40.kapitola - On je žena!

vloženo: 17.07.2010   
počet zobrazení:   

   Rozkaz je rozkaz a musel se splnit. Deidara ten svůj nesl skutečně velice nelibě. Mezi ním a Sasorim teď zuřila malá soukromá válka, která klidně mohla skončit zlomenými končetinami nebo přeraženým nosem. Loutkář a pyroman teď sice byli na kordy, ale červenovlasý se i přes možné nebezpečí odvážil na nepřátelské území.
   „Co sem lezeš? Nevidíš, že se převlíkám?“ houkl na něho blonďák a snažil si vyčesat vlasy nahoru.
   „Pokud si vzpomínám, je to náš společný pokoj,“ upozornil ho Sasori jemně a rozvalil se na posteli. „A vůbec! Nepřeháněj to s tou vizáží, nebo fakt budeš vypadat jako ženská,“ uchechtl se a očekával výbušnou reakci.
   „No to víš, Šéf má blbý nápady a vy ho v tom ještě podporujete,“ zaškaredil se blonďatý ninja. „Včera si mě vzal stranou a pohrozil mi, že jestli to nebude vypadat věrohodně, nechá mě zavřít do Síně, dokud tam bude Hidan.“
   Sasori se šklebil, už dlouho se tak dobře nebavil. „Neboj se, až skončíš, dosvědčím ti, že jsi kus,“ zakuckal se a musel si dát ruku před ústa, aby jeho týmový společník nepoznal, jak moc ho to pobavilo.
   „Můžeš za to ty, jsi pěkná sketa, naprášils mě.“
   „Jako spolupachatel jsi měl povinnost přiznat se.“
   „Vážně?“ vyštěkl Deidara a mrštil po červenovlasém hřebenem. „Ukaž mi jedinej kodex, kde je napsáno, že máme přiznat vinu! Mám totiž takovej dojem, že to pravidlo sis právě teď vymyslel, aby ti to hrálo do karet.“
   Sasori si odfrkl. „Ó, tvůj bystrý úsudek se projevil.“
   Deidarův pohár trpělivosti právě přetékal. „Hele, okamžitě vypadni, nebo začnu křičet, a nahraju to tak, že sis mě spletl s nějakou cizí buchtou a chtěls mě znásilnit.“
   To už se Sasori zvedal a za neustálého pochechtávání se sunul ke dveřím, musel si chránit záda. „Ještě chvíli provokuj a dám si říct.“ Dávil se smíchem a pak rychle prchl z pokoje.
   „Pitomče!“ zařval Deidara a hodil po něm botou, zarazila se o dveře.

   Deidaru čekala jeho první veřejná promenáda. Akatsuki se mohli potrhat smíchy. „Už jenom líčidla a bude to dokonalý!“ hýkal Hidan a opíral se přitom o Kakuzu.
   Blonďák si odfrkl. Měl zakázáno použít Henge no Jutsu, o to víc se musel snažit. Prohrabal se v Konanině šatníku, přizpůsobil si účes, prostě si pohrál sám se sebou… a výsledek všechny naprosto ohromil.
   „Šéfe, takhle dokonalá proměna by si zasloužila odměnu,“ loudil Kisame a Vůdce se vážně zamýšlel nad tím, že by mu vyhověl. Pak kývl a hodil blonďáčkovi pytlík plný mincí.
   „Za námahu,“ utrousil. „Ale ten trest trvá,“ dodal hrozivě a blonďáčkova tvář se zakabonila.
   „Ale Šéfe, dyť je to nehumánní!“ zlobil se mladík a Pein po něm střelil pohledem.
   „Ani slovo, nebo ti ten žold zase seberu.“
   Deidara poslušně zmlkl. Částka, kterou dostal, nebyla malá, a každý správný ninja znal hodnotu peněz.
   „Tak pánové!“ zarámusil Velký šéf a prohlédl si blonďatého člena Akatsuki pořádně od hlavy až k patě. „Přivítejme naši novou členku na týden. Budeme jí říkat třeba… Sakura,“ rozhodl a obviněný zaúpěl.
   „Proč Sakura?“ zeptal se Itachi.
   „Konan nám odpoledne donese čerstvé třešně,“ odbyl ho Vůdce. „Zkrátka to byla první věc, která mě napadla, takhle se vůdcové obvykle rozhodují.“
   Akatsuki měli k jeho výroku jisté výhrady, ale rozhodli se je nechat si je raději pro sebe.

   Deidara prskal. Vůbec nečekal, že mu přidělí dokonce i krycí jméno. „Pche, proč zrovna Sakura, grr. Za tohle mi zaplatíš, Sasori,“ bručel si pro sebe, když drhnul podlahu. Jako plnohodnotná žena se měl podílet na domácích pracích. Chyběla mu společnost. Rozhodl se, že zajde za Bloom, až tu skončí.

   Zelenovláska už se cítila přece jen trochu lépe. Když Deidara vešel dovnitř, táhle zaskučela, jak se pokoušela zakrýt smích. „Promiň.“ Omluvně se na něho zadívala.
   „To neva. Já přece vim, že jsi nemocná,“ mávl rukou blonďáček a přisedl si k ní.
   „Co se ti stalo?“ zeptala se se zájmem.
   „Musím se celej tejden chovat jako ženská. Je to trest za to, že jsme rozchechtali tebe, ale hlavně Hidana, kvůli kterýmu se teď nikdo v sídle nevyspí.“
   „Jo, to vám patří,“ broukla žlutooká a sáhla si na břicho. „Měli byste ho naučit trochu se ovládat, málem mi vyrazil dech.“
   „Tak to říká ta pravá,“ uchechtl se ninja a popošel k oknu. „Tak já tě teda ještě pobavím. Šéf to totiž vzal až moc vážně, takže se oficiálně jmenuju Sakura, musím pomáhat v domácnosti a chlapi dělají, že se mnou chtějí flirtovat. Je to úmorný.“
   „No jo, ale na tos měl myslet dřív,“ napomenula ho Bloom a rozkašlala se. „Hihi… já… haha… copak musím pořád… hehe… myslet za tebe?“
   „Vždyť jsi to nikdy nedělala!“ rozchechtal se Deidara a poplácal ji po rameni. Vztekle na něj zasyčela. „Jejda, promiň… jsem zapomněl.“ Zašklebil se na ni a rychle se s ní rozloučil.

   Blonďáček si musel přiznat, že ženské problémy opravdu podcenil, protože Akatsuki se mu neustále pokoušeli házet klacky pod nohy. Hidanovy nejapné narážky typu: „Heleď, Sakurko naše milovaná, pojď si sednout taťkovi na klín!“ by snad ještě přetrpěl, k tomu i všechny ty oplzlé řečičky ostatních, ale nemohl pochopit, proč Zetsu vypadá tak neuvěřitelně zmateně a pořád se mu plete do cesty, proč se mu Konan směje, kdykoli kolem ní projde, a proč se musí neustále vyhýbat něčím podlým útokům.

   Ne, že by se snad nepokoušel bránit. Jeho umělecká dušička vytvořila portrét loutkáře a přenesla ho štětcem na plátno. Pak Deidara pobral svoje šaty, přibil obrázek na strom a strefoval se do něj shurikeny a kunai. Nachytali ho přitom Kisame s Itachim.
   Uchiha k němu přistoupil a vytrhl mu zbraň z ruky. „Dotýkat se zbraní je pro ženskou nebezpečné!“ prohlásil nekompromisně a ušklíbl se.
   „Ale já jsem kunoichi!“ namítl Deidara. „Nemůžete mi přece odepřít trénink!“
   „Nezlob, Sakuro, nebo tě nahlásíme Šéfovi,“ zaculil se na ninju (teď už bez dalekohledu) Itachi. Bylo vidět, že si to náramně užívá.
   „Zatracený ignoranti! Co kdybyste mi to zkusili aspoň drobet usnadnit, co?“ čertil se mladík.
   „Ale já přece nic neřekl!“ zarazil se žralok.
   „Kisame, jestli to ještě nevíš, tak ženská má právo křičet na kohokoli, kdo je zrovna po ruce. A jestli jsi to ještě nezažil, tak ti to teď předvedu!“

   Kéž by alespoň večeře proběhla v klidu! „Ještě jednou mi sáhneš na zadek, Hidane, a budeš mít po frňáku!“ vyhrožoval Deidara a popotahoval se za zástěru.
   „Tak sorry, že mě to dráždí,“ uculoval se bělovlasý. „Ale ty máš fakt postavu jak ženská.“
   „Mam dobrý spalování!“ ohradil se blonďáček. „Přece nemůžu za to, že nepřibírám!“
   „To se změní po dvou svištích,“ zahýkal Kakuzu, který se už také přidal k všeobecnému veselí.

   A ani během společné koupele to nebylo lepší. „Zavřete oči, přichází!“ křikl Hidan na své kumpány, než nechali Deidaru projít ke zdroji vody.
   „Jo hele a viděl vůbec někdo z vás, že by se s náma někdy koupal?“ ozval se něčí hlas.
   „Jo, já, párkrát. Ale už si nepamatuju, co měl tam dole,“ přisadil si Itachi a celá skupinka se rozchechtala. Deidara bručel, ale nechtěl se nechat vyprovokovat. Těch pár dní to vydrží a pak se bude moci pro změnu on posmívat někomu jinému.

   Plán by býval šel hladce, kdyby Deidarovi tolik neležel v žaludku loutkář a blonďatý ninja se mu netoužil osobně pomstít.
   Začalo to docela nevinně… portrétem Sasoriho obličeje propíchaným shurikeny a potřísněným zvířecí krví. Mezi bývalými parťáky začal opravdový boj o morální převahu a všechny špinavé triky byly povoleny.

   „Vážně nechápu, proč bych ti měl lézt do skříně pro tvoje hadry,“ bručel Deidara, na sobě měl opět zástěru.
   „Služka poslouchá rozkazy pána, tak neodmlouvej a přines mi ten plášť.“
   Chtěl mu něco odseknout, ale rozmyslel si to. „Nic tam nevidim!“ houkl na něho vzápětí.
   „Musíš se tam naklonit pořádně.“
   Udělal to, jaká chyba. Červenovlasý k němu přiskočil, zlehka do něho strčil a blonďáček se uvnitř do něčeho zamotal. Brzy zjistil, že se z něj stala lidská kukla. „Hej! Tak tohle jsme si teda nedomluvili!“
   „Jsi žena, kamaráde. Zavřískej a možná tě někdo zachrání,“ řehnil se Sasori, kterému plán vyšel do puntíku přesně.

   Blonďatý ninja se nehodlal tak lehce vzdát a pokoušel se z těch slizkých provazců vymanit sám, ale neměl šanci. Nakonec byl stejně nucen profesionálně zaječet, a netrvalo dlouho a kolem skříně se shromáždila skupinka vysmátých bojovníků.
   „Co je to tady za shromáždění?“ zachmuřil se Vůdce a přísně se zadíval na své podřízené.
   „Deidara se na protest zavřel do skříně,“ informoval ho Hidan.
   „Nevymejšlej si a otevři! Sám se vodsaď nedostanu!“ nadával uvězněný mladík.
   „Zábava skončila! Kakuzu, vyndej ty dveře, ale opatrně.“ Maskovaný něco zabručel, ale úkolu se zhostil na výbornou. Když pokládal dveře od skříně na podlahu, vypadl z uvolněného otvoru… Deidara, který se v té chvíli nejvíce podobal mouše těsně před tím, než se ji chystá pozřít pavouk.
   „No páni! Hrajeme si na batole?“ řehnil se Hidan a ostatní mu přizvukovali.
   „Tak a nastal čas mimino přebalit! Kakuzu, sundej to z něj, ale s citem!“ nakázal Vůdce a za chvíli byl blonďáček zase volný.
   „To chce studenou sprchu,“ zabručel a zmizel jim z očí.

   Všechno to vyvrcholilo předposlední den trestu. Deidara schoval Sasorimu hrst jílových kuliček pod prostěradlo a počkal si, až půjde loutkář spát. „Sladké sny, miláčku,“ potutelně se zachechtal a zvolal: „Katsu!“
   Červenovlasý zděšeně vyjekl, když pod ním postel začala praskat. Zjistil, co se stalo, až když si ohmatal ohořelá záda. Vyskočil z postele jako šílený. Ve dveřích odstrčil Zetsua, který se konečně odhodlal vyjít se svým problémem na světlo. „Napřed pohřeb, potom zábava!“ houkl na něho ninja z Písečné a ztratil se mu v chodbě.