41.kapitola - Domácí vězení

vloženo: 09.08.2010   
počet zobrazení:   

   Vůdce už měl těch šarvátek v sídle právě dost. Když přistihl Sasoriho s Deidarou, jak se jeden z druhého snaží vymlátit duši, pohár jeho trpělivosti přetekl.
   „Hidana to ještě nepřešlo. Potřeboval by společnost a tu mu uděláte vy dva.“
   „Ale Šéfe!“ namítl blonďáček. „Dyť tohle je poslední den mýho trestu!“
   „To mě nezajímá! Svlíkni ty hadry, právě jste tady s písečným mistrem vyfasovali nový. Já už se nehodlám dívat na to, jak se Akatsuki pokouší zabít mezi sebou. Nezbývá mi, než vás po otcovsku potrestat!“
   „A nestačila by omluva, taťko?“ vyhrkl ninja v kimonu to první, co mu slina na jazyk přinesla.
   Peinovi se před očima začínaly dělat mžitky. „Takže… to oblečení si na sobě necháš, a jestli mě ještě víc dožerete, tak vás z Akatsuki vyrazím a moc by mě zajímalo, kdo by vás asi tak zaměstnal, s vaší minulostí a faktem, že vás hledají Oininové ve všech velkých pěti zemích.“ Vůdce dokončil kázání a upřel pohled ke dveřím. „Kakuzu! Itachi! Okamžitě nastoupit!“ Ninjové se o chvíli později skutečně přišourali, doprovázel je ještě Kisame. „A co tu dělá tenhleten?“ vyjevil se velitel zločinecké organizace.
   „Náš Šéf ztratil paměť?“ vyptával se bojovník s modrou kůží ostatních.
   „Žralok nemá mluvit, dokud není tázán. Zapamatuj si to!“ usadil ho Vůdce a mohl se vrátit k problému číslo jedna. „Tyhle dva odtáhněte do Síně a dejte pozor, ať se tam nepozabíjí. Nestojím o další potíže, tím méně o nějaké nečekané výdaje.“
   Pein měl jasno v tom, že by se mu nezamlouvalo, kdyby musel shánět nové členy, pokud by došlo k nějaké nepředvídatelné nehodě.

   Kakuzu se nenechal dvakrát pobízet, vytáhl oba ninji za plášť do vzduchu, takže to připomínalo učitele, který táhne nezvedené žáky k oslovské lavici. Sasori mlčel, zkřížil ruce a mračil se. Deidara v ženských šatech nadával a házel sebou. Uchihovi se nakonec podařilo Velkého šéfa přimět, aby šel s nimi. Chtěl se pochlubit novým jutsu a hlavně si přál, aby ho jeho velitel viděl v praxi. Nutno říci, že když Itachi vytvořil dvě obrovské bubliny za pomoci své iluzorní techniky, byl Vůdce nadšen, jakmile se přesvědčil, že to doopravdy funguje.
   „Je to technicky vylepšená iluzorní technika,“ vysvětloval černovlasý a snažil se, aby nezněl přemoudřele. „Obyčejné Kai na ni neplatí. Musel by se vyvinout opravdu silný tlak, aby bubliny prorazil. A když se pokusí na sebe zaútočit, dostane každý z nich mírný energetický šok, něco jako kdyby vás smetla tlaková vlna. Bublina se dá otevřít jedině zvenčí, takže máme plnou kontrolu nad celým problémem.“
   „Hm, zajímavé.“ Vůdce se podrbal na bradě. „A ocasého démona by to zadrželo?“
   „O tom silně pochybuju,“ zavrtěl hlavou Itachi a stočil pohled do strany, kde se právě probouzel Hidan válející se na slámě.
   „Hej, nechte si ty kydy! Nedá se tu spát!“ Přetočil se na bok a protáhl se. „Heh, Sakurka přišla na návštěvu?“
   Deidara vrčel a už se v něm opět hromadil vztek. Kakuzu to vyřešil po svém. Počkal, až se ty zvláštní bubliny otevřou, a pak loutkáře hodil do jedné a blonďáka do druhé.
   „A jak dlouho tu budeme?“ zabručel červenovlasý po dopadu.
   „Dokud nepřijdete k rozumu!“ zahřměl Vůdce a odkráčel.
   Itachi si sedl na zem a ponořil se do vlastních myšlenek. Žralok si přisedl k bělovlasému s bodrým: „Přišli jsme ti chvíli dělat společnost!“
   Hidan se na to právě přívětivě netvářil. Uchiha je brzy nechal o samotě, vycítil příležitost k nerušenému relaxování. Sasori si pečlivě oťukal stěny bubliny a Deidaru to samozřejmě rozčilovalo.
   „Trčim tady v ženských šatech, s timhle pitomym účesem, v průhledný bublině, a ty nemáš ani tu soudnost říct promiň?“
   Sasori se ohlédl přes rameno. „Měl jsi poslouchat, když to Uchiha vysvětloval Šéfovi. Má nám to zabránit, abychom se poprali.“
   „Pche! Nikdo mi nezabrání něco vzít a přetáhnout tě s tím přes záda,“ funěl blonďáček. Další pokus a další pád. Ti dva si ani neuvědomili, že mají publikum.
   „Hele, Kisame, teďka koukej. Ještě chvíli se bude natřásat a spadne mu spodnička,“ hýkal bělovlasý a plácal se do stehen. „Heh, tohle je teda ještě lepší než naše dospělácký hovory s Kakuzou.“
   „O čempak se bavíte?“ ožil žralok.
   „Ale… o ničem. Prostě jen tak… filozofujeme.“
   „Například?“ To už se Kisame začínal zubit. Hádanky s Hidanem měly vždycky něco do sebe.
   „Například jsme se bavili o filozofii ženskýho klína, moc užitečná debata.“ Ninja s mečem podobným žehlicímu prknu si vzdychl. „A nedávno jsme taky řešili filozofii objemu žaludku a správnýho trávení,“ doplnil nesmrtelný vzápětí.
   „Dobrá, rozumím. Radši zůstaneme s Itachim u našich „dětských“ debat,“ uchechtl se žralok.

   Sasori se rozhodl zaujmout pozici mrtvého brouka. Jakmile si pořádně prohlédl svůj nový „příbytek“, začal se chovat netečně a jen zíral do druhé bubliny, kde právě Deidara prováděl nějaký zvláštní prstoklad.
   „Jestli ti tam bouchne některé z těch tvých jílových zvířátek, udusíš se,“ poznamenal loutkář a blonďáček vztekle zmačkal kuličku a zahodil ji. Pak se znovu zamračil.
   „To prostě v tý kouli hodláš jenom sedět a koukat se, jak se snažím utýct? Vsadím se, že tobě by stačil jedinej pohyb, aby ses dostal ven.“
   Sasori se ušklíbl. „Nebudu dělat nic, protože tady jsem před tebou v bezpečí. Ale mohl by ses otočit, protože tvůj zadek je něco, co fakt vidět nepotřebuju.“
   Řekl to schválně dost nahlas, aby dal jasně najevo, že je to dobrá rada a ne jen obyčejná škodolibost. Jeho slova zaslechl Hidan, přidal k tomu vlastní jízlivou poznámku a Deidara si uvědomil, že je něco špatně.
   „Kruci, já si natrh spodek těch šatů!“ Vztekle praštil do stěny bubliny a vzápětí se znovu ocitl na zemi. Ta nerovnováha sil se mu ani trochu nelíbila. Musí loutkáře nějak vyhecovat, přimět ho, aby z té bubliny vystoupil. Pak by přišel na způsob, jak se osvobodit.
   „Hej! Že ty nevíš, jak na to?“
   „Nezkoušej to, Deidaro! Mě nevyprovokuješ!“
   „Možná jo, možná ne. Ale stojí za to to zkoušet.“
   Úplně zapomněl na své odhalené pozadí, přes které jen velice ledabyle přehodil kus natržené látky a zlehka ho zastrkal do zbylých šatů. Plně se soustředil na jediný cíl – dostat loutkáře do varu.

   Zetsu se od Konan dozvěděl, že Sasoriho v laboratoři nenajde, protože dostal trest od velitele. Odkázala ho na Kakuzu, který ho poslal do Síně. Kanibal zatnul zuby a vydal se po schodech dolů. Našel loutkáře, který se snažil přijít na způsob, jak kouli vytvořenou z iluze zlikvidovat.
   „Potřeboval bych radu, Sasori.“
   Ninja z Písečné se na něho zaškaredil. „Tady to řešit nebudeme!“ Zamítl rázně veškeré jeho námitky a nabil ruku chakrou. Vzápětí dostal ránu. „Tak takhle taky ne,“ zabručel si pro sebe a se spokojeným úšklebkem pohlédl na Deidaru, který se v druhé kouli právě zvedal ze země.

   Itachi si liboval v patře. Dal si lehkou svačinu a teď si opřel nohy o opěradlo na pohovce a užíval si zaslouženého volna. Tu novou techniku připravoval už pěkných pár měsíců a musel se moc snažit, aby vydržela nápor velkého množství energie. A teď se svým výtvorem konečně mohl pochlubit a přesvědčit se, že funguje.

   Zetsu už měl dost toho, jak ho každý posílal od čerta k ďáblu. Umínil si, že si svůj problém vyřeší sám, a hned se vydal za Bloom. Když ho uviděla, rozesmála se. Pak se otřásla a namířila na něj prstem. „Co tu chceš?“
   „Ani nevím,“ zamumlal.
   Nešla mu vyjádřit slova, která se mu hromadila v mysli. Přál si, aby spala. Zase by ji objal, držel a cítil to teplo. V žádném případě si s ním nechtěl povídat. A potom… by rád znovu zažil ten pocit vzrušení, jako když ji nachytal u té říčky. Jenže slova mu nešla z úst a myšlenkové pochody měl zmatenější než kdy dřív.
   „Jestli nevíš, proč jsi přišel, tak tam vraž zpátečku a jdi zase pryč,“ poradila mu zelenovlasá.
   „Chtěl jsem… ale takhle to nejde… nerozumíš…“
   „Jasně, že ne, když huhláš!“ Bloom ho počastovala ošklivým pohledem.
   „Já nehuhlám!“ naježil se kanibal.
   V hlavě mu přepnulo, náhle věděl, co má dělat. Skočil po žlutooké, zatlačil ji do postele a hrubě políbil. Chvíli tím byla ohromená, pak ho od sebe ale prudce odstrčila a začala z plných plic ječet.

   Vůdce se přiřítil, v obličeji úplně rudý. Našel Zetsua, jak uhýbá kovové tyči, kterou držela v ruce Bloom, která se teď úplně nejvíc podobala právě vybuchlé sopce. „Co tu vy dva vyvádíte?“ Rázným pohybem vytrhl žlutooké tyč z ruky a provedl s ní výhružné gesto. „Půjdete oba do Síně. Řekl jsem, že tam zavřu každého, kdo v následujících dnech něco provede. A zůstanete tam, dokud Hidana to jeho chechtání nepřejde!“
   „Ale on mě…,“ začala Bloom, ale její snažení bylo marné.
   „Nechci nic slyšet!“ zahřměl Pein a otevřel dveře. „Kakuzu! Doprovoď je dolů!“

   Když se kanibal se zelenovlasou ocitli v podzemí, doprovázeni ještě ke všemu Kakuzou, vyvolalo to značný údiv.
   „Návštěva?“ zavrtěl se Hidan, kterého před chvílí opustil Kisame a Sasori s Deidarou byli příliš zaneprázdněni svými bublinami.
   „Ne, taky potrestaný,“ zabručel maskovaný a pak dodal: „A Šéf řek, že by nerad dostal bolest hlavy z toho tvýho hýkání, takže ti sem mám potom donést večeři.“
   „Podrazák!“ vyjekl Hidan. „Ať si to strčí víš-kam!“
   „Vyřídím,“ zahučel druhý ninja automaticky a odcházel.
   Bloom vycítila příležitost, vyběhla a skočila bělovlasému na klín. „Musíš mi pomoct! Vrhnul se na mě jako zvíře!“
   Nesmrtelný se zašklebil. „Asi jako ty teď na mě?“
   „Hidane!“ vyjekla šokovaná zelenovláska a rychle z něj slezla. „Zetsu to udělal! Jen to přiznej!“
   „Vůbec nevím, o čem ta holka mluví,“ mlžil kanibal. Mlžení čili úmyslné a pečlivé zatajování pravdy byla jedna ze Zetsuových předností. A všichni v sídle (krom Bloom, samozřejmě) to věděli.
   „On nehorázně kecá! Proč to nepřiznáš?“
   „Co?“ houkl na ni ninja. I Hidan se zatvářil pochybovačně.
   „A moh by ti to někdo dosvědčit?“ ozval se Sasori, od něhož to nečekali, takže se všichni tři lekli. „Kdo se nechá vystrašit, má špatné svědomí. Bohužel na tu dálku nedokážu určit, kdo z vás se lekl první,“ prohlásil červenovlasý rádoby žertovným tónem.
   „No… nemohl by mi to nikdo dosvědčit, protože… jsme tam byli sami.“
   „Případ uzavřen!“ vypískl Deidara a zaculil se.
   Bloom se urazila a sedla si opodál. Zetsu si přisedl k Hidanovi, čas od času se zvedl a, jak bylo jeho dobrým zvykem v době abstinence, přecházel pomalým krokem v prostoru.

   Oba uvěznění bojovníci to pořád ještě nevzdávali. Blonďáček měl modřiny všude po těle, způsobily je jeho krkolomné pády. Sasori žádné pohmožděniny neměl, protože jeho tělesná schránka byla ze dřeva, zato měl všude po těle a oblečení prašné šmouhy. Blonďatý ninja nezůstával pozadu, ale špína na něm nebyla přece jen tolik vidět.
   Teď zrovna červenovlasý zkoušel novou taktiku. Nechal chakrové provázky nalepit všude po stěně své bubliny. Když měl hotovo, vypustil do nich chakru. Ozvala se hlasitá rána, všichni se otočili a pak už jen sledovali, jak loutkář, vymrštěný nárazem, létá od jedné stěny k druhé, než s hlasitým funěním konečně dopadl na zem.
   „Mistře Sasori, neříkal jste, že chakrou ne?“
   „Zatraceně dobře vím, co jsem řekl!“ Ninja z Písečné zahrozil posměváčkovi zaťatou pěstí a pak si sedl. O chvíli později se jeho společník začal nudit a chtěl se zabavit zběsilým poskakováním, přitom vždy rukou praštil do stěny bubliny. Bloom to zaujalo, přišla se podívat blíž. Pak bublina praskla, ozvala se hlasitá rána s překvapená zelenovláska byla odmrštěna rovnou do Zetsuova náručí.
   „Volnej! Já jsem volnej!“ výskal blonďáček a pak mu došlo další překvapivé zjištění. „Já jsem chytřejší než Sasori! Jupí!“ Pak ale pocítil příval náhlé solidarity. „Zkus to taky!“ navrhl červenovlasému, který si v odmítavém gestu zkřížil ruce na prsou.
   „Nikdy! Nehodlám se chovat jako malé dítě! Mám svou důstojnost.“
   Deidara ho nenechal dlouho trucovat. Pořádně se opřel o zadní stěnu bubliny a rozhoupal ji. „To bude jízda!“ Průhledná cela se dokutálela o kus dál, než praskla. Loutkář se rozmýšlel, zda to přejít nebo po blonďáčkovi znovu skočit, ale stále se nemohl rozhodnout.
   Zato Bloom měla rozmyšleno hned. „Dovolíš?“ zašvitořila a vykopla nohu dozadu. Pak rychle odběhla stranou. Zetsu zakoulel očima a pak vyslovil její jméno přidušeně a se vší nenávistí, jaké v té chvíli byl schopen.