Cizinka

2.kapitola - Rozepře

vloženo: 22.12.2009   
počet zobrazení:   

   Sotva se Cullenovi zaradovali, že se mezi Edwardem a Bellou všechno vyřešilo, přišla další krize. Nejstarší „dcera“ totiž zanevřela na svého manžela a hádky teď byly na denním pořádku.

   Chirurg Carlisle přijížděl svým vozem ke garáži, okénko mírně stažené, proto mu neuniklo, že se z horního poschodí ozývají podezřelé zvuky.
   „Stejně nechápu, která by to s tebou tak dlouho vydržela!“ zaječel vysoký ženský hlas, ozval se řinkot rozbíjeného skla a něco tvrdého dopadlo na kapotu Carlisleova auta a promáčklo ji. Vzdychl. Nerad by opět uplatňoval „otcovská“ nařízení. S ledovým klidem zaparkoval, vystoupil, prohlédl si tajemný předmět, z něhož se vyklubal masivní kovový svícen, a vešel dovnitř.
   Esmé, jeho věrná družka, už na něho čekala, ve strhaném, přesto však nádherném obličeji, výraz zneklidňujícího utrpení. „Ještě ji to nepřešlo,“ broukla tiše.
   Objal ji. „Já vím. Právě jsem se vyhnul otřesu mozku,“ dodal se smíchem a rozhlížel se po domě. Za chvíli uslyšel zvuk otevírajících se dveří, něčí rychlé kroky a skoky a pak hluboký mužský hlas, který „zasloužilou matku“ probral z netečnosti.
   „Hysterko!“
   „Emmete!“
   Mladík zůstal stát na schodech. „Promiň, mami.“ Rozhodil rukama a rychle seběhl dolů, protože tušil, že jeho nesnesitelná polovička má nutkání po něm hodit ještě něco mnohem tvrdšího.

   Ačkoli se to zdálo neuvěřitelné, nejvíce celou tou nepříjemnou situací trpěla Alice. Tvrdila, že ji sestra rozrušuje a že „přes ni nic nevidí“. Dnes večer se s ní naštěstí nemusela střetnout, protože Rosalie „večeřela“ ve svém pokoji, kde se zamkla. Zato si drobná černovláska hned odtáhla Carlislea stranou a něco si šeptem domlouvali. Rozhovor vázl a řada byla na Esmé.
   „Edwarde, drahoušku, jak se má Bella?“
   Zrzek k ní vzhlédl. „Nestěžuje si, i když Charlie to domácí vězení pořád ještě nezrušil.“ Pak se na ni omluvně podíval. Věděla, že to znamená, že s nimi nepovečeří.
   „Že ty ses zase naládoval předem, co?“ dobíral si ho Emmet a nepřestával do něho šťouchat.
   „Jistěže. Musel jsem přece zjistit, zda kořist není zkažená.“
   Esmé to znepokojilo. „Nestavěli tě?“
   „Žádný policista v dohledu,“ usmál se na ni Edward a pak se zeptal Emmeta, jak se tu všichni měli.
   „Ále, nic zvláštního, jen dvoje proražený dveře, jeden rozbitý zámek a jedno vysklené okno. Rose má asi své dny.“
   „Emmete!“ Matka rodu se zamračila a nezdárný syn rychle uhnul vařečce, kterou držela jeho upíří matka v ruce. „Dej si trochu pozor na to, co říkáš!“
   „No jo, no jo, dyť já už budu hodnej!“ zamlouval to rychle svalnatý mladík a zvedal se od stolu. „Vem to za mě, Jaspere!“

   Vysoký mladík s pichlavýma černýma očima seděl na pohovce a vztekle kopal do stolku. Netrvalo dlouho a jiný muž mu přišel dělat společnost. „Nemůžeme ji tady nechat!“
   Sam zvedl ruku, bylo to varování. „Jaku, nebudeme zabíjet nic, co nám neublížilo.“
   „Porušila smlouvu!“ trval na svém mladý Black. „A… táta taky nesouhlasí!“ dodal rychle.
   „S Billym už jsem mluvil. Tvé obavy jsou zbytečné. Smlouvu neporušila, protože je tu cizí. Nebudeme zabíjet nevinné, Jacobe! Nejsme jako oni, na to nezapomínej!“ Otočil se k němu zády, ale pak, jako by si ještě na něco vzpomněl, se k němu obrátil znovu. „Chápu, jak přemýšlíš, Jaku. Všichni jsme horkokrevní, ale měl by sis uvědomit, že ta holka se nám vzdala.“
   „To proto, že omdlela,“ zavrčel černooký a snažil se na Sama, vůdce smečky, nedívat.
   „Není mou povinností tě o něčem přesvědčovat. Prostě tu s ní chvíli zůstaň, víc nežádám.“
   Jacob se nepřestával mračit. „A proč já? Proč ne Quill?“
   „Ten hlídá.“
   „A Embry?“
   Sam se uchechtl. „Taky má hlídání.“
   Mladík tu narážku pochopil a odevzdaně mávl rukou. „Dokdy?“
   „Do večera. Přeju ti pevné nervy, Jacobe.“ S těmi slovy se Sam vzdálil.
   „Táhni k čertu, Uley!“ ulevil si pro sebe a nevraživě se podíval směrem k zamčenému pokoji.

   Carlislea příliš neznepokojilo Alicino doznání. „Je možné, že tudy jen proběhla a už je dávno pryč.“
   Černovláska zavrtěla hlavou. „To si nemyslím. Měla to v úmyslu, ale byla zraněná, viděla jsem ji. A pak… samá mlha.“ Alice byla rozladěná, protože předvídat pohyby ostatních byla její přednost. Jak se tak oddávala svému žalu, napadlo ji… „A co když za to může ta banda čoklů? Zkus zavolat Blackům, Carlisle.“

   Nechal se přemluvit a zdvihl sluchátko. Po vytočení čísla ho poněkud zaskočil rozladěný hlas volaného. „Jacobe, chtěl bych se zeptat… není u vás cizí dívka?“ Chvíli bylo ticho, pak zaslechl neochotnou odpověď.
   Mladík zavěsil. Skvělý! Takže pijavice už o ní vědí…