využíval, protože věděl, že ona neovládá nitrozpyt a nezvládá nitrobranu. Zatvářila se uraženě a snažila se myslet na ty nejhorší možné nadávky. Ano, ještě ho to nepřešlo. Moc dobře si všimla, jak sebou trhnul a tlačil jí hůlkou do zad.
   „Jsme na místě,“ usmál se Malfoy a zaklepal na dveře polorozpadlé chatrče. Ty se ihned otevřely a před nimi stál kat Macnair. Jak je možné, že ho pořád ještě nevyhodili z úřadu? Neměla čas o tom přemýšlet.
   „Cheche, takže akce se povedla. Můj krb je vám k dispozici.“ Maskování přepychového domku bylo vskutku vynikající, málokdo by chtěl vstoupit do chatrče na spadnutí, tak totiž dům vypadal zvenčí.
   Přistoupili ke krbu a nabrali do ruky zářivý zelený prášek, letax. Snape šel první a s výkřikem: „Panství Malfoyů.“ zmizel v krbu. Lucius sevřel dívce předloktí svým medvědím stiskem a zanedlouho se i oni ocitli před branami vily Malfoyů. Černovlasý muž vypálil na oblohu spršku červených jisker a vzápětí se brána otevřela a k nim se přiřítila černovlasá žena s planoucíma očima. Pohledem plným nenávisti si dívku přeměřila a ona jí ten zvláštní pozdrav bez zaváhání oplatila.
   „Dochvilný, jako vždy, Snape,“ zasmála se Bellatrix a vedla je dovnitř.
   S nejobávanějším černokněžníkem všech dob se střetli na schodech. „Výtečně.“ Ušklíbl se a hned začal udílet pokyny. „Hůlku a koště vemte do sklepení. Crabbe, Goyle, vezměte slečnu do pokoje pro „hosty“.“ Se Snapem a Malfoyem sešli dolů a o něčem závažném diskutovali. Bellatrix se plížila za nimi, aby jí náhodou něco důležitého neuniklo.
   Pokoj pro hosty byl velice prostě zařízený. Jedna židle, jeden stůl a jedno křeslo, ne příliš odlišné od toho v Azkabanu. Crabbe a Goyle se hodili pouze na nošení břemen, zamykání dveří a nějaké jednoduché úkoly. Možná právě to bylo její štěstí. Usadili děvče do křesla a jen tak ledabyle utáhli řemínky kolem zápěstí. Hned nato odcházeli, a ani se nenamáhali ztišit hlas. „Ani nám pořádně neplatí a dřeme tu jak mezci.“
   „Slušná akce, kde bychom se vyřádili, nebyla, ani nepamatuju. Pořád se jen čeká.“ S klením a tlumenými výhružkami opouštěli pokoj. Stačila ještě trochu uvolnit řemínky, než vešlo do dveří její neštěstí, osobně.
   Lord Voldemort se zasmál pronikavým chladným smíchem, až ji zamrazilo. „Jste tu dnes na mé osobní pozvání, slečno Styron.“
   „Hm,“ zabručela. „A je tohle nutné?“ Trochu se zavrtěla v křesle a přitom mu upřeně zírala do očí.
   „Berte to jako trest za ten poprask, co jste minule způsobila,“ zachechtal se. Taky ji mohlo něco podobného napadnout.
   „To rozbité okno?“ zeptala se nevinně a pak se zatvářila zkroušeně. „Snad nemusel Lucius volat sklenáře?“
   Zasyčel nějakou nadávku, ale dále to nekomentoval. Nepřestávalo ji udivovat, že ji neztrestá za ten její ostrý jazýček a nevkusné vtípky. Možná proto, že se ho nebála a mluvila s ním, jako by si byli rovni, přestože moc dobře věděla, jak vysoko je nad ní. Třeba ji skutečně potřeboval k něčemu velkému a pro něj víc než důležitému. Zatím se nějak nepřiměl k tomu, aby jí sdělil, co že po ní vlastně chce. Jen se neustále vyptával – na Brumbála, Harryho a Rona, na Fénixův řád. Nevěděla víc, než co vyslechla ultradlouhýma ušima na ministerstvu kouzel při svých pravidelných vyzvědačských obchůzkách, a přece nic z toho neprozradila.
   Oba sebou trhli. Hodiny schované v rohu pokoje začaly odbíjet pátou hodinu. Otočil se směrem k nim a dívka té příležitosti využila. Uvolnila si ruce, vyskočila z křesla a bleskurychle se za ním skryla. Právě včas, neboť jí nad hlavou prosvištěl červený paprsek z hůlky Pána zla, který už poznal, že děvče podcenil. Měla plán. Vypomůže si zaklínadlem, které už ji mnohokrát vytáhlo z bryndy. Vše bylo dílem okamžiku. Postavila se, zvedla ruce do tvaru stříšky, zformovala v nich magickou energii do malé kuličky a prudce je rozpojila, jako by tou zvláštní rudou kuličkou chtěla praštit o zem. Jakmile by se dotkla podlahy, uvolnil by se hustý kouř, který by jí umožnil vytratit se ven. Jenže co se nestalo! Špatně zamířila, a místo do podlahy se trefila černokněžníkovi přímo do čela. Byly to snad hvězdičky, které se mu objevily kolem holé hlavy? Zavrtěla hlavou, aby se trochu vzpamatovala. Díval se na ni a mlčel. Začala couvat ke dveřím. Náhle se zeptal na tu nejnemožnější věc na světě. „Dáte si čaj nebo kávu?“ Nohy dívce vypověděly službu. Co že to řekl? Nepřeslechla se?
   „Ehm, kázání dneska nebude?“ zeptala se hloupě.
   „Jak si přejete,“ usmál se (ale vůbec ne svým typickým krutým úšklebkem) a začal řečnit. O zvířátkách, kytičkách, dobrém jídle… Dalo jí velkou práci udržet vážnou tvář, tohle se opravdu nedalo. Co to zas vyvedla? Byla zvědavá, jak dlouho mu tahle divná nálada vydrží. Poté se rozhovořil o svých přívržencích a dívka pochopila, že tak úplně všechno nezapomněl. Avšak jeho nenávist k ní byla rázem pryč. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že jsou snad nejlepší přátelé. Zkoušela vypozorovat, kudy nenápadně zmizet. „Ne děkuji, ani čaj ani kávu,“ vrátila se k otázce.
   Opět se usmál a pravil: „Tak tedy pojďme dolů na večeři.“ Vykulila oči, ale neříkala nic. Potřebovala se dostat ke své hůlce a koštěti. Přemýšlela, jak dlouho bude to zvláštní halucinogenní kouzlo působit. Přikývla a zahihňala se, když jí otevřel dveře.

   Smrtijedi byli naprosto v šoku, když jim Voldemort řekl, že slečna s nimi dnes povečeří. Pak se však zase uklidnili, neboť už byli zvyklí na neustálé výkyvy nálad svého Pána.
   Večeře probíhala formou vtipných hovorů a komických situací. Červíček totiž servíroval jídlo, a počínal si přitom tak nešikovně, že dvakrát vylil polévku na stůl a pak se mu podařilo upustit plastovou mísu s jakýmsi nevábně vonícím sosem Snapeovi na kalhoty. Nebyl tím příliš nadšen. Kromě jiného se podávalo i dobré víno. Většina stolovníků upadla do zvláštní euforie a pomalu, ale jistě, ztráceli zábrany. Našli se jen tři lidé, kterým se to všechno nějak nezdálo. Severus Snape, Bellatrix Lestrangeová a Lucius Malfoy.
   Voldemort poručil, aby si děvče sedlo na čestné místo po jeho pravici. Ne tedy, že by se jí to zrovna zamlouvalo, ale raději neprotestovala. Mluvil a mluvil, zatímco ona přemýšlela, jak z téhle patálie ven. „Jak se vám tu líbí?“
   „Je to tu hezké,“ připustila. „Jen trochu zašedlé.“
   Voldemort na ni přátelsky mrkl. Ach, jak bylo příšerně těžké dusit ten smích, který se dral na povrch. „Nechtěla byste si vyzkoušet, jaké by to bylo jeden den vládnout světu místo mne?“
   „No…“ Perfektní! Smála se od ucha k uchu.
   „Takže jsme dohodnutí. A… nešetřete je.“ Kývl hlavou směrem ke svým služebníkům. Ujistila ho, že je šetřit nebude.
   No páni! Ona dokonce dostala příležitost pořádně se pomstít. Za všechny ty hodiny únavných výslechů, bolestivých trestů a minut plných nejistoty strávených buď v sídle Malfoyů, nebo uvnitř panství dávno mrtvého Toma Raddlea a jeho rodiny. Tuhle příležitost opravdu moc ráda využije!
   „Dávejte pozor! Do zítřejšího večera tohle děvče poslechnete na slovo! Je teď vaše nová Paní!“
   „Cože?!“ vykřikli naráz Smrtijedi, co nejzděšeněji to šlo. „A žádné odmlouvání!“ zahřměl jejich velitel, aby už nebylo pochyb o tom, že to skutečně myslí vážně.
   A že si na ně dívka vymyslela skutečně rafinovanou pomstu! „Chtělo by tu to pořádně vygruntovat.“ Tleskla rukama. „A po mudlovsku!“ dodala o poznání přísněji.
   „Hůlky sem!“ pobídl je Voldemort a Smrtijedi je neochotně pokládali na stůl před něj.
   „Takže…“ Vychutnávala si ty vystrašené pohledy. „Snape umyje a utře nádobí, Malfoy vyleští všechno sklo v domě, Bellatrix vydrhne podlahu. Crabbe, Goyle, vy půjdete a sesbíráte všechny drobečky, co jsou na zemi. Narcissa vyklepne koberce a vy ostatní vyházejte ze skříní všechno nepotřebné harampádí. A ty, Avery, pojď se mnou, pomůžu ti uklidit sklep.“ Stáli nehnutě, ohromeni tím šokem.
   „Tak sebou hněte! Neumíte poslouchat?!“ zahřměl Pán všeho zla a oni poznali, že ani tohle není vtip. Nechtěli protestovat, protože moc dobře věděli, že když si něco vezme do hlavy, je neústupný. Koneckonců… utěšovali se tím, že je to jen jeden z jeho promyšlených plánů, který má to děvče trochu zpacifikovat, aby spolupracovalo. Ano, tak to nejspíš bude.
   S reptáním se zvedli ze svých míst, aby do puntíku splnili „rozkaz“. Pozorovala je asi tak pět minut, než si uvědomila, že pokud tu zůstane ještě chvíli, ze samé radosti udělá loužičku. Vybídla Averyho, aby jí ukázal sklepení, a snažila se odtrhnout pohled od Voldemorta, který tleskal rukama jako nějaké malé dítě, nebo si hrál s hůlkou na dirigenta. Ne, pokud tu zůstane jen o minutu déle, nedopadne to dobře.
   Vešli do sklepení, kde bylo kromě jiného i pár oken (i v podzemí se nacházely pokoje) a několik skříní. Otevřeli hned tu první a dívka si ihned všimla své hůlky a koštěte. Znalecky omrkla stav nábytku. „Uvnitř je plno prachu. Vytaháme z ní všechno ven a to koště s hůlkou dáme támhle do rohu, tady to překáží.“ Nemohla tomu uvěřit. Spolkl jí to i s navijákem. No, už párkrát se jí podařilo „zblbnout“ ho tak, že udělal, co chtěla. Aby nepojal přece jen nějaké podezření, začala vynášet věci ven ze skříně, ještě předním však uschovala hůlku i s koštětem do rohu. Zatímco se Avery, zjevně potěšený z toho, že to tu nemusí odřít sám, staral o vyklizení skříně, vklouzla dívka do rohu, nasedla na koště, a než ji mohl kdokoli zastavit, vykřikla: „Alohomora!“ a vylétla otevřeným oknem k potemnělému nebi.
   Netrvalo dlouho a zaslechla pronikavý a zuřivý křik, který se za ní nesl jako ozvěna. Naplno se rozesmála a rozletěla se domů. Na tuhle návštěvu asi jen tak nezapomenou…

KONEC


(Už od první chvíle jsem sem chtěla tenhle obrázek dát...)