36.kapitola - Už je to dávno

vloženo: 14.10.2010   
počet zobrazení:   

   Itachiho samozřejmě těšilo, že se Tobi vrátil, ovšem ocenil by, kdyby na něho nemusel neustále narážet, zvláště když se snažil vyhýbat Prtě, která by mohla chtít využít jeho momentálního oslabení. Kisame celou tu podivnou hru ještě neprokoukl. Černovlasý to přičítal skutečnosti, že žralok nebyl přítomen jeho a loutkářova zvláštnímu pokusu, jinak by určitě smýšlel jinak. Několikrát se ho na ten incident sice zeptal, ale Uchiha ho vždy odbyl. Nerad by mu přidělával víc starostí, než už měl.

   Konan byla spokojená, ostatní zabijáci z Akatsuki už méně a Tobi vůbec. Prtě všechno pozorovala s ledovým klidem, jako by to bylo bezvýznamné nebo naprosto samozřejmé. Bavilo ji sledovat každodenní život hledaných zabijáků, co chvíli zatahala za některou z nitek osudu, ráda s ostatními takto manipulovala.

   Deidara se pořád ještě zlobil. Vždyť stačilo málo a byl by vybouchl, udělal nějakou nepředloženost a všechno by zkazil. Nešlo mu do hlavy, jak někdo vůbec může chtít sabotovat tak jednoduchý, snadno pochopitelný plán a ještě si to užívat. Mladík se rozhodně nechtěl uchylovat k takovým praktikám, jako bylo vloupání se do archivu uprostřed noci, čímž by strašně riskovali. Naproti tomu mohl spoléhat na první pravidlo Shinobiů – ninja se za ženu nepřevléká. Bylo to něco jako největší potupa, proto doufal, že nikdo jeho pečlivě připravenou proměnu neprohlédne, což se nakonec zdařilo. Vždyť po něm nechtěl nic tak neobvyklého! Věděl, že s jakýmkoli jiným členem organizace by tyhle potíže neměl, dokonce ani s Kakuzou ne, to už teď ale bylo bezpředmětné. Vzdychl a dál rázoval krajinou. Rozhodl se, že po zbytek cesty bude zarytě mlčet.
   Hidan si z mrzuté nálady svého společníka vůbec nic nedělal. Zpozorněl až ve chvíli, kdy mu vesnice, kam se právě ubírali, začala připadat povědomá. Bylo velkým štěstím, že oba nechali v sídle čelenky, právě totiž vcházeli do Vesnice skryté v horkých pramenech.
   Deidarovi neunikl Hidanův nejistý pohled. „Je ti něco?“
   „Jo,“ opáčil bělovlasý. „Sem doma.“ Blonďák zmlkl a tázavě na jashinistu pohlédl. Příliš ostatním o své minulosti neřekl. Teď se ale zdálo, že je bojovník zahloubaný do sebe. „Utek jsem jako malej. Nebudou si mě pamatovat, takže o mym jméně ani necekneš, jasný?“obrátil se znenadání na Deidaru, který hlasitě polkl, jak se ho lekl. Na chvíli se mu ve tváři objevil vzdorovitý úšklebek, který ale po chvilce zmizel a ninja neznatelně přikývl.

   Bělovlasý se tentokrát choval skutečně ukázkově. Neklel, a když k tomu měl chuť, raději se kousl do jazyka. Také nedělal oči na přítomné dámy, nekomentoval dění v ulicích a odpustil si všechny jízlivé a jedovaté poznámky. Deidara se té nezvyklé proměně opravdu podivoval. Na úřadě si sedl na židli a nespustil oči z podlahy. Blonďáček si k němu přisedl s hromadou objemných knih a pustil se do hledání. Hidan se na něho vůbec nepodíval, nakonec do něj mladík musel šťouchnout.
   „Heleď, mám ji!“
   Bělovlasý zpozorněl a rychle pohlédl na fotografii. Znal ji dobře. Muž, který zde měl všechno na starost, se k nim přitočil. „To bude určitě mýlka, pánové! Tahle dívka je dospělá a bezdětná a vlastně…“ Ukázal opatrně na černé desky a tmavý obal.
   „To jste to nemoh říct hned, chlape?“ rozčílil se Hidan a chytil Deidaru za límec u košile. „Jdem, tady ztrácíme čas!“

   Zastavili se až pořádný kus za vesnicí, rozzlobený ninja tam dokonce odmítl koupit zásoby na další cestu. Vyvlekl blonďáčka ven z úřadovny a poté i ze zalidněné oblasti, na volné prostranství, při tom se tvářil tak, jako kdyby si se svým krvavým bohem vyměnili místo.
   „Můžeš mi vysvětlit, co to do tebe sakra vjelo?“ zaprskal blonďáček. „Chováš se jak magor, což, uznávám, není nic neobvyklýho, ale tohle jsi fakt přehnal! Měli jsme stopu!“
   „Neměli,“ zabručel Hidan a sedl si na zem.
   „A to je všechno, co mi k tomu řekneš? Já chci vysvětlení!“ vztekal se obávaný pyroman a měl hned chuť odpálit jednu ze svých jílových hraček Shinobimu pod zadkem.
   „Nebuď tak hrr, musim si srovnat myšlenky!“ odbyl ho nesmrtelný. Blonďáček se zarazil, protože v jeho hlase postřehl… smutek? Neměl ale čas o tom začít přemýšlet, protože Hidan se náhle rozpovídal.
   „Utek jsem z vesnice jako malej kluk. Ze vší tý lásky a tolerance mi bylo fakt blbě. Kolem se válčilo, a my akorát tak seděli a čekali na mír.“
   „Počkej, to jako i v době, když bylo Velký ninjovský válce?“
   „Neskákej mi do řeči!“ vyjel na něj bělovlasý. „Jasně, že jo! Klany se rozhádaly mezi sebou a vodnášeli to úplně všichni. To bylo pořád: Seď doma a nic nedělej, vono se to vyřeší. Tak jsem prostě zdrhnul, rozhádal se s celou vesnicí a frnknul. Bylo mi nějakejch… šest nebo osm, už nevim… byl jsem zkrátka malej harant.“
   „To mě divný nepřijde,“ uchechtl se blonďatý ninja pro sebe.
   „Měl jsem hlad, taky byla zima a já blbej sem se chtěl vrátit domů, ale vomdlel sem a měl vidění. Bylo to mý první setkání s Jashinem. Pak jsem další den udělal, co mi přikázal – vodkrouhnout člověka a vykoupat se v jeho krvi.“
   „Brr, to je šílený,“ otřásl se Deidara a uhnul pohledem. „Myslim jako nutit takhle malý dítě vraždit.“
   „Ani ne, zvyknul jsem si rychle a dost dlouho se potuloval sám po světě a cvičil rituál na zvířatech. Chvíli sem byl u jednoho řemeslníka, tam jsem si udělal svojí rudou kosu.“
   „Takže… ty jsi s ní nezabíjel od začátku?“
   Hidan se uchechtl. „Měl jsem mít smrtelnej dotyk, ale to bylo šíleně náročný, tak jsem to s Jashinem dohod takhle,“ vysvětlil udivenému mladíkovi. Ten poplašeně uhnul. „Hele, nedělej fóry! Kdybych tě chtěl zabít, udělal bych to už dávno a bylo by to rychlý.“
   Zdálo se, že to Deidaru přece jen trochu uklidnilo. „No a… řekneš mi, kdo byla ta holka na fotce? Chtěl jsem si prohlédnout i ty zbylý, ale jaksi jsi mi nedal možnost.“
   „Když jsem utek, byla ještě malej špunt, víc než dva roky jí bejt nemohly. Byla to moje sestra.“ To blonďáčka uzemnilo, musel se posadit. „Už vim, proč jsem si vzal Prtě k sobě. Vypadala jako Hina, akorát měla jiný oči.“
   „Hina? Tak se jmenovala?“ zeptal se Deidara, kterému se trochu třásl hlas. Hidan přikývl. „Víš co, já teď pudu spát a… promluvíme si ráno, jo?“
   Mladík se rychle odplížil z jeho dosahu. Cítil, že teď potřebuje být sám.

   Prtě byla právě uprostřed hry s Kisamem, když náhle prohlásila, že je unavená a chce jít spát. Žralok by rád protestoval, ale pak se zarazil a nechal holčičku samotnou. Ta si okamžitě sedla v meditační poloze na koberec a upřela oči doprostřed stěny před sebou. V její mysli se rýsovala nehostinná krajina, bylo už po setmění. Viděla Hidana, jak sedí u ohniště, pohrává si s klackem a vzdychá. „Jashine, proč si to udělal? Já vim, že za to můžeš, ten chlap to stačil vyblekotat, než jsme vylezli ven. Umřela na nemoc. Kdyby jí někdo zabil, půjdu hledat její vrahy, ale takhle… a proč, proč hernajs Prtě vypadá jako ona? Zatraceně!“ S výkřikem vhodil klacek do ohně a zamáčkl slzu, která mu začala téct z oka. Bělovlasá dívenka přerušila vidění. Víc vědět nepotřebovala.