22.kapitola - Nedávejte dítěti do ruky zbraň!

vloženo: 01.11.2009   
počet zobrazení:   

   Vůdce zuřil. Všemi svými silami vyrval Konan těm dvěma z pařátů, zatímco oba ninjové na sebe mrkali a vítězoslavně se šklebili, a nesl ji po schodech nahoru. Cestou si pro sebe mumlal všelijaké kletby a jen doufal, že svou modrovlasou přítelkyni neupustí.
   Donesl ji do jejího pokoje a položil na postel. Viděl, jak se na něj vyčítavě dívá. „Copak ty už nemluvíš ani se mnou?“ vzdychl. „Stačí nám přece jeden chorý!“ dodal zoufale.
   Modrovláska po něm šlehla pohledem. „Nerespektujete mě! Nebudu se bavit s nikým!“ postavila si hlavu.
   To už bylo na velitele Akatsuki přece jen trochu moc. „A co bys, prosím tě, chtěla? Vždyť jsi jenom obyčejná ženská!“

   Ninjové se shromáždili pod schody. „Co myslíš, proč tam na sebe tak křičí?“ zajímalo Kisameho.
   „Já myslím, že určitě řeší něco důležitýho,“ uchechtl se blonďáček.
   „Tak jako tak to není vaše starost,“ zabručel Itachi. „Jste horší než lecjaká ženská!“
   „No no! Tak se přiznej! Co jsi jí provedl?“
   Uchiha v duchu zaúpěl. „Já? Vůbec nic, Deidaro. A ocenil bych, kdyby ses o mě přestal zajímat!“
   Blonďáček se zaculil. „Jen klídek, kámo! Ne každýmu uniklo, že jsi nějakej divnej od tý doby, co tě přistihli s Prtě v tom pokoji!“
   To už sharinganový mistr nevydržel a chytil provokatéra za límec. „Poslyš, ještě jednou se o tom zmíníš a přísahám, že…“
   „Nechte toho!“ zabručel Kakuzu. „Šéf řve na Konan kvůli nám.“
   „Jo, no… trochu jsme jí skřípli, protože se s náma nechtěla bavit,“ dodal Hidan s potměšilým úsměvem.
   „A když už se tak bavíme o tom druhym pohlaví… kde je vlastně Prtě?“
   „To opravdu netuším, Deidaro! Já nejsem jeho matka.“
   Blonďáček chtěl něco vmést Uchihovi do tváře, ale už to nestihl, protože jim nad hlavami cosi zarámusilo, sídlem se prohnal mužský řev a vzápětí se otevřely dveře modrovlásčina pokoje. „Vypadni, Peine!“

   Ninjové spatřili svého Vůdce a strnuli. Po tvářích mu stékala krev, tvářil se ještě naštvaněji než obvykle a zcela bez varování si utřel zamazanou tvář do Deidarova rukávu. Odmítl se s kýmkoli bavit a ve stejně mizerné náladě je opustil.
   „Hm, asi máme po zábavě,“ okomentoval vzniklou situaci blonďatý ninja a on i ostatní se začali ohlížet po užitečnější činnosti, než bylo zevlování.
   Zetsu se k nim nečekaně připojil. Holčička mu seděla na zádech a tahala ho za úponky. Neměl sílu ji okřiknout.
   „Kde jste byli?“
   „Venku. Chtěla se honit,“ přiznal kanibal a zamrkal.
   „Strýček umí krásně cvakat zuby!“ prohlásila dívenka pyšně.
   „To věřím, ale jak si do tebe kousne, tak o ně přijde. Ber to laskavě na vědomí, Zetsu!“ opáčil suše Hidan a vzal si Prtě k sobě.

   Jelikož Vůdci ani po další čtvrthodině nepřestaly krvácet rány, dostal Sasori za úkol ošetřit ho. Pracoval mlčky, nemohl jinak. Zdálo se, že velkému Šéfovi takový přístup vyhovuje, náramně si ten klid pochvaloval, přestože ani tato atmosféra nedokázala zchladit jeho vlastní hněv.
   „Nikdy bych si nepomyslel, že by byla schopná na mě zaútočit! Od ní bych to nikdy nečekal. Ten papír jí zabavím a zničím všechny, kdo mi budou tvrdit, že skládání origami je neškodná zábava!“
   Kdyby mohl loutkář mluvit, nejspíš by se od srdce zasmál. Hned, jak se hlavní muž v Akatsuki objevil ve dveřích, pochopil, co se asi stalo. Musel se ale podivit tomu, s jakou důkladností tentokrát jejich modrovlasá kráska vedla útok.
   „Pozor! Ztratil jsi mozek, chlape?“
   Sasori pokrčil rameny a lahvičku s dezinfekcí zase schoval.

   Když skončil práci, sešel do přízemí za ostatními, bavili se u jídla. Usedl vedle Itachiho a zaposlouchal se do hovoru. Skupinka seděla na zemi a mastné kapky a kusy masa jim padaly od úst. Loutkář raději moc nepřemýšlel nad tím, kdo ten nepořádek bude pak uklízet. Zato velmi rychle pochopil, že v obývacím pokoji bude už brzy veselo, když postřehl, jakým směrem se rozhovor ninjů ubírá…
   Hidan právě třískl pěstmi o sebe. „Ééé!“ Vyplázl na blonďáčka jazyk.
   „Jo, je mi úplně jasný, proč to děláš. Pamatuju se, jak jste nám sabotovali naši abecedu, když jsme se s váma rozhodli nemluvit.“
   Bělovlasý se ušklíbl. „Ty jsi tak chytrej, Deidaro! Akatsuki je pro tebe vážně škoda!“
   Itachi na nesmrtelného pokradmu pohlédl. Hru na abecedu znali svého času všichni. A zdálo se, že Hidan s tím míní pokračovat.
   „Tak sleduj! E jako exploze, F jako facka, G…“
   „To bude na dlouho,“ zabručel Uchiha a opřel se pohodlněji o křeslo.
   „Jak myslíš,“ pokrčil rameny blonďáček. „A jestlipak si pamatuješ na tohle? Y jako yao…“
   Hidan vyskočil, jako kdyby mu zadní část těla začala hořet. „Ani kdybys to myslel ze srandy, tak to slovo přede mnou nevyslovuj!“
   Itachi už také vstával. „Nechtěli byste toho už konečně nechat?“
   Nesmrtelný byl však v té chvíli už pořádně nahněvaný. „Ty se do toho nepleť, Uchiho, nebo budeš potřebovat tohle!“ Roztáhl před ním prsty, na černovlasého to však neudělalo vůbec žádný dojem.
   „Hm, zázrak, že?“
   Nechal je být, stejně by se do sebe dříve nebo později pustili. Sotva ho však bělovlasý uchopil v pase, oba od sebe museli uskočit.
   „Kdo si sakra dovolil…,“ úpěl Hidan a držel si poraněnou ruku. Očima zalétl ke dveřím, kterými se do místnosti vcházelo. Nemýlil se, stála v nich Konan.
   „Už vás mám dost! Odteď tu zavládnou nová pravidla!“

   Situace v sídle se po modrovlásčině zásahu přeci jen malinko uklidnila. Itachi seděl právě na břehu řeky a vedle něj se kupila hromádka nejrůznějších zbraní. Poslední dobou se museli o práci v organizaci dělit, a on si tuhle činnost vybral dobrovolně, aby mohl alespoň na malou chvíli sídlo opustit.
   Opatrně drhnul zakrvácené kunaie a přitom přemýšlel. Nevěděl jsem, že Konan dokáže být až takhle sebevědomá. Nejspíš si myslí, že když zatím nikdo Vůdce neporazil, že si teď na nás může činit nárok. Jak neuvěřitelně naivní představa! Ohlédl se za sebe. Slyšel, jak k němu něco přihopkalo. Jistě, Prtě, kdo jiný? Jsem moc zvědavý, co ode mě chce.
   Děvčátko si ho vůbec nevšímalo. Vzalo do ruky jeden z kunaiů, hrálo si s ním a v jedné nestřežené chvíli si ho Prtě vrazila do ruky. Itachi zbledl, když se z rány vyvalila krev, ale pak strnul, protože rána se okamžitě zacelila. To už k nim ale dobíhal Kisame.
   „Buď přece opatrný, Itachi! Dětem zbraně do ruky nepatří!“
   „Vzala si ho sama,“ odsekl černovlasý a dodal: „Ale budu rád, když si ji zase někam odneseš.“
   Sledoval, jak žralok s holčičkou mizí v dálce. Povzdychl si. Nechtěl ostatním naznačovat, že to dítě je divné. Nechtěl skončit jako Sasori.