5.kapitola - Tohle neutajíš!

vloženo: 01.07.2009   
počet zobrazení:   

   Bylo sotva pár minut po půlnoci, když se v hale rozpovídaly kyvadlové hodiny. Na ně však už nikdo z ninjů nereagoval, byli tak naučení. Zato nejnovějšího, a prozatím utajeného, člena Akatsuki hlomození probralo. Prtě se rozbrečela. Deidara zakňoural z polospánku a natáhl nad dřevěnou bedýnku, v níž bělovlasé děvčátko spalo, ruku. Obvykle to zabralo. Pokud ne, následovalo noční krmení a kontrola plínek. Jinou další příčinu to nikdy nemělo.
   Děvčátko ztichlo. Blonďáček si rámusil pro sebe, než opět ulehl. Od té doby, co se uvolil spát s tímhle mrnětem v jednom pokoji, se pořádně nevyspal. Navíc… měl pocit, že opravdu začíná svým zevnějškem připomínat opačné pohlaví. Ale i když byl občas zbrklý a schopen cokoli a kdykoli nechat vyhodit do povětří, bylo mu maličké nalezenkyně přeci jen drobátko líto.

   Ááá! Blé! Fuj!“ Deidara si musel ucpat nos, aby mu vůbec nějaké čichové buňky zbyly. „Ty ses včera teda činila, jen co je pravda!“ zlobil se a přemlouval se k výměně špinavého za čisté. Hidan se ještě nevrátil z mise, a i kdyby, určitě by ho nechal, ať se smaží ve vlastní šťávě. „Dám mu to sežrat! Jednou… určitě!“ vyhrožoval blonďatý ninja nepřítomnému muži s kosou, i když měl takové tušení, že by k tomu stejně nikdy nesebral odvahu.

   Konan se potřebovala dostat ke kuchyni, ale nemohla si nevšimnout, že se z „bacilonosičského“ pokoje linou velice zvláštní zvuky. On tam snad… zpívá? Deidara zaslechl, jak někdo zápolí s klikou. Hodil přes Prtě deku a rázem byl u dveří.
   „Co to tu vyvádíš?“
   „Nic, co by tě mělo zajímat, Konan. Občas bych rád měl taky trochu soukromí.“
   „Zpíváš?“ zajímala se modrovláska.
   „Ale jo. Kdysi jsme s bráchou chtěli zakládat kapelu,“ utrousil a přibouchl jí dveře před nosem.

   Hidan se stal terčem posměchu všech, když si den co den vařil a míchal nějaké zdravé jídlo. Ninjové prorokovali, že jejich třetí nejnebezpečnější člen jim začíná měknout, naopak Deidara si teď až příliš často chodil pro dvojité porce, převážně masité. Hidan měl vždycky po ruce nějakou spolehlivou výmluvu a blonďáček se to také brzy naučil. Kdo by si byť jen na chvíli připustil, že se ninjové dělí o večeři a zdravé „zbytky“ dostává adoptovaná dívenka? Z té bandy zabijáků jistě vůbec nikdo.

   Jediný Kakuzu věděl, že všechny tyhle změny mají hlubší význam. A také se to rozhodl nesmrtelnému říct. „Tohle nemáš šanci utajit!“ vyjel na bělovlasého, když se opět potkali na chodbě. „A nezapírej, že je někde tady!“
   „Nech těch keců a pojď za mnou!“ zavrčel nesmrtelný a dovedl ho až k Deidarovu pokoji.
   „Hm, lepší úkryt bych nevymyslel,“ uchechtl se maskovaný, když si prohlédl „postýlku“.
   „Nic jinýho po ruce nebylo,“ bručel Hidan a čistil svou červenou krásku. „Jo, já to chápu, že tvoje palice nedokáže pochopit, proč to mimino nechci přinejmenším zapíchnout. Já tě taky nevím, čím to je. Mně se zkrátka zdá, že patří sem a patří ke mně.“
   Kakuzu se rozkašlal a nasadil kyselý obličej, kterým dával obvykle najevo, že jeho týmový partner plácá hlouposti. „Nejvíc se divím tomu, žes přemluvil Deidaru. Se na něj koukni! Za chvíli bude z toho děcka totálně vodělanej!“
   „Jo, na mamku je spoleh,“ zachechtal se Hidan.
   „Nezůstal bys tu chvilku? Já už bych docela rád něco zakous,“ ozval se blonďáček.
   „Taky bych si něco dal,“ souhlasil nesmrtelný. „Těch pět minutek tě snad nezabije,“ chlácholil maskovaného.
   Kakuzu jen něco zabručel, což ninjové brali jako souhlas. Chvíli se na děvčátko díval a pak už jen tiše vzdychal. Prtě propadlo zvědavosti, však to také vzhledem k jejímu věku bylo přirozené. Vykoukla z pelíšku a vyvalila na něho zelená očka. „Co na mě vejráš?“ houkl, ale pak zpozorněl. Ty oči… vždyť ta barva mu něco připomíná. Ani nevěděl, proč to vlastně udělal. Mrskl lahví o podlahu a zadíval se do odrazu v louži, která na podlaze vznikla. Jistě, tak proto! Ta malá má jeho oči. Otřásl se. I když už běhal po světě takovou dobu, a přitom ještě stačil doslova vstát z mrtvých, s něčím takovým se dosud nikdy nesetkal. Kdo je ve skutečnosti tohle mrně? Začínaly se mu ježit všechny chlupy na těle.
   „No vidíš, rozená chůva!“ ozval se Hidan ode dveří. Kakuzu se protáhl kolem příchozí dvojice. „Stojím si za tím, co jsem ti řek! Tohleto zkrátka neutajíš!“ zachraplal a pak se vytratil, v očích výraz nelíčené hrůzy.