Cizinka

1.kapitola - Mezi vlky

vloženo: 22.12.2009   
počet zobrazení:   

   S námahou se opřela o strom jednou rukou, všechno se s ní točilo. Oblečení měla zakrvácené a vlhké. Celá se třásla, uši neustále našpicované. Několikrát vydechla a pak se s námahou zvedla. Jediné, co věděla, bylo, že ať se děje, co se děje, musí běžet dál.

   Letmo si vzpomněla na hlasy, které na ni křičely urážky a nadávky. Bylo jí jasné, že se snaží bojovat o život. Co chvíli se zastavovala a vystrašenýma očima se ohlížela za sebe. Vlasy, zcuchané a špinavé, jí překážely, takže si je stále shrnovala z ramen.
   Místo, kudy běžela, bylo zarostlé zelení, nádherný, ještě mladý les. Teď dokonce začalo ze zašedlých mraků pršet a drobné kapky zmáčely obličej středně vysoké a strašně hubené dívky s jasně modrýma očima.

   Znovu vyrazila a zanedlouho minula ceduli s nápisem Forks. Běžela dál a opět se před ní rozprostíral les. Už nemohla dál, potřebovala se zas opřít a oddechnout si, zlověstný šepot jí však stále zněl v hlavě. Věděla, že nebude mít klid, dokud nenajde útočiště.

   Bella Swanová měla dnes neobyčejně dobrou náladu. Před chvílí ji navštívil na malý moment Jake a právě teď zaujatě klábosila s Jessikou o zadání nejnovějšího úkolu z literatury. Pro druhou dívku to ale spíš byl jen odrazový můstek, aby z Isabelly konečně vytáhla to, co chtěla tak dlouho slyšet.
   „Takže Cullen tě tu nechal přes rok samotnou a ty ho pak vezmeš zpátky? Přeskočilo ti?“
   Oslovená se uchechtla. „No, na jeho obranu musím říct, že teď už se snaží chovat slušně.“
   Obě se zasmály. Jess jednoho času tvrdila, že Edward Cullen je démon, který svádí na scestí „mladé a důvěřivé panny“. Když mu to pak Bella vyslepičila, vůbec se nesmál. Došla tedy k závěru, že není úplně nejlepší sdělovat mu školní, a hlavně holčičí, drby.
   Bella zatřepala malinko hlavou a zakřenila se. Jessika byla stále neodbytnější. „No tak, Bells, buď soudná. Copak tě na něm vůbec nic neštve?“
   Dívka chvíli přemýšlela. Jistě, neskutečně ji vytáčelo, že ji Edward nechce proměnit v upíra a žádá po ní sňatek, ale to jí přece říct nemohla. Místo toho se na ni nervózně podívala. „Hm, nejspíš mi na něm nic nevadí natolik, abych ho za to nesnášela,“ pravila vážně.
   Jessika se ušklíbla a natáhla se k ní. „Hm, takže to nejspíš znamená, že Cullen je dokonalej! Asi ti začnu závidět.“

   Netrvalo dlouho a Bella zaparkovávala auto před domem. Trochu nervózně vzala za kliku a dle očekávání se za dveřmi zjevila Charlieho tvář. „Jé, ahoj tati!“ vyhrkla a očima prohledávala místnost. Bdělému oku policejního ředitele Swana to neuniklo.
   „Je nahoře,“ procedil mezi zuby, a když se od ní vzdaloval, mohla by Bella přísahat, že cestou nakopl stůl.

   Vyběhla po schodech nahoru, kde ji přivítal rozesmátý zrzek. „Charlie z tebe není zrovna nadšený,“ smočila si.
   „Zvykne si!“ opáčil stejně chladně Edward. Její problémy mu vždycky připadaly podřadné a malicherné. Co je to proti tomu, že on tu musí trávit věčnost?
   „Co že jsi tu tak brzo?“ zeptala se ho náhle a pak dodala: „Vím, že jsi nebyl ve škole.“ Pak si všimla hlubokých škrábanců na jeho dlaních. „Tys byl… byli jste s Emmetem lovit?“ optala se nejistě.
   Zavrtěl hlavou. „Dovol, abych tě opravil. Byl jsem lovit… sám.“
   No jistě! Pan perfekcionista musí vždycky všechno uvést na pravou míru.
   „A proč s tebou Emmet nejel? Myslela jsem, že ho chytání zvěře baví.“
   Edward se zamračil, ale to byla možná jen iluze. Z výrazu jeho tváře se nikdy nedalo nic vyčíst. „Nevím. Má teď nějaké zvláštní období.“
   Už se dál neptala. Cullenovi kluci byli vždycky poněkud zvláštní.

   Zraněná dívka usnula vyčerpáním. S trhnutím se probudila a ze všeho nejdříve se ujistila, že je v lese sama. Opatrně se postavila. Nabrala teď novou sílu a mohla zas chvíli běžet dál, někam daleko, kde ji nenajdou.
   Kráčela teď opatrněji. Vzduch zvlhnul a ztěžknul. Cítila se ohrožená. Nemýlila se. Její obavy se naplnily, když uslyšela táhlé zavytí a o chvíli později mnohohlasný štěkot. Vlci!
   Rozběhla se okamžitě vpřed, musela odtud zmizet. Cestou přeskakovala pařezy a vyhýbala se neodklizeným kmenům. Jestli si nedá pozor, její největší nepřátelé ji už brzy dostihnou!

   Obklíčili ji, musela se zastavit, ale ruce nechala natažené v bojové pozici. Vlci proti ní pomalu vystupovali, kdykoli připraveni k útoku. V duchu jich napočítala pět. Všichni divoce vrčeli a chystali se skočit. Zatnula zuby a vyčkávala, ve tváři výraz bojovného odhodlání.

   Zdálo se, že se vlci mezi sebou šeptem domlouvají. Tu a tam některý zakňučel. Na co čekají? Černý vlk, největší z celé pětice, z ní nespouštěl oči. Rezavě hnědý po něm střelil zlostným pohledem. Proč nezaútočíme?
   Tmavý mu vyzývavý pohled oplatil. Nezabiju nepřítele, který je zesláblý. Nebyl by to rovnocenný souboj!
   Druhý vlk zamrkal. Ale…
   Alfa řekl! zahřměl vlk černý jako noc a kňučení ustalo.

   Prohlíželi si ji, nelíbilo se jí to. Mohla se jen bránit, zaútočit jako první by byla ztráta drahocenného času, který z jejích přesýpacích hodin rychle mizel. Děvče bylo poměrně mladé, vypadalo tak na sedmnáct. Kolem hlavy si uvázala tmavý modrý šátek. Blonďaté vlasy, lehce zvlněné, jí sahaly na lopatky. Měla triko s krátkým rukávem, přes něj džínovou vestu a na sobě džíny, všechno zakrvácené a ušpiněné. Náhle si všimla, že se vlci začínají stahovat. Nechtějí snad boj?

   Než stačila zareagovat, černý vlk k ní přiskočil, přitom celé jeho tělo vibrovalo a náhle před blonďatou stál opálený černovlasý dospělý muž, pevně jí sevřel zápěstí a přimáčkl jí je k tělu. Vlci zůstali klidně stát. „Jen doufám, že nechceš utéct…“ Jeho hlas byl neuvěřitelně klidný. Snažila se ucuknout, vysmeknout se mu, ale držel ji pevně. Vyplašeně na něho pohlédla. Statný indián se zamračil, což dívku vyděsilo ještě víc. Už se neodvážila pohnout. Mladík, ještě před několika minutami obrovský černý vlk, se obrátil ke svým svěřencům. „Jdeme!“