37.kapitola - Prstoklad

vloženo: 05.06.2010   
počet zobrazení:   

   „No, Šéf to zarazil, tak se nedá nic dělat. Stejně ti to nepomáhalo.“ Sasori a Bloom se opět dohadovali v kuchyni.
   „A co máš teda v plánu teď?“
   „Jednoduše z tebe sedřem kůži,“ vysvětloval loutkář, jako by to byla ta nejběžnější věc pod sluncem.
   „Nemusím tě poslouchat!“ štěkla na něj a ohnala se rukou.
   Zaculil se na ni. „Nemusíš mě poslouchat, ale já si najdu někoho, kdo mě poslouchat bude. A určitě si pamatuješ, jak bylo snadné do někoho kousnout.“
   „Měls někdy holku?“ vypálila Bloom bez přemýšlení.
   „Ne, nikdy. Proč?“
   „To jsem si myslela. Žádná by nemohla vydržet s takovým… takovým gaunerem!“ Celá se chvěla zlostí. Vůbec nechápala, proč se ninja hlasitě směje. Vyvádělo ji to z míry. „Co je?“
   „Ehm, nevěděl jsem, že umíš taky chválit,“ zašklebil se na ni Sasori a smál se dál.

   Hrozba červenovlasého bohužel nebyla planá. Akatsuki nasadili mnohem těžší kalibr, ať už se jednalo o překážkovou dráhu, nebo zkoušeli učit zelenovlásku plavat. Bloom s radostí uvítala, když ji Tobi požádal, aby jemu a Zetsuovi pomohla s plněním úkolu. Ukázalo se, že kanibal si udělil osobní volno, aby mohl zušlechťovat skleník. Sebrala pár bylin a lehla si do trávy. Zavřela oči a nechala zeleň, aby k ní promlouvala.
   „A co ty tu vlastně děláš?“ obořil se na ni dvoubarevný ninja.
   „Tobi mě pozval,“ odpověděla klidně.
   „Kde je ten zmetek?“ vyjevil se Zetsu a rozhlížel se po okolí. „Až já ho najdu, tak si vyslechne…“
   „Ticho!“ zasyčela na něho Bloom. „Takhle nic neuslyšim!“
   Teď už vůbec nic nechápal. „Cože?“
   „Tráva promlouvá… ignorante!“ Zelevnoalsá se posměšně ušklíbla. „Ale docela chápu, že to nevnímáš. Nejsi s tim tak spjatej. Možná to bude tím, že ty ses nezrodil z květiny.“
   „Já si svůj původ nepamatuju,“ prohlásil nejistě.
   Zvedla se a nesla bylinky a semena do skleníku. Tam se pustila do práce a přitom naslouchala hlasům rostlin. „Moc je přihnojuješ. Tyhle nepotřebujou tolik péče,“ houkla, když ho ucítila za sebou. Švihla po něm rukou, mile se usmála a zašvitořila: „Starej se mi tu hezky o příbuzný, jo?“ A ladně odplula na svých dlouhých nožkách.
   „Grr…“ Zetsu vrčel a prskal. „A kde je zas ten Tobi?“ Plný vzteku sáhl po kovové tyči, která se povalovala na zemi.

   Bělovlasý smutně pokýval hlavou. „Zetsu zuří. Vysklil vokno ve skleníku. Budeš to muset spravit,“ obrátil se na Kakuzu.
   „A proč já?“ tázal se maskovaný.
   „Protože na řemeslný práce jsem levej, to je snad jasný, ne?“
   „Ty seš taky levej na všechno!“ nechal se slyšet silák z Akatsuki a netrvalo dlouho a ninjové se začali hádat.

   Deidara opět vytáhl zelenovlásku ven. „Já s tebou bojovat nechci!“ namítla, když ji nechával vybrat zbraň. „Nejsem kunoichi a nikdy nebudu, tak bys toho moh nechat.“
   „Hele, jen se neupejpej a šij to do mě, já nejsem z cukru,“ chechtal se blonďáček.
   Neochotně sáhla po dýce a pak ji zahodila. „Koleduješ si, ale tak jo, jdu do toho!“
   Ninja se zašklebil. „Tak si vem zbraň.“
   „Na tebe mi stačí pěsti.“
   „Ou, chápu, drsná holka na scéně.“ Deidara předstíral, že se děsí toho, co by mu kráska mohla udělat, a přitom pomalu ustupoval dozadu. Bloom vycenila zuby, aby mu dokázala, že by to měl brát vážně a nehrát si s ní, nebo špatně dopadne.
   „Krej se, potřebuješ rychlý reakce.“ Blonďáček jí dával rady pokaždé, když po ní mrsknul kunai. Uskakovala a syčela. „Musíš taktizovat. Nečekej, až zaútočim.“
   „Hele, strč si ty rady ty-víš-kam!“ zlobila se kanibalka.
   „Ale takhle se to učíš!“ namítal blonďatý ninja a chechtal se.

   Přestala se jen bránit a vyrazila s napřaženou rukou. Kdykoli byl v úzkých, hodil jí pod nohy malou jílovou kuličku. Párkrát si jí nevšimla, takže měla ohořelé nohavice a paže zašpiněné popelem.
   „Pfúúú… mi utaháš.“
   „No dobře, tak toho necháme,“ souhlasil Deidara a zvolnil. Vycítila příležitost, rozeběhla se a srazila ho k zemi.
   „A teď už mi neutečeš a já si rafnu do tý tvý nohy.“ Chystala se zakousnout, blonďáček měl ruce zaťaté v pěst. Že by očekával bolest? Pak si ale uvědomila, že víc už se nepřiblíží a dívce došlo, že jí v pohybu brání slabounké a téměř neviditelné nitě.
   „Pche, Sasori říkal, že možná nebudeš hrát fér.“
   „No jo, ten musí dycky vědět všechno nejlíp,“ prskla Bloom, ale už byla klidnější.
   „To si piš, kočičko,“ zakřenil se Deidara.
   „Kočičko? A tohle máš odkud?“ mračila se zelenovlasá.
   „Nevim. Asi od Hidana,“ pokrčil rameny.
   „Dobře, tak se zvedej, kocoure,“ prohlásila žlutooká sladce. „Vyprášim ti kožich!“

   Hidan s Kakuzou se ještě hádali, když kolem nich procházela vzteklá Bloom a flegmatický Deidara.
   „A proč bych se měla převlíknout? Můžeš mi to vysvětlit?“
   Blonďáček se na ni zazubil. „Už jsem ti to přece říkal. Musíš poznat život venku.“
   Čertila se, ale i přesto ji dotáhl do svého pokoje. Byly tam připravené dvoje šaty. „Co to je za divnej závoj?“ vyptávala se a prohlížela si černý kus látky.
   „No, bude to vypadat, že si schválně zakrýváš tvář, působí to tajemně.“
   „A proč je tu jenom jedna černá rukavice?“
   „Hele, vem to na sebe a furt se neptej, nebo ani neodejdem. Počkej, až se uvidíš v zrcadle,“ prohlásil blonďák a sundával si gumičku z vlasů. Nechal si je rozpuštěné.
   „A kdo půjde se mnou?“ Kráska se začala konečně zajímat o nové, mnohem podstatnější věci.
   „No, kdo myslíš? Převlíkám se snad běžně do kimona?“
   Dívka s kůží ve dvou barvách se hlasitě rozesmála.

   Když byli oba ustrojeni, otevřel Deidara skříň, na níž byl předtím umístěn zámek. Bylo v ní zrcadlo, velké a kulaté, jen ho někam umístit.
   „Proč je tady?“ nechápala žlutooká.
   „Ehm, no… víš, to bylo tak. Sasori mi vyprávěl, že jeho bejvalej parťák Orochimaru jednou trochu víc experimentoval a přesunul se do ženskýho těla. Pak mu prej zůstal ten blbej zvyk furt se na sebe koukat do zrcadla. Tak ho Sasori radši schoval, protože mu to lezlo na nervy a bál se, abych mu nedělal to samý. Jako já vim, že se mi Itachi furt směje, že vypadám jako holka, ale přece nebudu koukat do zrcadla. To je prostě pitomost!“ Bloom se zakuckala, tolik smíchu se zkrátka nedalo ustát.

   Vydali se do města. „A kam vlastně jdeme?“
   „Nakupovat,“ vysvětloval jí Deidara a potěžkal váček s mincemi. „Jsou z tajnýho fondu, o kterym Kakuzu neví, jinak už bysme ty prachy nikdy neviděli,“ zašklebil se na ni. „Bere se z nich na jídlo a nutný pomůcky, třeba nový zbraně. Pro ty většinou chodí Hidan. Má v nich přehled a neni to tak podezřelé jako ženská bez ninjovský čelenky.“ Bloom se jeho vtipkování líbilo. „No, a abych nezapomněl, tak po tvým přistěhování máme daleko větší spotřebu.“
   „Hej! Chceš jako říct, že jsem žrout?“ naježila se zelenovláska.
   „Teď jsi hlavně moje paní a já tvá služebná a jdem spolu do velkýho světa.“

   Blonďatý ninja ukázal kanibalce, jak se s kimonem pohybovat, jak vystrčit ruku a naznačit, že je jí dotyčný muž sympatický a spoustu dalších triků, které odkoukal od Konan. Ninjovi v utajení se takové drobnosti vždycky hodí.
   „A slečno, nemám přibalit i něco pro vás?“ pitvořil se Deidara, když kráčeli zpátky k sídlu.
   „A ty jsi pak řek: Když já se musím zeptat své paní!“ pochechtávala se Bloom. „A házels po něm očima, jen to přiznej!“
   „Jo, ale nelíbil se mi.“ Blonďák udělal znechucený výraz a vyplázl přitom jazyk.

   Za vzájemného pošťuchování, přičemž ovšem museli dávat pozor, aby se jim jídlo nevysypalo na zem, dorazili k hlavnímu vchodu.
   „Hej, Deidaro, koho si balil?“ Ninjovi s černými vlasy cukaly koutky tak, že se to ani nesnažil zakrývat.
   „Chceš dostat přes nos, Uchiho?“ vyštěkl blonďáček a oháněl se pěstí. Do hádky se nechtěně připletl Zetsu. Deidaru poznal hned, tenhle výraz uměl dělat jedině on. Z půvabné ženy v kimonu se zahalenou půlkou tváře, které v obličeji svítily dvě žluté oči, nemohl spustit zrak.
   „Hej, Zetsu! Vrať se na zem, tohle je Bloom!“ Itachi ho jemně klepl přes zelené brnění. Ta slova ho vyplašila.
   „No tak, vzchop se, chlape!“ naléhala bílá.
   „Jo a to mi říká ženská,“ zlobila se černá. Kanibal měl v hlavě zmatek. Vyrazil ze sebe výkřik a jako namydlený blesk proběhl chodbou.
   „Tak tomu už totálně hráblo,“ okomentovala to Bloom.

   Uchiha se rozhodl, že zelenovlasou naučí ruční pečetě. Bavilo ji to, ale nepřestávala si přitom z tak důležité věci utahovat.
   „Uděláme to jednoduše. Dělej ty samé pohyby, co budu dělat já, ano?“
   Kývla hlavou, bylo to pro ni jen povyražení, útěk z nudy. „Nezrychluj tolik, já tě nestíhám!“ Prstoklad ji bavil, ty podivné pózy se rychle naučila, jenže černovlasý neustále zvyšoval tempo. „Já už tě fakt nestí…“
   Zakuckala se a Itachi od ní zděšeně uskočil. Z pusy jí totiž vyšlehl plamen. „Sakra!“ ulevil si Uchiha a Bloom se zatvářila překvapeně.
   „Já nic!“ dušovala se. Pak jí to ale došlo. „A hele… tak k tomuhle to je,“ uchechtla se. Itachimu se ten pohled ani tón vůbec nelíbil.