35.kapitola - V rodné hroudě

vloženo: 14.10.2010   
počet zobrazení:   

   Deidaru noční hlídka ani trochu nebavila. Hidan co chvíli brblal ze spaní a blonďák bojoval s pokušením zatahat ho za některý z těch bělavých vlasů. Kdyby byl dostatečně rychlý… ale ne, na takový žertíky by myslet neměl. Ale brzy přišel na to, že když si zakáže podobné myšlenky, nastává plíživá nesnesitelná nuda. Vyrýpal tedy z měkké půdy několik kamínků a házel si s nimi. Pak k němu vzduch donesl pach cizích osob.
   „A ten hňup tu zařezává!“ ulevil si pro sebe ninja (nyní bez dalekohledu a jakýchkoli dalších pomůcek, které by ho mohly usvědčit z jeho dávných zločinů). Má ho vzbudit, nebo ho nechat? „Sakra, kdyby na to aspoň byl čas,“ zavrčel si pro sebe a praštil do svého „dočasného parťáka“ tak silně, jak jen v té chvíli mohl. Nezabralo to, ale možná to udělal schválně, aby ho potrápil. Deidara se o to nestaral a začal šplhat do větví. V kapse mu chrastily kamínky, které v rychlosti sesbíral.
   Jakmile se vyhoupl nahoru na první silnější „příčku“, opřel se zády o kmen a snažil si sednout tak, aby nebyl vidět, a zároveň dobře viděl na dění pod sebou.
   Netrvalo dlouho a dvě urostlé mužské postavy se vyhrnuly z křoví. „Hele, někdo tady leží,“ šeptal jeden z nich a znalecky obhlédl svou domnělou kořist. Byla tam větší hromádka zbraní, zbytky vody v měchu a pár ještě nezpracovaných kusů zvěřiny, které nechal „uprchlík“ hlídat Hidanem.
   Muži se chvilku domlouvali. „Zabijeme ho, ne? Co když se vzbudí, až si ty věci rozebereme?“
   „Máš pravdu. Musí to být čistá práce!“

   Deidarovi i v té ne zrovna dobré viditelnosti rychle došlo, že ti dotyční nebudou ninjové, ale dokonce ani kvalifikovaní zloději. Porušili hned několik základních pravidel – byli dva a ani jeden nehlídal terén. Postavili se doprostřed prostranství a začali se vybarvovat, aniž by se přesvědčili, že je spáč opravdu nevnímá. Teď ale jako by se rozmysleli a chtěli začít napravovat chyby.
   Blonďák si s tím příliš hlavu nelámal. Začal po nich metat kamínky a doufal, že se alespoň jednou trefí. Cizinci nečekali, že kolem nich začne cosi svištět a jeden dostane nepatrnou ránu do hlavy. Lekl se, zapotácel a přepadl přes tělo ninji v civilu. Ten se okamžitě vymrštil a vyrazil dalšímu z vetřelců nůž z ruky. Pak nechal cizince srazit hlavami.
   „Nezabíjej je!“ vyhrkl Deidara a začal slézat ze stromu.
   Hidan si odfrkl. „Nikdo by je nehledal.“
   „Třeba jsou předvoj,“ domlouval mu mladík. „A Šéfovi jsme slíbili, že nebudeme dělat rozruch.“
   „A co teda navrhuješ?“ zabručel bělovlasý otráveně.
   „Pobrat, co půjde, a vypadnout.“
   Jeho společník ještě chvíli protestoval, zatímco druhý člen Akatsuki v rychlosti uklízel zbraně. Pak nastalo ticho, což přimělo blonďáčka otočit se, jinak by si určitě nevšiml Hidana, který právě položil ruku jednoho muže v bezvědomí na pozadí druhého.
   „Hidane!“ zasyčel vztekle. „Padáme, dělej!“
   Nesmrtelný zabručel cosi neurčitého v odpověď a pochechtávaje se spěchal za svým kumpánem. Pánové se určitě budou hodně divit, až se vzbudí.

   Sasori se podivoval nečekanému skrčkovu výkonu, ještě když se navracel do sídla. Takovou reakci nečekal ani jeden z ninjů. Spokojenou Prtě přinesl na zádech zmatený Kisame. Loutkář po ní střelil výmluvným pohledem, ale ostrou námitku si nakonec odpustil. Mohlo by se mu totiž stát něco daleko horšího, než když se znovu učil mluvit.
   Uchiha se k němu nenápadně přitočil. „Cos říkal na ten dnešní zápas?“ ucedil.
   „Že už by se měl vrátit Hidan. Když je tady, ta malá je mnohem víc v klidu.“
   „Šéf ho neměl pouštět, bude po světě bloudit věčně, protože to dítě je…“ Ztuhl, když ho přes nos praštil silný zápach.
   „Neviděli jste Tobiho?“ zamručel kanibal a tvářil se úplně nevinně.
   „Ne, Zetsu. Od toho svýho útěku se tu neukázal. A proč ty tak děsně smrdíš?“
   „Hledal jsem ho… u té odpadkové roury.“
   „Dyť tam by se těžko moh vejít!“ namítl okamžitě černovlasý. „Buď tý lásky a používej tu hlavu aspoň trochu, jasný?“
   Dvoubarevný ninja pokýval hlavou a vytratil se. Sasori zadržoval smích. „Vy dva si vůbec nemáte co vyčítat, jste totiž úplně stejný experti,“ prohlásil a uchechtl se. „Zetsu ti totiž lhal. Už má zase absťák.“
   „Proč si to myslíš?“ vyjel na něj Uchiha vztekle.
   „Nejspíš proto, že tu žádnou odpadkovou rouru, dokonce ani odpadní, prostě nemáme. Pokaždý použije tuhle výmluvu, protože se samozřejmě cítí a nechce ti přiznat, že se v rámci zachování duševního zdraví zase vyválel v blátě.“
   Černovlasý se zaškaredil, když loutkář jízlivě dodal, že se na tuhle vějičku pokaždé spolehlivě chytí. „Ó, veliký mudrc promluvil. Radši vymysli, co s tou holkou, než jí přepne v hlavě a mávnutím ruky nás všechny vyvraždí!“ odsekl ninja vztekle a zmizel mu z očí.

   Prtě spokojeně přežívala v sídle organizace Akatsuki a Zetsu se snažil ostatním vyhýbat. Loutkář trpící dočasným syndromem solidarity mu navrhl, aby se zakousl do něj, protože kanibal už několikrát ublížil sám sobě, a přítomnost bělovlasé holčičky jeho stavy ještě prohlubovala.
   „Ovšem neručím za tvoje zuby,“ upozornil ho červenovlasý, než si vyhrnul nahoru rukáv. Dle očekávání Zetsu zakňučel, ani se pořádně nezakousl, a po zbytek dne byl klid.

   Konan začínala být nervózní. Jejich malý Tobi se musel ztratit, už to byl totiž třetí den, co se nacházel mimo sídlo. Vůdce se odvážil utrousit nevinnou poznámku, že není žádná škoda, že se skrček tak nečekaně vypařil.
   „Jak tohle vůbec můžeš říct, Peine? Vždyť má pomalý myšlení a neumí se o sebe postarat. Měli bychom toho chudáčka hledat! Není to sice pořádný ninja, ale už je pár let náš,“ domlouvala modrovlasá kunoichi veliteli Akatsuki.
   „Jen se neboj, má milá Konan.“ Zrzek se zatvářil kysele. „Co nejdříve dám po svém nezdárném synáčkovi vyhlásit pátrání!“ odfrkl si a obrátil se k ní zády. Kdyby to neudělal, všiml by si, jak ženina tvář začíná nebezpečně červenat.
   „Peine!“

   Ostatní členové oficiálně založeného cechu vrahů se o „problém zvaný Tobi“ postarali sami. Každý v duchu vyhlásil po nesnesitelném pištícím poloninjovi pátrání, protože nebylo nic horšího, než být pod jednou střechou s doběhal rozpálenou modrovláskou. Mizeli ze sídla a zase se do něj vraceli s různě hodnocenými neuspokojivými výsledky.
   Itachi zapadl do nějaké jámy, zlomil si nohu, ale dokázal se naštěstí dobelhat k hloučku hledačů. „Jak se ti to povedlo?“ zajímal se žralok, který ho do ložnice donesl na zádech.
   „Jak asi, Kisame? Zatnul jsem zuby a snažil se v duchu přesvědčit svou vůli, aby to ještě nevzdávala. Kdysi jsem přece býval ANBU a…“ Vzápětí zaúpěl, když ho bolest konečně dostihla.
   Nezdárného bojovníka nakonec dovlekl Kakuzu. To slovo bylo zcela výstižné. Maskovaný ninja se vrátil rozezlen a skrček byl všecek poděšený.
   „Jak se ti ho podařilo dostat domů?“ divil se loutkář.
   Ninja se zelenýma očima jen zabručel: „Je mi to divný, ale většinou první otázka, která v takovym případě padne, je: Kdes ho našel?“ uchechtl se a pustil kořist na podlahu. Tobi si okamžitě sedl na bobek, těkal očima ze strany na stranu a nepromluvil ani slovo. „Se nechtěl vrátit.“ Kakuzu zabloudil pohledem k sedícímu ufňukánkovi. „Tvrdil, že je to naše dítě prokletý.“
   Sasori pokýval hlavou. „Aha, takže jsi mu pohrozil, že ho rozmačkáš nebo něco podobnýho a byl pokoj.“
   „Heh, to ani ne, byl vytrvalej. Někdo v sídle ho naučil odmlouvat.“
   Červenovlasý se v duchu uchechtl. Tak to byla zřejmě Zetsuova černá nebo bílá, nahlas však prohlásil: „Tak hlavně, že je zpátky.“

   Deidara měl hlavu podepřenou rukama, díval se na mraky a zlostně bručel. „Si strašný pako, Hidane. Moh z toho bejt masakr!“
   „Hele, nikdo tě nenutil, abys mě zachraňoval! Sem nesmrtelnej,“ ušklíbl se Hidan a odplivl si.
   „Věř mi, že o tý tvý míře existence mám jistý pochybnosti. Ti chlápci byli sice neuvěřitelný nemehla, ale kdybysme na sebe upozornili, do večera nám budou Oininové v patách. A to bys měl pak jiný starosti, než hledat matku naší Prtě.“
   „No jo, jasný. Takový kázání je po ránu fakt potřeba. Jaká vesnice je k nám teď nejblíž?“ zeptal se bělovlasý popuzeně.
   Deidara posmutněl. „Skrytá kamenná…“

   Opět byli na cestě. Blonďáčkovi trvalo perných pár minut, než se odhodlal seznámit Hidana se svým komplikovaným bojovným plánem.
   „Hele, takže já mám hrát tvýho přítele, jo? A rovnou milence bys nechtěla, krásko?“ chechtal se a plácal rukama do kolen.
   „Ty se tomu směješ, ale jakmile to zvoráš a v mý rodný vesnici mě poznají, tak celej ten náš plán padá!“ rozčiloval se Deidara. Bělovlasý utrousil, že je mu to koneckonců jedno a ať si laskavě jeho společník dělá, co chce.
   „Takový blondýny si já všímat nemusim.“
   „Od nabručenýho barbara to sedí,“ oplatil mu ninja a začal z batohu vyndávat oblečení.
   „Taháš s sebou ženský prádlo?“ podivil se nesmrtelný a dusil v sobě smích.
   „Ne, jen Konanino starý šaty,“ vysvětlil mu Deidara, rozkročil se, spojil ruce a zavřel oči. „Henge!“ Proměna se mu povedla, trochu tomu napomáhala i jeho vlastní, téměř dívčí, tvář. Jen si trochu vylepšil své ženské rysy, přidal pár mateřských znamínek a změnil barvu očí. Ještě se převlékl a schoval si ninjovskou výbavu do Hidanova batohu. „Jak vypadám?“ Nakrucoval se před svým společníkem.
   „Jako ženská,“ zabručel jeho dočasný týmový partner a začal se pochechtávat.
   „Jak milé od tebe, můj drahý příteli,“ zaškaredil se blonďáček, ještě jednou vše zkontroloval a pak se mohly vydat k branám Vesnice ukryté v kamení.

   Kdykoli Hidanovi pohled zabloudil k Deidarově nové figuře (především ke zvětšenému dekoltu), začal dělat poněkud zvláštní obličeje. V jednu chvíli už to blonďáčkovy křehké nervy nevydržely a on mu ztropil opravdovou hysterickou scénu. Pak se zas musel přemáhat, protože Hidan se schválně přeřekl a místo kamarádka prohlásil přítelkyně, což demonstroval tím, že vtiskl Deidarovi pusu na tvář, když vyřizovali pátrací formality na místní matrice, samozřejmě, že neúspěšně.
   „A jakpak se ta hezká slečna jmenuje?“ vyptávala se ne právě ošklivá úřednice, takže nebylo divu, že se s ní Hidan velice rád zapovídal.
   „To je Aya. Se děsně stydí, víte. Dlouho nikde nebyla, tak jsem jí vytáh na pochod.“ ˇ
   Žena se zasmála, Deidara doutnal, ale ovládl se. Kdyby to neudělal, jutsu proměny by se prolomilo a někdo z místních by ho určitě poznal. Jakmile ale měly brány vesnice daleko za sebou, dal průchod svému rozhořčení.
   „Tak abys věděl, už nikdy s tebou nebudu plnit žádnou misi, dobrovolně ani z donucení. Protože větší hovado sem v životě nepotkal!“
   Hidan se na něho zašklebil, blonďák to nevydržel a začal ho vší silou tlouct pěstmi do zad. Na tenhle den určitě ani jeden nikdy nezapomene.