23.kapitola - Návštěva

vloženo: 01.11.2009   
počet zobrazení:   

   Loutkář se ušklíbl a zvedl vzkaz tak, aby si ho blonďáček mohl přečíst. Ten se jen zamračil a přejel prstem po šrámu na tváři. „Hm, prej, že mi to sluší. Tyhle žerty si teda nechte, Mistře Sasori!“ zabručel.
   „Ne… br… i… o… ak,“ vypravil ze sebe červenovlasý a vyslovit každé z těch písmen mu působilo opravdu velkou námahu.
   „Je to zlý, vůbec ti nerozumím.“ Deidara pomalu zavrtěl hlavou. „Ale ty to určitě zvládneš. Jsi nejsilnější Shinobi, jaký kdy po světě chodil.“ Povzbudivě se na něho usmál.
   „…ky,“ kývl hlavou Sasori a pak obrátil pozornost ke dveřím. Někdo za nimi totiž stál a klepal. Byl to Itachi. Loutkář Deidarovi naznačil, aby odešel. Když osaměli, strčil Uchihovi před nos vzkaz: Co chceš? Ten ho ignoroval a usadil se mu na posteli.
   „Musíme si promluvit. Už to nemůžu dýl snášet!“
   Sasori se nepatrně zamračil. Prtě?
   Itachi přikývl. „V tom dítěti je zlo. Když jsem viděl, co dokáže… ani náš Šéf nemá takovou moc! Je… je nebezpečné mít ji tady!“
   Loutkář to uznal. Co chceš dělat?
   „Já nevím. Potřeboval bych ji dostat odtud pryč. Ale když proti ní otevřeně vystoupím, skončím jako ty!“
   A dostaneš předsmrtnou nakládačku od Hidana,“ připojil jeho společník.
   „Tohle tedy skutečně nebylo nutný dodávat,“ zavrčel Uchiha a pak strnul. „Ty… ty víš, co je ta holka zač, že jo? Řekni mi to!“ Odpovědí mu bylo slabé přikývnutí. Přečetl si lístek a znovu zbledl. „Bohyně, co nás má všechny pod palcem? Nežertuješ?“
   Dokud tu bude spokojená, my budeme v bezpečí. Tím dal Uchihovi mnoho námětů k přemýšlení.

   Prtě našli s Konan, ty dvě si hrály s papírem. „Je opravdu talentovaná. Já bych v jejím věku tohle rozhodně nedokázala!“ rozplývala se modrovláska.
   „A to ani na ten svůj věk nevypadá,“ zabručel Hidan, který přišel s Kakuzou.
   „Ty už máš to nádobí uklizené, Hidane?“ zdvihla modrovlasá obočí. „Nevím o nikom, kdo by byl až takhle rychlý!“
   „Budeš litovat! A neříkej, že jsem tě nevaroval! A ty pojď sem, mladá dámo! Jde se spát.“

   Kisame si nemohl nevšimnout toho, že se s jeho týmovým partnerem děje něco divného. „Tak to vyklop, Itachi! Co je s tebou?“
   „Nic,“ odbyl ho černovlasý. „Co by se mnou asi tak mělo být?“
   Žralok se usmál. „V noci pořádně nespíš a při chůzi se stále díváš za sebe. Koho se bojíš?“
   Uchiha vzdychl. „Jsem nervózní, nic víc. Poslední dobou skáče Akatsuki z bláta do louže a kolem nás se dějí samé podivnosti. Mám zlou předtuchu.“
   Kisame s ním soucítil. „To bude určitě z přepracování! Taky se poslední dobou necítím nejlíp.“
   Uchiha přikývl. Ach, Kisame, příteli můj, kdybys jen věděl, že všechny ty potíže souvisí s dítětem s tím neuvěřitelně přihlouplým jménem…

   Hidan se podivil, když za ním černovlasý zašel. Poslední dobou se mu spíš snažil vyhýbat. „Ehm, uvažoval jsi o tom, co budeš s tou adoptovanou dělat, až trochu povyroste?“ začal rozhovor.
   Bělovlasý s úsměvem zavrtěl hlavou. „Mám takovej dojem, že myslíš moc dopředu. Víc než tři roky tý žábě určitě nebudou.“
   Itachi se nemínil jen tak vzdát, dávali si však velmi dobrý pozor na to, aby se nepodřekl. „A uvažoval jsi třeba o tom, že bys ji pak poslal k někomu do učení?“ tázal se s patrnou nadějí v hlase.
   Hidan jeho návrh rázně zamítl. „To je moc riskantní! Budu ji učit sám!“
   „No, hlavně, že v tom máš jasno,“ vzdychl Uchiha a chystal se odejít.
   „Popřemýšlím o tom, víc ti slíbit nemůžu.“ S těmi slovy ho nesmrtelný vyprovodil ze dveří.

   Itachi se pokoušel usnout, ale vůbec se mu to nedařilo. Měl pocit, jako by do něj někdo bodl tisíc nožů naráz. Když postřehl, že se dveře otvírají, přitáhl si deku blíž k sobě. V temnotě zasvítily zářivě bílé vlasy. Sáhl po kunai a přidržel si ho před obličejem.
   „Nepřišla jsem tě zabít,“ usmála se na něj Prtě.
   „Tak odejdi! Nech mě na pokoji!“ zavrčel, ruku stále připravenou k útoku.
   „Nic se ti nestane. Vím, že znáš pravdu.“
   „A já vím, cos udělala Sasorimu!“ Přestával se kontrolovat. „Nejsem tvůj nepřítel, odejdi!“
   Prtě se ušklíbla a vylezla mu na postel, stáhl malinko ruku. „Dobře, ale než půjdu, řekni mi… proč jsi zabil svůj klan?“
   Itachi zděšeně polkl. Teď už nepochyboval, že ten človíček s andělskou tváří ví o něm všechno. „To je moje věc. Nikdy jsem to nikomu neřekl a ani tobě to nepovím.“
   Chtěl ji odstrčit, ale v té chvíli se dveře otevřely, někdo rozžal svítilnu a záplava světla Itachiho oslepila.