39.kapitola - Zmatený a bezradný

vloženo: 17.07.2010   
počet zobrazení:   

   Když se Bloom dalšího rána probudila, měla různě po těle obvazy. Co ji však udivilo mnohem víc, byla tvář, která se na ni pokoušela šklebit. Sasori měl totiž kolem levého oka obrovský monokl.
   „Myslela jsem, že jsi… dřevěnej,“ vypravila ze sebe ztěžka.
   „Grr, jistě, ale byl jsem přinucen nakreslit si ho a nosit na důkaz mé… hanby,“ vysvětlil jí loutkář.
   Chtěla se rozesmát, ale zabolel ji hrudník, a pak navíc ještě záda. „Je mi jak po těžký noci,“ přiznala zelenovláska a ohmatávala si hlavu.
   „Hidan nestačil zabrzdit, srazil tě a chvíli jste se váleli v trávě. Není to nic, s čím by sis měla dělat starost.“
   „A proč mě srazil?“ vyptávala se kanibalka a v mozku se jí spustilo poplašné zařízení, protože v čemkoli měl prsty Sasori, v tom vždycky byla nějaká levárna.
   „Ta rána nepatřila tobě. Zjistil totiž, že jsme ho otrávili.“
   „Jak to myslíš, otrávili?“ vyštěkla a zasyčela. Nemůže se takhle rozčilovat.
   Sasori pomalu couval ke dveřím. „Protože málem umřel od smíchu!“ zavolal na ni a vyklouzl na chodbu.
   „Takže ty a ten blonďák…!“ Chtěla vyskočit na nohy, ale místo toho jen zaúpěla jako raněné zvíře. Vzápětí byla nucena se rozesmát a ten smích se smísil s novou vlnou bolesti.

   Červenovlasý s úlevou v očích zavřel dveře. „Uf, je to pěkná dračice, když se rozčílí,“ uchechtl se pro sebe, a když se otočil, musel pohlédnout do Vůdcovy přísné tváře.
   Ten se kriticky podíval na fialové kolečko na loutkářově tváři a pak si zamnul ruce. „Výborně. To není zas tak špatný nápad.“

   Konan roznesla talíře, na nichž se objevilo konečně něco poživatelného, aby přinutila muže z Akatsuki změnit téma hovoru. Horkou novinkou pro drby se totiž stal loutkář a jeho monokl, k němuž teď přibyl ještě jeden, tentokrát rozkaz pocházel od Peina. Došel totiž k názoru, že veřejné ponížení by mohlo Sasoriho přivést k rozumu. Uvažoval správným směrem, ale rozhodně nemohl tušit, že to jeho chlapce tak rozdovádí.
   „Heh, ještě ti přiděláme mezi ta dvě kola čáru a máš to místo brýlí.“
   „Ještě chvíli pokračuj, Uchiho, a velice rád ti taky opatřím brýle,“ zahučel mladík s rudou kšticí a znovu se porýpal v jídle.
   „Ale no tak, vždyť sis o to řekl sám!“ namítl Deidara a rychle uhnul pohledem.
   „Dřív tu bývalo veselo. Kde jsou ty časy!“ zanotoval teatrálně a mávl rukou do strany, aby svému výstupu dodal patřičný důraz.
   „No jo, ale dřív jsme se takhle smáli Orochimarovi,“ upozornil ho Itachi a oči mu svítily. „Nedá se nic dělat, převzal jsi průšvihářskou štafetu.“
   Poplácal ho přátelsky po rameni, mělo to být gesto útěchy, ale on to tak v žádném případě nebral. „Dej ze mě tu pracku dolů a změňme konečně téma! Například… kdepak je náš vrchní rejpal?“
   „Hidan byl umístěn do Síně, tam snad ten jeho hlasitý řehot nebude slyšet.“
   „A Bloom je teď v pokoji na opačné straně sídla. Ve vlastním zájmu vám nedoporučuju se k ní přibližovat, dokud ji to nepřejde,“ informoval je loutkář a jeho posledních slov se chytil Pein.
   „Uvědomuješ si, co se mohlo stát, kdyby se z toho napil ještě někdo jiný?“
   „Ten plán neměl mouchy. A Deidara nehlídal pořádně,“ zabručel Sasori nevrle.
   „Hej! Proč to mám odnášet já? Kdo je tady Pánem jedů, no?“
   „Jsi solidární, Deidaro, takže si ten trest odpykáš se mnou,“ usadil ho červenovlasý.
   „Naprosto správně!“ zahřměl Vůdce.
   „Vy dva jste to spískali, vy si to taky odnesete. Deidaro, budeš celý týden chodit po sídle v ženských šatech a my se k tobě budeme chovat jako k ženské!“
   „Šéfe, todle neni fér!“ odvážil se zaprotestovat mladíček s dalekohledem.
   „Já si taky nemyslím, že je to dobrý nápad!“ ozval se žralok. „Mohlo by ho to poznamenat.“
   „Tak fakt díky, Kisame,“ zaškaredil se blonďatý ninja a dal si ruce v bok.
   „Jen ho nech trpět,“ přitočil se ke svému týmovému partnerovi černovlasý.
   Vůdce se znovu obrátil k Sasorimu. „Navíc jste to zase přehnali. Dávka na dva dny! Tak kdy to zmizí, co?“ Loutkář pokrčil rameny. Na tuhle otázku neuměl odpovědět. „Radši budu jíst zčernalou rýži než mít zničenou bránici!“ rozohnil se Velký šéf.
   Konan ho jemně ťukla do ramene. „Važ slova, Peine.“
   Kývl hlavou a znovu zvýšil hlas. „A ten rozkaz splníte ihned!“
   „Kde leží?“ zachrčela postava v koutě, všechny přítomné to vyděsilo. Předně proto, že si nevšimli, že je tam Zetsu s nimi, a pak je zarážela ta zvláštní otázka, která naznačovala, že kanibal byl po celou dobu jejich rozhovoru mimo.
   „Ve druhém patře, na opačné straně sídla,“ vysvětlil mu Sasori opatrně a dvoubarevný ninja jen kývl. Už zas byl lapen ve svém světě.

   Poslední dobou si kanibal, věrný špeh Akatsuki, připadal jako omámený. Vlastně od toho dne, kdy si Bloom spletl s nějakou nadpozemskou kráskou.
   Začalo to tím dnem, kdy ji Tobi nechtěně stvořil. Květina se rozestoupila a vysoukala se z ní žena. Tehdy ji poprvé spatřil nahou. Oko černé ji sjíždělo hladovým pohledem, ale bílá si naštěstí zachovala chladnou hlavu a donutila toho vetřelce v ženském těle vzít si něco na sebe.

   Byly s ní jenom potíže, o tom se nechtěl s nikým dohadovat. Představil si znovu obraz její postavy, oděné tak, aby zakryla jen to nejnutnější. Byla nestydatá, a své barevné tělo vystavovala na odiv tak okatě, až ho to dráždilo. I kanibal má mít nějaké zásady, a on by nikdy své tělo nevystavoval před ostatními.
   „Vždyť taky nemáš co,“ zaryla si černá.

   Pořád viděl Bloom před očima v ucourané spodničce nebo lehké košili, kterou jí daroval Hidan. Vyvolávala rozruch, naučil se ji vnímat jako přítěž. Když pak ale zjistil, že mají mnoho společného, chtěl svůj názor trochu přehodnotit a pomoci jí s proměnou osobnosti.
   Nedala si říct, tvrdošíjně ho odmítala a k jeho zahánění používala řadu hrubých slov, která musela pochytit od Hidana.
   Trpce vzpomínal na den, kdy se Vůdce dozvěděl o mrtvole toho vesničana. Šli společně uklízet stopy, dělala to s řeznickou přesností. Tehdy si poprvé uvědomil, že to není žena, ale divoké zvíře zmítané instinkty, vhodné ke krocení. Ano, byl jediný, kdo by ji mohl zkrotit. Ne snad, že by to nezkoušel. Jeho poslední neohrabaný pokus skončil tím prokletým polibkem, ale teď… cítil se tak zmateně a bezradně zároveň.

   Toho dne sešel do přízemí. Deidara si na sebe oblékl ženské svršky, hrozil Itachimu pěstí a nějaká cizinka je zvědavě pozorovala a její tělo se tetelilo radostí. Také to jeho vysílalo signály. Toužil znát, kdo je ta překrásná žena. A když mu řekli, že je to Bloom… Musela to být lež! Ta zvrhlá divoška s pusou plnou jízlivostí a tohle andělské stvoření… ne, ty dvě nemohly mít nic společného.
   „Tak už si to konečně přiznej,“ ozvala se bílá. „Ty chceš znát pravdu!“
   „Ano,“ zachrčel kanibal a zavřel oči.

   Rozhodl se ji navštívit, nikdo mu v tom nebránil. Bloom spala ve svém typickém oděvu, s tělem podivně pokrouceným. Měla obvázané paže, další obvaz jí utáhli kolem břicha. Vypadala zvláštně. Tvář dostala nic neříkající výraz.
   Osmělil se a opatrně ji objal. Cítil teplo jejího těla, pak mu nečekaně poskočila v náručí a zahihňala se.
   „Ty se mi směješ?“ vyštěkl, ale jeho černá polovina na něho zlostně zasyčela.
   „Troubo! Ty už si nepamatuješ, že je nadrogovaná?“
   Kanibal potřásl hlavou a opatrně dívku položil na postel. Nechtěl si přiznat, že tahle žena má něco společného s tou andělskou bytostí, kterou potkal před několika dny. Dělo se s ním něco divného. Možná by měl vyhledat Sasoriho a poradit se s ním.