1. kapitola - Zádrhel

vloženo: 27. 05. 2010   
počet zobrazení:   

   Vlasy sčesané ve slušivý cop, kráčela ulicemi Tokia, a nejraději by se zasmála. Válka už brzy skončí a Mocnosti osy na to doplatí. Jak moc nenáviděla každého z těch hlavních aktérů téhle krvavé řeže, která už nějaký ten rok trvala. Ulice ji naučila spoustu věcí, ale i přesto podvědomě cítila, že do politických záležitostí by se neměla míchat.

   Představitel Německa seděl ve své kanceláři a pročítal papíry. Zprávy nebyly příznivé. Jeho nový pán už brzy padne a on jako voják zklamal. Každou chvíli bude muset kapitulovat a tuhle válku vzdát. Vzdychl. Stále nějak nedokázal pochopit, jak je možné, že ještě nezabrali Itálii. Na druhou stranu… toho prosťáčka neměl sílu mlátit ani on sám, tak proč by to tedy měl chtít dělat někdo jiný? S Japonskem byl stále ještě spojen aliancí, ale on se bude muset vzdát první, zatímco ti dva budou zachraňovat, co se dá. Možná nakonec doporučí Itálii, aby to také vzdal, aby v tom nebyl tak sám. Znovu vzdychl. Poslední prohraná válka, která za to stála, ho přišla pěkně draho. Ještě teď mu v hlavě občas zněl hlas kukaček, které právě odbíjejí poledne. Vztekle třísknul pěstí do stolu. Až zjistí, kdo je za tohle všechno zodpovědný, bude litovat, že se vůbec narodil!

   Rozcuchaný brunet v brýlích se cpal hamburgery a sledoval televizi. Nějaký blonďák se k němu s hlasitým dupotem přiblížil a s nevolí se díval na televizní estrádu, kterou si pouštěl jeho přítel.
   „Proč se aspoň nedíváš na Zprávy?“ napomenul ho. „Jestli sis toho ještě nevšimnul, tohle je válka a ve válce se má bojovat a ty se flákáš!“
   Druhý mladík se k němu obrátil s veselými jiskřičkami v očích. „Nemusíš se bát. Vyhrajeme!“
   Smál se a to Arthura dokázalo rozpálit na nejvyšší míru. „Tvoje technika by nám byla k ničemu, kdybychom Německu nevyfoukli informace!“ zaryl do živého. „A to je zásluha britské tajné služby.“
   Alfréd protočil oči v sloup. „No jo, tak se s tím pořád nevytahuj. Teď už je ale vítězství naše, tak se nemusíme o nic starat,“ mávl nad tím rukou.
   Arthur zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Měl bys mít větší přehled o tom, komu jsi svěřil do rukou svůj život.“
   Obrátil se k němu, oči vykulené, ale to už Anglie mizel za dveřmi. „A tohle jsi myslel jak?“

   Dívka, asi pětadvacetiletá, si prohlížela budovy v hlavním městě Japonska. Je to krásná země, to se musí uznat. Jen je škoda, že stojí na špatné straně, a proto musí padnout. Bylo tu spoustu vojáků, nesměla se dát poznat. Pod kimonem skrývala umolousanou košili se zkrácenými rukávy a krátkou sukni. Modré oči zabodla do zdi před sebou, v duchu se usmívala. Úkol splnila, teď se musí už jen dostat k telefonu a dát vědět tomu, kdo ji poslal. Opatrně si sáhla rukou do vlasů, aby se ujistila, že jí drží účes. Musela působit nenápadně, vždyť tu byla cizí.

   Arthur nedokázal pochopit, jak může být jeho bratr Amerika tak neuvěřitelně nezodpovědný. Vždyť stačilo málo a tahle válka mohla skončit úplně jinak. Teď seděl v pracovně a čekal, až se telefon rozdrnčí. Byl si jistý, že pro ten úkol vybral tu nejlepší z nejlepších. Pravda, nebyla u tajné policie dlouho, ale nedávno jim poskytla naprosto zásadní informace. Navíc… sám se postaral, aby se do celé té nebezpečné hry zapletla, a teď k ní cítil něco jako otcovské pouto.
   Tehdy měl splín a vracel se z putyky. Plný nostalgie si vzal i svou zelenou uniformu. Ještě mu nějaké peníze zbyly, a málem si ani nevšiml, že mu je někdo vzal. Zvuk vzdalujících se kroků ho však probral a on se rozběhl za neznámou osobou. „Stůj!“ křikl do nočního ticha a zrychlil. Cizinec se mu ztratil ve spleti ulic, ale on tuhle čtvrť znal velmi dobře, proto mu nedělalo velké potíže mu nadběhnout. Neurvale chytil uprchlíka za ruku a zatáhl stranou. V tu chvíli neznámého ozářilo světlo pouliční lampy a on spatřil blonďatou dívku se zcuchanými vlasy, jak na něho hledí vyplašenýma očima.
   „Vrať mi peníze, zlodějko!“ zasyčel a ještě ji trochu zmáčkl, protože se mu zkoušela vytrhnout.
   „Pusťte mě, pane! Budu křičet!“ vyhrožovala mu.
   „A to nevíš, že tyhle hrozby na muže obvykle neplatí?“
   Zafungoval u ní pud sebezáchovy, předstírala náhlou bolest hlavy, malinko se sehnula a pak ho nevybíravě nakopla. S hlasitým klením ji pustil, zmizela mu v ulicích nočního Londýna.
   Usmál se, i když tenkrát mu do smíchu rozhodně nebylo. Ta dívka ho ten večer zaujala. Možná to bylo tou mrštností nebo jejím rychlým rozhodováním, nedovedl to přesně popsat. Trochu se informoval a zjistil, že tohle stvoření žije na ulici už delší dobu, vydělává si, jak může, a zřejmě je přistěhovalkyně. Obrátil pozornost ke dveřím, ale bylo naivní myslet si, že by se mu Alfréd přišel omluvit. Ponořil se tedy opět do vzpomínek. Jeho druhé setkání bylo ještě bouřlivější než to první.
   Umínil si, že ji najde a promluví si s ní. Peníze už od ní nechtěl, těch pár liber ať vezme čert. Šlo mu o něco jiného. Našel ji za bílého dne, jak se snaží vydělat si pár drobných tancem. Okamžitě ho poznala a chtěla utéct. Zastavil ji.
   „Dobrovolně na policii nejdu!“ sykla.
   „Ty peníze si můžeš nechat,“ odbyl ji. „Jdu ti nabídnout práci.“
   Chvíli se na něho podezřívavě dívala, pak si před ním uplivla. „Pche! Fízlům se věřit nedá!“
   „Nejsem strážník,“ uklidňoval ji. „Jsem Arthur, vůdce Anglie.“
   Vysmála se mu do obličeje. „Tak v tom případě já jsem německá princezna!“ odsekla.
   Chytil ji za ruku a chvíli se na ni díval. „Možná, že jsi,“ prohlásil nakonec.

   Ludwig si vzal uniformu a s nabitou zbraní předstoupil před své muže. Právě dospěl k rozhodnutí. „Zesílíme hlídky! Ještě to nesmíme vzdát! Braňte svou zemi do posledního dechu!“
   Jeho jednotka mu poslušně zasalutovala, stejně tak hnědovlasý mladíček v modré uniformě, který se právě zjevil za ním. „Co se to děje, Německo?“ zeptal se s nevinným úsměvem.
   „Připrav se, Itálie! Válka ještě neskončila. Budeme znovu bojovat a zrodíme se jako fénix ze svého popela.“

   Blonďatá si s neskrývanou zvědavostí prohlédla malý chrám a konečně se jí podařilo dostat se do budovy, kde měli telefon. Rychle vytáčela číslo a přitiskla si sluchátko k ústům.
   „Rád tě slyším,“ ozvalo se z druhé strany.
   „Všechno je připraveno, ten plán musí vyjít. A až se tak stane, celé Německo pukne vzteky.“
   „Věděl jsem, že ty to zvládneš, Foxy.“
   Přimhouřila oči a usmála se, v tu chvíli ji však někdo chytil zezadu pod krkem. Nechala sluchátko v natažené ruce, zatímco se pokoušela zjistit, kdo ji napadl.
   Z telefonu se ozývalo syčení. Dobře věděla, že se Arthur pokouší volat její jméno. Trhla sebou a vší silou praštila sluchátkem do vidlice, hovor se přerušil. Sevření na okamžik povolilo, ale neznámý už jí chytil i druhou ruku, nemohla se ohlédnout, a teď ucítila pod krkem katanu. V duchu zaklela.
   Hm, je chytrá. Zabránila mi, abych se dozvěděl, kam volala, pomyslel si černovlasý mladík a sevřel ji pevněji. Jen syčela a zkoušela si uvolnit ruce. Nepochyboval o tom, že je to špiónka. Druhou rukou odhodil katanu a pak udělal pohyb, který cizinku dostal do bezvědomí.

   Arthur nevěřícně zíral na telefon. „To není možné! Ona mi to položila!“ Byl vzteky bez sebe a přísahal, že jakmile se dostane jeho „tajný trumf“ v bezpečí domů, kázání jí rozhodně neušetří.