1.kapitola - Sežereme potížistu!

vloženo: 11.12.2008   
počet zobrazení:   

   Vysoký muž, jehož tělo bylo obaleno masožravou rostlinou, se ohlédl. Zaostřil zrak, ne, venku nikdo není. Něco si pro sebe zabručel a dál se věnoval práci. V ruce podivnou nádobu, zaléval ve skleníku své s láskou pěstované rostlinky.

   Kromě toho, že byl Zetsu členem Akatsuki a celosvětově hledaným ninjou zabijákem, byl také kanibalem stiženým schizofrenií. A aby to na něm každý hned viděl (tedy alespoň ti vnímavější jedinci), měl jednu polovinu obličeje bílou jako sníh, zatímco ta druhá mu zčernala.

   „To ještě nemáš dost?“ zaúpěla bílá.
   „Chci si to užít, dokud tu nikdo není!“ odsekla černá.
   „No, jak myslíš, ale tvůj klid nebude určitě trvat dlouho,“ rýpla si sněžná.
   Tmavý Zetsu cosi zasyčel a přestal si opět všímat okolí. Byl zde tak strašně šťastný… Avšak už od rána se musel potýkat s ignorací ze strany ostatních členů Akatsuki, protože některý z těch zvědavců se vždy objevil v té nejnemožnější chvíli. Hidan, Kakuzu, Kisame… jako by si usmysleli, že zrovna dnes se všichni tři chtějí dívat, jak zalévá.

   „Rostete, má zlatíčka…“ Dal průchod svým pocitům a několikrát obdivně vzdychnul. Vzápětí však musel opět zavětřit. Něčí oko vykouklo z křovisek.
   „Tobi,“ zavrčel, protože mu bylo okamžitě jasné, kdo na něj tak upřeně zírá. To už se ale skrček dral dopředu, v ruce nesl nějaký kbelík.
   Kanibal zpozorněl. „Co to neseš? Strašně to smrdí!“
   Tobi pohotově odpověděl. „Hidan-san uklízel nepořádek po svém posledním rituálu a nařídil Tobimu, aby to vylil někam daleko od sídla. A já viděl vás, Zetsu-san, tak jsem šel ještě pozdravit.“
   „Hm, dobře, tak fajn,“ zabručel jeho nadřízený. „Dej si odchod, Tobi!“

   Ninja chtěl zasalutovat, ale při své nešikovnosti mu kbelík s nevábně páchnoucí tekutinou vyletěl z ruky, postříkal Zetsua a jednu z jeho šlechtěných rostlinek.
   „Zatracená práce!“ zaklel kanibal a obrátil se k mužíčkovi. „Tohle už je vážně poslední kapka! Dám si tě jako předkrm, těch tvých vylomenin už mám tak akorát…!“ běsnil Zetsu, ale byl přerušen Tobiho pištěním. „Tam! Ono se to na nás dívá, Zetsu-san!“
   Nemělo smysl rozzuřenému kanibalovi něco říkat. „Jestli si myslíš, že se teď otočím a ty mi vyklouzneš, pak věř, že takový hlupák nejsem ani náhodou!“
   „Ono to mrká!“ zaječel Tobi a začal se klepat.
   „Pche!“ Kanibal si odfrkl a stále si drže Tobiho těsně u sebe se ohlédl… a ztuhl. Za ním vykvetl během těch několika vteřin obrovský květ a v něm se cosi hýbalo. To něco je zvědavě pozorovalo jantarovýma očima. Kvítí se rozevřelo a vylezla z něho… ta nejkrásnější žena, jakou kdy Zetsu viděl. Lišili se od sebe pouze tím, že ona neměla hlavu obalenou masožravou rostlinou. Jako omámený po ní natáhl ruku.
   Rychle ucouvla. „Nešahej na mě, ty splašenej hormone!“ vyštěkla.

   Tobi už byl dávno propuštěn. Zetsu si ho teď vzal stranou. „Co bylo v té nádobě?“ zeptal se šeptem.
   „Jen krev a nějaký sajrajt. Říkal Hidan-san,“ pípl mužíček.
   „Co si to tam šuškáte?“ vyjela na ně.
   „No, tedy…“ Nebylo obvyklé, aby Zetsu tak koktal. „Že nevíme, jak ti říkat a zahal se něčím! A ty přestaň zírat, Tobi!“ Sjel skrčka, jehož oko se nechtělo odtrhnout od toho krásného, i když dvojbarevného, ženského těla.
   „Žádný problém.“ Cizinka si prohrábla nazelenalé vlasy a z boků jí vyrašily lístky, které jí během chvilky pokryly téměř celé tělo. „A… jméno nemám.“
   „Tak ti budeme říkat třeba… Bloom,“ rozhodl zelený ninja. „Já jsem Zetsu. A podám ti ruku, pokud mě teda nehodláš praštit. Je to zvyk… takhle se tu zdravíme.“
   Nechala ho, aby se jí dotkl. Přepadla ji zvědavost. „A kdo je támhleto?“
   „Jeden malej drzej lump,“ opáčil kanibal.
   „Ale Zetsu-san! Vy už jste zapomněl, jak se jmenuju? Já jsem přece Tobi! Váš hodný kluk!“ vřískal uražený mužíček.
   „No to určitě,“ zabručel ninja s dvojbarevným obličejem. „Sedni si na zadek a neruš! Já teď musím vymyslet, co s tím!“ okřikl Zetsu svého pomocníka a začal přemýšlet, jak z téhle patálie ven.