Cizinka

3.kapitola - Skrýš

vloženo: 22.12.2009   
počet zobrazení:   

   Vysoký mladík s krátkými černými vlasy si do jednoho z pokojů donesl velkou krabici s mlékem. Letmo pohlédl na spící dívku. Emily udělala, co bylo v jejích silách, aby to zvíře ošetřila. Neměl s ní soucit, ani když před ním ležela takhle bezmocná. Na malou chvíli se zamyslel nad tím, co by tomu asi řekla Bella.

   Carlisle se rozloučil s rodinou, sbalil si svůj příruční kufřík a nasedl do auta. Chápal a omlouval opatrnost vlčích chlapců z La Push, na jejich místě by asi jednal stejně. Jacob řekl, že to děvče nevypadá, že by mělo nějaké vnitřní zranění, aspoň tedy podle Sama, ale tím si vůbec nemohli být jistí. Ani mladíkovo ujištění, že se mu chystali ráno zavolat, doktora z Forks příliš neuklidňovalo. Přidal proto raději plyn, aby na místo dorazil brzy.

   Blonďatá dívka s modrým šátkem se neklidně zavrtěla. Pak začichala a přinutila se otevřít oči. Zasténala, mladík si jí už delší dobu nevšímal. Zadívala se na strop, pokoušela se zjistit, kde se to ocitla. Poslední, na co si pamatovala, byli vlci. Strašně ji bolela hlava. Postel byla dřevěná, tvrdá a měla příčky. Rychle přišla na to, že jednu z nich obepínají její útlé ručky utáhnuté koženým páskem. Brzy zjistila, že není v pokoji sama, ale neříkala nic, jen sebou párkrát škubla.

   Jacob vstal ze svého místa a neochotně si k ní přisedl. „Takový, jako seš ty, tady nemáme v lásce.“
   Krátce se na něj podívala. „Já to chápu.“
   „Jak to můžeš chápat?“
   Její hlas zněl potměšile, zlomyslně. „Bojíte se, co bych mohla udělat. Víte o mé upírské minulosti, že ano?“ Neodpověděl jí, ale vyčetla z jeho pohledu, že ho rozzlobila. Raději změnila tón. „Proč jste mě tedy nezabili, když pro vás představuju takovou hrozbu?“
   Jakobovi se do odpovědi příliš nechtělo. „Alfa to nedovolil. Kdyby to záleželo na mně, nejspíš by tě nezachránilo vůbec nic.“ Sáhl po kusu papíru. „Hlava naší vlčí rodiny chce vědět pár věcí. Odpovídej popravdě.“
   „S tím já nemám problém!“ odsekla podrážděně, přešel to.
   „Jméno?“
   „Lia.“
   „Věk?“
   „Sedmnáct.“
   „Století?“
   „Současnost.“
   Podezřívavě se na ni podíval. „No dobrá, dejme tomu. Ještě něco?“
   „Řekni mi své jméno,“ zaprosila.
   Zarazil se. K čemu by bylo upírce jméno vlkodlaka? Pak si však řekl, že na tom zas až tolik nezáleží. „Jacob. Jacob Black.“
   „A…“
   „Ano?“
   „Dal bys mi drobet napít?“
   „Mlíko?“
   Přikývla. Bylo mu to divné, přece páchne jako upírka. „Hele, nemysli si, že jsem dnešní! Já totiž…“ Nedomluvil, protože zaslechl domovní zvonek. „Aha, doktor dorazil,“ povzdychl si Jake, který vůbec nepředpokládal, že tahle nevinná poznámka děvče tak rozruší. Začala sebou házet, musel ji pevně chytit oběma rukama. „Zbláznila ses, ženská? Nech toho!“ domlouval jí a přitom křikl z okna: „Jsem tady, Carlisle! Můžete dovnitř!“
   Lia byla však neuvěřitelně tvrdohlavá. „Žádnej doktor mě nebude zkoumat!“ zasyčela a pokoušela se mladíka nakopnout.
   „Říkám ti to naposled! Přestaň, nebo si ublížíš!“
   „Je mi to jedno!“ vřískla a zaúpěla.
   Jacob se uchýlil k poslednímu řešení. „Ten chirurg je jeden z vás.“ Na poslední slovo kladl zvláštní důraz. Udivilo ji to, ale to už se ve dveřích objevila hlava cizího muže, velice pohledného a jistě už zralého.
   „Nechtěl jsem ji tak rozrušit,“ zamumlal Jacob, pustil ji a odskočil od ní.
   Dívka se na přicházejícího podívala, ve tváři zmatenost. „Vy jste… lékař?“ zeptala se nejistě.
   Carlisle se pousmál. „Omlouvám se, slečno, ale nechal jsem pracovní plášť doma. Jacobe, nechal bys nás chvíli o samotě?“
   Mladík přikývl a ztratil se. Lia vzdychla, ale byla už klidnější. Tenhle bledý muž v ní přestával vzbuzovat úzkost. Otevřel kufřík, vyndal několik nástrojů a začal svou pacientku vyšetřovat, přitom se jí stále na něho ptal. Cítila se s ním uvolněnější, ovšem jen do té doby, než ho cosi znepokojilo.
   „Co se děje, pane Cullene?“
   „Nic. Rány, ty méně hluboké, se ti brzy zhojí samy, ale utrpěla jsi velkou ztrátu krve a budeš zesláblá, možná dokonce podrážděná, ale… jsou tu zranění málo viditelná, která se nehojí normálním způsobem… jako kdyby byla lidská. Kolik ti je, Lio?“
   „Sedmnáct,“ přiznala popravdě.
   „Řekneš mi jméno svého stvořitele?“
   „Moje matka.“ Stále nechápala, kam těmi otázkami míří.
   „Můžeš ji nějak kontaktovat?“
   Podívala se na něho, jako kdyby posuzovala míru jeho inteligence. „Je dávno mrtvá. Zemřela při porodu.“
   „Neuvěřitelné,“ zamumlal lékař-upír, dokončil vyšetření, vydezinfikoval rány a obrátil se k dívce. „S ochrannými opatřeními obyvatel z La Push nemůžu bohužel nic dělat. Musíš pochopit, že v tomhle domě žije spousta lidí, kteří se bojí o svůj život. Jsi pro ně velkou neznámou a pro mne také. Budu se na tvůj případ muset podívat blíže.“
   „Necháte mě tady? Jak dlouho?“
   „Jen pár dní. Musíme zajistit, aby nikdo nepojal podezření, že sem nepatříš. Budeme tě vydávat za člena naší rodiny, který při neutěšené situaci ve své rodině potřeboval změnit prostředí.“

   Brzy přišel Jacob, kterého samozřejmě zajímalo, jak to všechno probíhalo. Lia před ním neměla co skrývat. Po opětovné žádosti jí dal napít mléka a donesl pár sušenek. Něco na tom bylo podezřelé. Upíři přece nejedí ani nepijí.

   Carlisle Cullen dorazil ke svému domu zamyšlen a v ne příliš dobré náladě. Hned ve dveřích se střetl s Rosalií, které Esmé kvůli jejímu chování zakázala jít ven. Ačkoli si umínil, že nebude uplatňovat svůj rodičovský přístup, nakonec na něj přece jen došlo. „Rosalie Cullenová, okamžitě jdi do svého pokoje!“